Máme nakročeno k poklesu životní úrovně?

Spotřeba domácností je jedním z tahounů ekonomiky, je ale potlačována nutností splácet hypotéky či daněmi. Konzumní společnost tak podkopává sobě sama kořeny.

Když si český nárohospodář Theodor Pistorus (1894 –1969) v roce 1932 kladl otázku, co znamená spotřeba pro hospodářský život, napsal o tom knihu čítající 118 stran. Tato kniha vyšla v edici Časové otázky a spotřeba, respektive její ochromení, a ve své době velice aktuální. Byla to doba Velké hospodářské krize a ani tři roky po burzovním krachu a finanční krizi ke znatelnému oživení hospodářství nedocházelo.

V předmluvě ke svému dílu Pistorius píše, že činí práci průkopnickou a rozebírá důležité národohospodářské otázky: Odhodlal jsem se k tomuto proto, poněvadž v československých dílech, soustavně pojednávajících o hospodářské vědě, je spotřebě většinou věnována mnohem menší pozornost, než zasluhuje vzhledem k svému velikému významu pro celkovou činnost hospodářskou. Poměrně malý dosud zájem o spotřebu, projevovaný naší hospodářskou teorií způsobuje, že hospodářská politika oficielní ve své praksi nedostatečně pečuje o zvelebování spotřeby a ochranu spotřebitelů a často dokonce vědomě poškozuje základní potřeby a zájmy spotřeby, čímž netrpí jen spotřebitelé, nýbrž celé národní hospodářství.

Bez práce nejsou koláče, aneb bez peněz do hospody nelez

Prvorepublikové výklady národohospodářství důkladně dbaly na vysvětlování, že cílem hospodaření je výroba a spotřeba. Když kupříkladu hospodyně připravuje nedělní oběd, uskutečňuje výrobu, připravuje pochutiny, které budou úderem dvanácté hodiny zkonzumovány. Podobně z každé další činnosti hospodyně profitují členové domácnosti tím, že užívají vytvořených statků, ať už je to uvařené jídlo, nebo vyprané a vyžehlené prádlo. Aby lidé mohli uspokojovat své potřeby, je nutné, aby někdo vytvořil zásobu výrobků a služeb (statků), které mohou být rozděleny a spotřebovány. Je to vlastně v duchu hesla „bez práce nejsou koláče“. Abychom si mohli pochutnat na dobrých koláčích, musí je prvně někdo upéct.

Národohospodář Karel Engliš pokračuje v národohospo­dářském výkladu otázkami směny: Každý vyrábí, protože chce vytvořením výrobku získat směnnou hodnotu, tedy peníze, za nimiž stojí možnost koupě jiných statků. Ve zlidovělém podání jsou tyto myšlenky hanlivě pojmenovány moudrostmi typu „zadarmo ani kuře nehrabe,“ nebo frází, že „od té doby, co byly vynalezeny peníze, je za přijaté služby zakázáno děkovat."

Když začaly být při směně používány peníze, změnily se podmínky výroby, rozdělování i spotřeby. S rozšiřující se výrobou, spotřebou, směnou a úvěry přestala fungovat vesnická a kolegiální výpomoc, v rostoucí míře vše řešil trh. S představou každého statku si lidé zvykli spojovat jeho cenu vyjádřenou v penězích. A tak aby se člověk dostal k něčemu, co potřebuje, musí se dostat k penězům a je si vědom platnosti přísloví „bez peněz do hospody nelez.“

A tak civilizovaný člověk mající určitý příjem (důchod) na trhu hledá výrobky a služby (statky), které uspokojí jeho potřeby. Právě příjem domácností (podíl na národním důchodu) umožňuje spolupodílet se na vytvořené produkci. A tak na jedné straně někdo vytváří statky upotřebitelné lidmi, ať už to jsou drobní podnikatelé, výrobci, supermarkety, telefonní operátoři, provozovatelé televizního vysílání nebo nemocnice, na straně druhé někdo vytvořené hodnoty konzumuje.

Podniky díky vytvořeným výrobkům a službám vytvářejí výnosy, které jsou rozděleni mezi osoby v podniku zúčastněné a díky nim přichází do rodin a domácností příjmy (důchody). Díky tomu, že pracujeme, případně že vlastníme nějaké akcie a obligace nebo třeba nemovitosti poskytující nám nějaký výnos, získáváme příjem, který nám umožňuje uspokojovat naše potřeby.

Nevyráběj, o co není zájem, aneb když jsou namísto hospod navštěvovány čítárny

V rámci ekonomiky tak dochází k výrobě, rozdělování, přemísťování a spotřebě. Zákony spotřeby podporují a regulují výrobu, pokud klesá zájem o výrobky, je nutné utlumit výrobu. Když převozník pozná, že kvůli nově postavenému mostu není o jeho služby zájem, je pravděpodobné, že svou živnost uzavře. Stejně tak své živnosti uzavřeli ševci poté, co strojová výroba bot začala spotřebitelům dodávat levné kvalitní boty. Když zaplavila trhy levná produkce spotřebního zboží z dálného východu, kde lidé pracují za hrstku rýže, mnozí výrobci museli zavřít také.

Když z různých důvodů ochabuje vůle nebo schopnost konzumovat určitý předmět, musí se zmenšovat i kapacita jeho výroby. Theodor Pistorius v této souvislosti zmiňuje: Okolnost, že malá kupní schopnost bránila ukojení potřeby másla, dala podnět k vynálezu levnějších umělých tuků, jejichž výroba se značně rozšířila. Poměrně vysoká cena hedvábí a jeho oblíbenost vyvolala vynález a neobyčejné rozšíření hedvábí umělého, které jak přístupnější cenou tak často i větší trvanlivostí stále více zatlačuje spotřebu hedvábí pravého. Potřeba navštěvovat hospody byla u mnohých lidí výchovou nahrazena potřebou navštěvovat čítárny, choditi na procházky a podnikat výlety do přírody. Přepychové předměty se nahrazují imitacemi. (Brilianty pravé a nepravé, zlato a kov double, drahý salám uherský a jeho levnější imitace.) Podrážky kožené mohou být nahrazovány podrážkami gumovými.

Protože výroba a spotřeba jsou dvě funkce navzájem se podmiňující, je ochromení spotřeby pro fungování všech, kteří se výrobou živí, zničující. Podnikatel, který si vzal půjčky na výrobní zařízení v době, kdy vypadalo, že vyrobené bez problému se ziskem prodá, se v okamžiku poklesu spotřeby a poptávky po jím vyráběném zboží ocitne na okraji bankrotu.

Právě s postupným rozvojem prohlubující se nerovnováha mezi kapacitou výrobní a spotřební vede k ochromení hospodářství a hospodářským krizím. Český národohospodář Jan Loevenstein (1886–1932) o tom napsal: Tvrdím, že kapitalistický právní řád ve spojení s technickým pokrokem a některými jinými momenty ubil konzumenta a jest na nejlepší cestě, aby vykopal hrob výrobě a tím též lidskému blahobytu… Kapitalistický právní řád vede k nejlepší možné produkci a k nejhorší distribuci.

Akumulace kapitálu, který skončí ve starém železe, na úkor životní úrovně?

Theodor Pistorius ve svém díle zabývajícím se rolí spotřeby v hospodářském životě diskutuje skutečnost, že naděje, které podnikatelé vkládali do schopnosti konzumu stačit stupňující se nabídce, zklamaly. Rovnováhu mezi spotřebitelem a výrobou údajně posunulo překapitalizování, což dokládá i citací Loevesteinových úvah: Lidstvo se vrhlo s celou energií na přípravu možnosti výroby místo na výrobu samu, plod lidské práce se nejevil v hotových výrobcích ve prospěch lidí, nýbrž ve stále nové výzbroji strojové, jež měly hotové výrobky hotoviti a k tomu se nedostaly.

Pistorius své úvahy o ochabující spotřebě uzavírá, že užívá-li se například v národní ekonomice peněžních úspor k investování do výrobních prostředků ve větší míře, než odpovídá přítomným možnostem odbytovým a reálně odhadnuté budoucí kupní síly konečné spotřeby, nejedná se o kapitál produktivní. Tato předimenzovaná investice je kapitálem sterilním, který vlastně nemá skutečného přínosu. Pak klidně mohou ležet ladem přeinvestovaná a neamortizovaná zařízení, které se nakonec prodá za nepatrnou cenu do starého železa. Takto proplýtvané části důchodu, odňaté distribučnímu koloběhu snižují objem celkové spotřeby, a snižují životní úroveň i produktivní schopnosti lidí.

Proč vázne spotřeba a poptávka?

Čím více budou mít spotřebitelé v peněženkách peněz, čím větší budou jejich příjmy, tím si budou moci dovolit více utrácet a naopak. Růst příjmů spotřebitelů vede k růstu jejich výdajů a podobně pokles příjmů vede k poklesu výdajů – tedy k poklesu poptávky. I v dnešní době je pokles poptávky aktuální. Spotřeba lidí, postižených hrozbou nezaměstnanosti, zatížených hypotečními splátkami, a vysokými daňovými odvody, opět začíná váznout. A klesá-li poptávka a spotřeba, musí se přizpůsobit i výroba.

Německý statistik a ekonom Ernst Engel (1821–1896) vysledoval zákonitost, podle které s růstem příjmů rodina utrácí menší procento svého příjmu za jídlo. Za bydlení a prostředky pro domácnost pak utrácí shodně, a za zboží typu oblečení, doprava či rekreace s růstem příjmů utrácí větší procento svého příjmu. Logicky platí i opak, pokud mají lidé hluboko do kapsy a jejich příjmy klesají, pak za zbytnější zboží typu oblečení nebo rekreace utratí menší procento svého příjmu. Tento tzv. Engelův zákon říká, že lidé přizpůsobují své nákupy potravin, bydlení, dopravy, zdravotní péče a jiných výrobků či služeb v závislosti na výši svého příjmu. Když dnes mají příjmy tendenci klesat, klesá poptávka po veškerém zboží, ale tento pokles nenastává vyrovnaně u všech druhů výrobků a služeb.

Peněžitý příjem otevírá cestu ke spotřebě a určuje její objem. Jenže peněžité příjmy lidí se liší, ať už je to rozdílnými osobnostními schopnostmi, pracovními zásluhami, dědictvím majetku, sociálním prostředím a souvisejícími příležitostmi. Pistorius v této souvislosti uvádí citaci Warrena Waiteho: Podprůměrná osoba, která se zrodila ve vyšším prostředí s dobrými příležitostmi, podporovaná náklady na velké školení, má zajištěno místo v poměrně vysoké třídě důchodové. Platí to i dnes, dítě vyrůstající v rodině, jehož rodiče si mohou dovolit platit školku poskytující výuku v anglickém jazyce, a jiné způsoby získávání znalostí a dovedností pro život, získává konkurenční výhodu.

Další skutečností, která přispívá k nerovnoměrnému rozdělení příjmů, je skutečnost, že čím je příjem větší, tím více je tvořen majetkovým výnosem a tím méně je tvořen výnosem pracovním (platem a mzdou). Kdo má kapitál, ať už v podobě akcií, obligací nebo třeba nemovitostí, může kromě příjmů ze zaměstnání dosáhnout na příjem plynoucí z jeho kapitálu. Jeho rodinný rozpočet má vyšší příjmy, může si víc dovolit utratit i investovat.

Nerovnoměrnost distribuce příjmů Pistorius dokládá statistikou placené důchodové daně z roku 1927 (viz. obrázek). Pistorius k údajům Státního úřadu statistického dodává komentář: I když uvedený statistický přehled představuje pouze distribuci takových peněžních důchodů, které jsou u nás podrobeny jen dani důchodové (nikoli rentové, výdělkové, domovní, atd.), a které tudíž tvoří toliko výsek celkového důchodu národního, přece jen dosti ujasňují představu o velikosti naší důchodové nerovnoměrnosti.

Pistorius uzavírá, že přílišná nerovnoměrnost v rozdělení národního důchodu nezužuje jen individuální spotřebu, ale i spotřebu celkovou. Mnoho domácností s malými důchody ve svém souhrnu vyvolávají velkou spotřebu a několik málo domácností s velkými důchody nutně nevyvolávají velkou spotřebu. Protože bohaté vrstvy mají zajištěn větší podíl na celkovém důchodu, než potřebují pro uspokojení potřeb, tvoří velké úspory. Na druhé straně mnohé vrstvy jen s obtížemi uspokojují své základní potřeby, protože dostávají příliš malý podíl na celkovém důchodu.

Zklamou naděje vkládané do schopnosti konzumu?

Výše popsaný pohled je výkladem hospodářských krizí jako důsledku příliš nerovnoměrného rozdělování celkového důchodu. Když člověk pracuje, ale vydělá jen na to, aby zaplatil složenky a přežil, je jeho životní úroveň limitována. Limitována je také jeho kupní síla a poptávka, leccos si nemůže dovolit a také si to nekoupí. Když poptávka po určitém předmětu vymizela, musí vymizet i jeho výroba. I když by nebyl problém to vyrobit, nevyrobí se to, protože chybí koupěschopná poptávka.

Mnohé z toho, co popsal Pistorius v roce 1932, platí i dnes. Když obyčejní lidé budou mít hluboko do kapsy, budou splácet vysoké hypotéky, začnou platit školné a kilometrovné za použití silnic, když budou nuceni splácet půjčky za studia, platit vysoké daně, budou nuceni změnit strukturu své spotřeby. Mnohdy budou spotřebovávat méně, budou hledat náhražky, jejich životní úroveň poklesne. Pokud k tomu dojde, pak možná naděje, které jsou vkládány do schopnosti konzumu stačit stupňující se nabídce, opět zklamou a historie opakujících se hospodářských výkyvů se zase jednou zopakuje.

94 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 6. 12. 2010 10:39