Spočítejte si...

Zavřít

Mají se české banky bát neplatičů?

Zadlužení domácností už několik let rychle roste. Stoupá i počet lidí, kteří úvěry splácí s obtížemi. Banky by se problémovým úvěrům nejradši vyhnuly. Dlužníci jim ubírají na zisku. Pro banky navíc není jednoduché dluhy efektivně vymáhat ani je prodat a nepoškodit přitom svou pověst.

Český bankovní sektor je zdravý, ale…

Porovnáme-li současnou situaci na českém bankovním trhu s devadesátými lety, nelze než konstatovat, že se výrazně zlepšila. Tehdejší stav českého bankovnictví byl hodně neutěšený. Bankovní licence se po sametové revoluci rozdávaly skoro na potkání a privatizační podnikatelská euforie neznala mezí. Téměř beztrestně se tunelovalo a podvádělo. Třetinu úvěrů nikdo nesplácel. Během sedmi let v Česku kvůli tomu padlo sedmnáct bank. Hrozilo zhroucení celého bankovního sektoru a následně i celé rodící se tržní ekonomiky.

Ještě na přelomu tisíciletí se většina zdejších bank potácela na hranici ziskovosti a restrukturalizace bankovního sektoru nebyla zdaleka dokončena. IPB padla v roce 2000 a Union banka ještě o tři roky později. To není tak dávná minulost. Postupně se však situace hodně konsolidovala. Na českém trhu dnes působí v podstatě jen banky začleněné do velkých mezinárodních finančních skupin, které ve svém hospodaření dosahují stabilního zisku. Bankovní sektor utěšeně roste a problémovými se stává jen pár procent z poskytnutých úvěrů.

Podle České národní banky je dnes český bankovní sektor zdravý a nejsou žádné signály o bezprostředně hrozících rizicích, která by mohla významně ohrozit jeho stabilitu. Potenciální ztráty mají banky dostatečně pokryté rezervami a opravnými položkami. To je samozřejmě velmi pozitivní informace. Neznamená to ale, že zdejším bankám vůbec nic nehrozí a jejich akcionáře a klienty zaručeně čekají jen světlé zítřky. Česká ekonomika, právní řád, správa věcí veřejných, podnikatelské prostředí, ale i morálka mají proti rozvinutým západním zemím ještě pořád hodně co dohánět.

Když se úvěr nesplácí

Banky vykazují poskytnuté úvěry jako pohledávky za klienty. Podle potenciálních nebo reálných problémů s jejich splácením jsou tyto pohledávky podle metodiky České národní banky rozdělovány do několika skupin. Standardní pohledávky jsou pohledávky, o jejichž splacení není důvodu pochybovat. Těch je dnes naprostá většina. Sledované pohledávky jsou pohledávky, jejichž úplné splacení je pravděpodobné a žádná splátka není více než 90 dnů po splatnosti. Tyto dvě kategorie pohledávek jsou z pohledu bank v podstatě bezproblémové.

Zbylé tři kategorie pohledávek, pod souhrnným názvem označované jako ohrožené pohledávky, ale už pro banky problém představují. Jedná se o pohledávky, jejichž úplné splacení je s ohledem na finanční a ekonomickou situaci dlužníka podle bance dostupných informací nejisté (nestandardní pohledávky), vysoce nepravděpodobné (pochybné pohledávky) nebo dokonce nemožné (ztrátové pohledávky).

U nestandardních a pochybných pohledávek je pravděpodobné alespoň jejich částečné splacení, u ztrátových ani to ne. Do této poslední kategorie spadají zejména pohledávky za dlužníky, na jejichž majetek byl vyhlášen konkurz. Tzv. klasifikované úvěry pak tvoří sledované a ohrožené pohledávky.

Pohledávky vybraných bank za klientystav k 31. 12. 2006 (v tis. Kč)
Banka Pohledávky za klienty celkem Z toho: Podíl ohrožených pohledávek
Standardní Sledované Ohrožené Ostatní
Česká spořitelna 297 230 466 138 346 723 7 851 605 7 493 338 143 538 799 2,52%
Komerční banka 200 834 770 175 079 348 16 794 789 8 960 633 0 4,46%
Československá obchodní banka 183 740 830 120 558 234 51 101 776 12 080 820 0 6,57%
GE Money Bank 64 692 737 51 443 082 5 049 280 6 456 832 1 743 543 9,98%
Raiffeisenbank 54 886 388 47 143 600 5 084 394 2 325 028 333 367 4,24%
Volksbank 20 951 198 19 724 806 907 332 319 060 0 1,52%

Zdroj: internetové stránky bank

Podle platných předpisů banka musí alespoň jednou za čtvrtletí u každé pohledávky zjišťovat, zda nedošlo ke změně situace při jejím splácení a zda není důvod přeřadit ji do jiné kategorie. Většinu pohledávek banky zařazují do stejnorodých skupin, které pak sledují pomocí statistických modelů jako tzv. portfoliové pohledávky. Musí se přitom zabývat i riziky, která by mohla zhoršit splácení celých skupin pohledávek (celkové či regionální zvýšení nezaměstnanosti, pokles cen nemovitostí, zhoršení situace v odvětvích, v nichž působí dlužníci atd.).

Co s nesplácenými úvěry?

Bance jsou klasifikované úvěry nepříjemné hned z několika důvodů. Především je obírají o zisk. S klasifikovanými úvěry je daleko více práce, což představuje dodatečné náklady. Banka musí průběžně sledovat průběh jejich splácení a vyhodnocovat změny situace dlužníka i kvality zajištění. Obvykle také musí s dlužníkem průběžně komunikovat a pomáhat mu řešit jeho finanční obtíže například formou restrukturalizace úvěru. Často však musí pohledávku intenzivně vymáhat. To představuje další náklady i riziko negativní reklamy v případě neadekvátního postupu.

Bankám existence klasifikovaných úvěrů také kazí jejich bilanci. Podle platných předpisů banky musí k jednotlivým kategoriím problémových pohledávek tvořit opravné položky. V případě sledovaných pohledávek je to 5 % z jejich upravené hodnoty (nominální hodnota pohledávek snížená o hodnotu jejich kvalitního zajištění). U ohrožených pohledávek je minimální tvorba opravných položek stanovena na 20 – 100 % podle kategorie, do níž jsou zařazeny. Vytvořené opravné položky vstupují do hospodaření banky, a snižují tak tvorbu jejího zisku. Banka navíc vykáže jako zisk a odvede daně i z úroků, které nejsou spláceny.

Každá banka tak musí řešit dilema, zda si má problémové pohledávky ponechat, nebo se jich zbavit a prodat je některé inkasní společnosti. Obě tato řešení české banky používají, vždy však zdůrazňují svou snahu napřed se s klientem domluvit na nějakém pro obě strany schůdném řešení. Ať už se banka rozhodne vzniklé pohledávky za klienty vymáhat, nebo je prodat, vždy prodělá. Zdaleka nejlepší by tedy pro banky bylo, pokud by dokázaly vzniku problémových pohledávek předejít. To se však lehce řekne, ale těžko realizuje.

Při vymáhání pohledávek vždy existuje riziko, že z toho vznikne mediální kauza. O to, aby klienti po shlédnutí dramatické reportáže v televizi měli jméno banky spojeno s razantním postupem exekutora, který si za svou práci naúčtuje vysoké částky a navíc se občas dopustí nějakého excesu, určitě žádná banka nestojí. Zvláště když v reklamním spotu následujícím třeba hned po oné reportáži banka zdůrazňuje svůj přátelský přístup ke klientům. Na druhou stranu si žádná banka nemůže dovolit problémové pohledávky důsledně neřešit – už jen proto, aby klienti nenabyli dojmu, že jim při nesplácení úvěrů vlastně nic nehrozí.

Určitou pomoc by mohl bankám přinést zákon o insolvenci, který od ledna příštího roku zavede institut osobního bankrotu. Dlužník se po dohodě s věřiteli bude moci rozhodnout, zda se s nimi jednorázově vyrovná formou prodeje svého majetku, nebo jim bude po dobu pěti let posílat většinu svých příjmů. V obou případech zákon počítá s úhradou minimálně třetiny dluhu, což není mnoho. Navíc je otázkou, jak se podaří zajistit, aby insolventní zákon nebyl zneužíván jen pro další posílení ochrany dlužníků před věřiteli.

Kde číhá nebezpečí

Úvěrové zatížení českých domácností v posledních letech roste přímo raketovým tempem. Podle statistiky České národní banky lidé v Česku dluží bankám a leasingovým společnostem zhruba 600 miliard Kč. Další stovky miliard však představují dluhy z mimobankovních půjček, nájemného, úhrad za energie a dalších služeb spojených s bydlením, poplatky, daně, odvody na zdravotní a sociální pojištění atd. Tyto částky nejsou nikde souhrnně sledovány ani vykazovány. Všichni se však shodují, že dluhy domácností stále rychleji rostou, což může být nebezpečné.

Problémem není absolutní výše zadlužení českých domácností, která zdaleka nedosahuje výše obvyklé v zemích západní Evropy, ale spíše dynamika růstu zadlužení. Riskantní také je, že se stále více zadlužují domácnosti s nízkými příjmy, u nichž je pak větší riziko, že dluhy nebudou schopny splácet. Minimálně třetina lidé v Česku má se zvládáním své finanční situace menší či větší problémy a není schopna dlouhodobě finančně plánovat, natož pak kontrolovat své zadlužení. Zejména tato skupina lidí má bohužel zároveň tendenci podceňovat rizika, která mohou splácení jejích dluhů ohrozit.

Jednoznačně pozitivní není ani fakt, že až tři čtvrtiny v Česku poskytnutých úvěrů jsou použity na financování bydlení. Vyvolává to totiž vysokou citlivost celého bankovního sektoru na vývoji cen nemovitostí. Pokud si lidé pořídí na úvěr vlastní bydlení, bývá pro banku z etických důvodů problém zástavu realizovat i v době vysoké poptávky a růstu cen nemovitostí, natož pak při jejich propadu. Vystěhovat rodinu s malými dětmi na ulici, navíc s požadavkem na splacení části dluhu, na jehož pokrytí nestačil výnos z realizace zastavené nemovitosti, je velmi citlivé téma.

Hlavním nebezpečím však je dominový efekt případného přibrzdění růstu ekonomiky. Stačí, aby například dramaticky vzrostla cena ropy, zemního plynu nebo aby třeba propukla pandemie chřipky, jejíž brzký příchod Světová zdravotnická organizace už několik let předpovídá, a obrovské problémy by stěží zvládaly i daleko silnější a stabilnější ekonomiky, než je ta naše. Růst nezaměstnanosti, inflace a úrokových sazeb by jednak oslabil schopnost lidí splácet úvěry, jednak by radikálně omezil zájem o úvěry nové. Toto riziko se – bohužel pro banky i jejich klienty – dá eliminovat jen velmi těžko.

Anketa

Mají se banky bát neplatičů?

13 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 4. 2007 14:31