Manželství a jeho zánik - za císaře a dnes

Dnešní listování v paragrafech, které zavál prach uplynulých let, se zaměříme na oblast rodinného práva. Zdánlivě štěstí manželského soužití romantici v žádném případě nechtějí spojovat s financemi, ale facka každodenní reality je úplně jiná. Podíváme se, jak to bylo s manželstvím za starého císařství.

Podle starého, a od jeho vydání už téměř dvě stě let starého, občanského zákoníku z roku 1811, bylo manželství mezi mužem a ženou založeno tzv. manželskou smlouvou, podle které byli manželé spolu povinni žíti v nerozlučném společenství, ploditi děti, je vychovávati a navzájem si pomáhati.

Manželé měli stejné závazky k manželské povinnosti, k věrnosti a ke slušnému zacházení, přičemž muž byl podle tohoto zákonného pojetí „hlavou rodiny“ a v této „funkci“ mu náleželo právo říditi domácnost a manželku ve všech případech zastupovati. Z tohoto oprávnění mu však vyplývala i zásadní povinnost obstarati své manželce slušnou výživu.

Manželka naopak byla povinna svého muže do jeho bydliště následovati, podle sil pomáhati v domácnosti a opatření od manžela učiněná zachovávati.

Význam, který byl přikládán plození dětí v manželství, vyjádřený zákonným pojmem plnění manželských povinností, nachází svůj odraz v možnosti prohlásit manželství za neplatné zejména v případě, kdy je tvrzena trvalá nemohoucnost konati manželskou povinnost. Nelze-li spolehlivě určit, zda jest tato nemohoucnost trvalá či jen dočasná, stanovil zákon, aby byli manželé ještě jeden rok zavázáni spolu bydleti, a potvrdí-li se nemohoucnost po celou tuto dobu, jest nutno manželství prohlásiti za neplatné rozlukou (což z našeho hlediska byl nynější rozvod).

Naproti tomu tzv. rozvod od stolu a lože nezakládal zánik manželství jako takového, ale pouze uvolňoval povinnosti, které k sobě manželé měli, a to zejména ve smyslu spolu žít a starat se o domácnost a konat manželské povinnosti. Takový „rozvod“ mohl být uskutečněn soudem po vzájemné dohodě manželů nebo v případě stanovených zákonem, jako bylo cizoložství, zlomyslné opuštění žalujícího manžela, vedení nepořádného života, opětovné ubližování atd. Takto rozvedení manželé se mohli opětovně spojiti, ale muselo to býti řádnému soudu oznámeno.

Občanský zákoník navíc stanovil, že svazek platného manželství katolických osob může býti rozloučen jen smrtí jednoho manžela (s výjimkou zásahu církevních autorit – např. papeže).

Poněkud modernější a společenským poměrům odpovídající právní úpravu ukončení manželství přinesla až novela přijatá v prvních měsících existence nového samostatného Československého státu v květnu roku 1919.

A ještě něco k zahradám dětským…

Je na omylu ten, kdo se domnívá, že instituce nazývané „mateřské školy“ jsou přežitkem dob minulého socialismu. Můžeme to doložit právním předpisem z poslední čtvrtiny 19. století, který byl vydán rozhodnutím ministra záležitostí duchovních a vyučování pod č. 108/1878 Zákoníku říšského, jímž byly zřízeny zahrady dětské a ústavy jim podobné.

Citované nařízení uvádí, že škola dětská jest zřízena k tomu, aby domácí vychování dítek v tom věku, když ještě nejsou povinny do školy choditi, podporovala a doplňovala spořádaná cvičení těla a smyslů a přirozeným vzděláváním ducha k vyučování ve škole obecné podporovala. Do uvedené „zahrady“ byly přijímány děti po dosažení 4 roku věku a pečovala o ně zahradnice dětská, která má vysvědčení dospělosti a odbyla s dobrým prospěchem zkoušku z teoretické a praktické znalosti činnosti zahrady dětské.