Hlavní navigace

Má stát šanci vyhrát nad bankami?

4. 6. 2005
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

Záměr ministerstva financí usměrnit bankovní trh těsnějšími mantinely vzbudil velkou odezvu. Podívejme se celé akci trochu na zoubek a zkusme se zamyslet, co se za ní skrývá, zda má šanci na úspěch a jak by mohl takový "úspěch" v konečném důsledku vypadat.

Není tomu tak dávno, kdy se s velkou slávou privatizovaly státní banky a s nadšením se předávaly klíče novým vlastníkům ze zahraničí. Nové managementy se energicky pustily do snižování nákladů a zvyšování tržeb tak, aby akcionářům co nejrychleji zajistily co největší návratnost vloženého kapitálu.

Bolestivá konsolidace bankovního sektoru si vybírá svou daň až do dnešních dnů. Platíme za to, že zahraniční majitelé tlačí na co největší zisky v co nejkratší době kvůli svým vysokým počátečním nákladům a míře rizikovosti investic. A tak zatímco jsme do půlky devadesátých let měli všelijaké bankovnictví s přijatelně nízkými poplatky, po restrukturalizaci celého trhu máme slušně fungující bankovnictví s poplatky, které jsou v dílčích skupinách relativně vysoké.

Rozdělení trhu podle segmentu klientů je celkem známé – ze slušné konkurence profituje firemní klientela, úspěšně se podařilo rozjet konkurenční boj i v oblasti retailových hypoték, nicméně je všeobecně známo, že se banky „hojí“ na retailové klientele při zpoplatňování běžných, rutinních operací. Navíc tak často činí hodně prvoplánově, nad čímž selský rozum zůstává občas stát.

Exemplárním příkladem těžko zdůvodnitelného poplatku je poplatek za příchozí platbu. Nezdůvodněný je také třeba poplatek za administraci státní podpory u hypotečního úvěru (zvláště když stavební spořitelny takový poplatek nežádají a když je státní podpora hypotečnímu klientovi de facto i nepřímou podporou samotné bance, protože jí zvyšuje okruh potenciálních klientů). Nemluvě o extrémní složitosti bankovních sazebníků, kdy jsou názvy jednotlivých služeb a úkonů záměrně voleny a prezentovány tak, aby klienty zmátly.

Všechny tyto negativní prvky současného momentu vývoje bankovního trhu jsou známé a setkávají se s častými projevy nespokojenosti ze strany klientů, popřípadě zájmových organizací, jako je Sdružení na ochranu spotřebitelů. Obrana klientů je na místě, protože slouží k dobrému vyrovnání nabídky a poptávky. Ovšem jakou roli může sehrát stát, když se na stranu klientů přidá?

Jakkoliv se může zdát aktivita ministerstva financí chvályhodná, nařčení z populismu se neubrání. Pokud by došlo k legislativním úpravám, jejichž obrysy ve čtvrtek ministerstvo představilo, znamenalo by to skutečně nebývalý zásah do tržních pravidel určitého odvětví připomínající státní dirigismus, jehož následky už jsme si vyzkoušeli více než dobře. Zatímco státní kontrola a reglementace třeba v oblasti potravin (například obsah špekáčku či salámu je tvrdě normován) má svou logiku, protože spotřebitel má právo vědět složení výrobku, u bankovních služeb podobná nařízení ztrácejí opodstatnění, protože se jedná o službu, jejíž vlastnosti nejsou tak tajemné jako obsah střívka nějaké uzeniny. Proto se ani nedá příliš očekávat, že by úředníci počítali s tím, že se jejich návrhy skutečně objeví v nějakém zákoně (ačkoliv myšlenka přenositelnosti bankovního účtu není nereálnou vizí).

Pakliže úředníci chtěli v dobrém úmyslu jenom vyvolat tlak na banky (což by mohlo být chvályhodné), učinili tak poněkud nešťastným způsobem. Vyhrožovat „trestem“ v podobě zákona, pokud se banky nebudou chovat „slušně“, znamená veřejně znedůvěryhodňovat celý finanční sektor v zájmu jedné skupiny klientů. Psychologického tlaku, který by banky donutil brát větší ohledy na drobné klienty, lze přitom dosáhnout i jinými cestami (ano, v konečném důsledku i tím, že se postavím na stranu klientů, ale bez výhrůžek zákonnými omezeními). A z minulosti už známe příklady, kdy banky pod tlakem veřejnosti byly donuceny k ústupkům (přitom platí, že oč méně má být slyšet stát, o to více mají být slyšet klienti).

skoleni_15_4

Ovšem chování slona v porcelánu, jaké můžeme sledovat nyní, může nadělat více škody než užitku. Bankovní svět vyžaduje tichý hlas a klidný pohyb. Stabilita bankovního sektoru je totiž klíčovým faktorem fungování celé ekonomiky a její narušení a znejistění ze strany státního aparátu může ovlivnit vnímání celého spektra investorů a obchodních partnerů především ze zahraničí.

Věřme, že diskuse nad záměrem ministerstva, která má proběhnout do konce června, vyvrátí všechna podezření z populismu, že celá akce přinese své ovoce, aniž by podkopala důvěru ve fungování bankovního sektoru, že stát nebude slavit plané vítězství v podobě nově přijatých regulačních zákonů, které by představovaly nebezpečný precedens. A že banky kvůli co nejrychlejšímu utlumení současného nepřátelského ovzduší přehodnotí obhajitelnost některých svých praktik a v rámci konkurenčního boje vylepší v zájmu svých klientů současný poměr výkon/cena. Jejich připravenost k diskusi je toho dobrým příslibem.

Kritika ze strany státu je:

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je výkonným ředitelem společnosti Internet Info, s.r.o. Je absolventem FF UK Praha. Profesně se věnuje marketingu, internetovému prostředí a financím.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).