Hlavní navigace

Má se stát chovat jako Jánošík?

24. 3. 2009
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Nejslavnější slovenský zbojník prý bohatým bral a chudým dával. Stal se proto legendou a symbolem spravedlnosti. Přerozdělování bohatství směrem od bohatých k chudým je populární nejen v legendách. Zajistit ho může třeba progresivní zdanění příjmů. To ale nemusí mít se spravedlivostí nic společného a může přinést i řadu problémů.

Národní hrdina nebo zločinec?

Juraj Jánošík je slovenským národním hrdinou. Aby ne. Na počátku 18. století, kdy prostý lid trpěl pod krutovládou rozmařilé šlechty, jako kapitán družiny „horných chlapců“ z Terchové vzal spravedlnost do vlastních rukou a trestal bezpráví. Byl sice zbojníkem, ale ušlechtilým a spravedlivým. Peníze, které bral bohatým, rozděloval mezi potřebné. Tak ho alespoň představuje legenda zpracovaná v bezpočtu literárních, divadelních i filmových děl.

Skutečnost ovšem byla daleko prozaičtější. Podle historiků Jánošík a jeho kumpáni loupili a kradli všude, kde se dalo, a s rozdáváním lupu to rozhodně nepřeháněli. Přepadali pocestné – většinou kupce a řemeslníky, kradli koně a rabovali osamělé usedlosti. Na vyšší šlechtu a bohaté velkoobchodníky si netroufli. Po dvou letech zbojničení skončil Jánošík ve svých 25 letech na šibenici v Liptovském Mikuláši. Dlužno dodat, že zřejmě po právu.

Idealizovanou postavou se stal až po své smrti. Hlavně proto, že lidé v dobách bídy, chaosu a válek potřebovali symbol lidového hrdiny, který jim dával naději na lepší budoucnost, v níž budou potrestány všechny křivdy. Angličané mají svého Robina Hooda, Slováci (a Češi) zase Juraje Jánošíka. Myšlenka o přerozdělování bohatství směrem od bohatých k chudým je populární i dnes, a to nejen v legendách.

Přiměřená míra sociální solidarity je nezbytná

Žádný stát se neobejde bez aparátu potřebného pro zajištění funkcí státu a výkonu veřejné správy. Mezi ně patří například obrana území, udržování veřejného pořádku, zajištění zdravotní a sociální péče, budování dopravní infrastruktury atd. To vše obvykle bývá financováno z daní. Čím více funkcí a služeb stát vykonává, tím větší objem daní na jejich financování potřebuje vybrat.

Při výběru daní, zajištění funkcí státu a výkonu veřejné správy vždy dochází k přerozdělování bohatství mezi různě bohatými skupinami obyvatelstva. Od dob feudalismu se přitom směr tohoto přerozdělování obrátil. Zatímco dříve daně odváděli chudí a prospěch z nich měli bohatí, dnes je to spíše naopak. V moderní demokratické společnosti dochází k transferu bohatství směrem od lidí s vyššími příjmy k lidem s příjmy nižšími. Čtěte více: Jak správně podat daňové přiznání?

Tento přístup je vyjádřením sociální solidarity, která se v civilizovaném světě stala běžně respektovanou normou. Otázkou však může být, jaká míra této solidarity je přijatelná. Její posílení nad určitou mez totiž nemusí přinést nic dobrého. Zvýšení daňového zatížení u vyšších příjmů může příjmy státu dočasně vylepšit. Dříve či později se ale může projevit značná kontraproduktivnost takovéhoto opatření.

Jaké zdanění příjmů je spravedlivé?

Progresivní zdanění příjmů je jedním z nejobvyklejších „jánošíkovských“ nástrojů. Spočívá ve vybírání daní v několika pásmech s různou daňovou sazbou, která s rostoucími příjmy roste. Proti tomu stojí koncept rovné daně, kdy jsou všechny příjmy zdaňovány stejnou sazbou bez ohledu na jejich výši. Progresivní zdanění zavádí do systému vyšší míru sociální solidarity, ale zároveň může přinést i problémy. Jaké? Čtěte více: Rovná daň: porovnání v Česku a na Slovensku 

Vezměme si dva pracovníky, kteří vykonávají stejnou práci, třeba pečou housky. První z nich je zručnější a v práci se nezastaví. Za směnu proto upeče daleko víc housek, než druhý, který má volnější pracovní tempo a housky také občas připálí. První pekař zaslouženě dostává vyšší mzdu. Je spravedlivé, aby z ní odváděl vyšší daň? V absolutní částce asi ano. Proč by ale měl z každé navíc vydělané stokoruny platit státu vyšší částku, než platí jeho kolega lempl?

Bude-li tento rozdíl kvůli progresi daně výrazný, nejspíš si pracovitý pekař rozmyslí, jestli mu stojí za to se v práci honit. Možná se také zkusí domluvit s majitelem pekárny, jestli by to nešlo zařídit jinak. Třeba že by mohl oběma pekařům vyplácet stejně malou mzdu a odměny by mohl dávat tomu výkonnějšímu bokem „bez papírů“. Sice je nebude moci dát do nákladů, ale zase ušetří na odvodech na sociální a zdravotní pojištění.

Rovná daň je solidární

Odpůrci rovné daně argumentují její nespravedlivostí a nízkou mírou její sociální solidarity. Proč by lidé, kteří kvůli nízké mzdě nevycházejí s penězi, měli platit stejné daně jako ti, kteří díky vysokým příjmům žijí v luxusu? Ale oni přece stejné daně neplatí! I v režimu rovné daně člověk s nízkými příjmy odvádí státu daleko nižší částky než ten s příjmy vysokými.

Jednoduše:  15 % z 10 000 K­č = 1500 Kč, ale 15 % ze 100 000 Kč = 1­5 000 Kč.

Kromě toho se nesmí zapomenout, že příjmy do určité výše nejsou díky daňovým úlevám zdaňovány vůbec. Podle současného českého zákona o daních z příjmů každý poplatník po vypočtení daně může uplatnit slevu na dani za sebe, vyživovanou manželku a děti, na které navíc může dostat i tzv. daňový bonus. Zdanění tedy může být dokonce záporné. Občan s nízkými příjmy tedy státu nezaplatí žádnou daň a naopak od něj může dostat až 52 200 Kč.

Požadavky na opětovné zavedení progresivního zdanění příjmů obvykle nejsou podloženy objektivními argumenty. Pro jejich popularitu to ale ani není třeba. Vycházejí z jednoduché logiky, že lidem s vyššími příjmy i po odvedení vyšší daně zbude víc peněz, než by si zasloužili. K velkým příjmům a majetku se totiž určitě dopracovali nějakým nelegálním nebo přinejmenším nečestným způsobem, tak ať platí! Čtěte více: Bohatí se v Česku mají dobře

Myslíte si, že daň z příjmů fyzických osob je v Česku:

Účet za krizi ať zaplatí bohatí

Otázka nastavení vyšší míry sociální solidarity nabývá na významu zejména v dobách krizí, kdy stát potřebuje zvýšit své výdaje a jeho daňové příjmy naopak klesají. Nasnadě je jednoduché řešení: zvýšit zdanění vysokých příjmů nebo dokonce zavést milionářské dávky. Stát tak získá od bohatých více peněz, které pak může rozdělit mezi chudé. Přesně jako legendární idealizovaný Jánošík.

V tomto duchu byl součástí souboru protikrizových opatření z dílny ČSSD návrh na zavedení 30% sazby daně z příjmů u příjmů nad 1,2 mil. korun ročně. Posílena by tím měla být účast nejvyšších příjmových skupin občanů na financování protikrizových opatření a stabilizaci veřejných rozpočtů. Posílení sociální solidarity by přineslo i navržené zvýšení základní slevy na dani o 3600 korun ročně.

Na druhé straně ČSSD navrhuje výrazné zvýšení sociálních výdajů: mj. prodloužení podpory v nezaměstnanosti, zvýšení příspěvku na bydlení a přídavků na děti a dokonce i výplatu třináctých důchodů. Prozatím zůstalo jen u návrhu. Lze ale očekávat, že zavedení progresivního zdanění v rámci posílení sociální role státu se stane jedním z hlavních bodů volebního programu této strany.

Váš průvodce daněmi a sociálním systémem: dane.mesec.cz

Báječná léta pod psa

Scestnost myšlenky, že návrat a udržení prosperity dokáže zajistit pouze velký, silný a vše řídící stát, byla jednoznačně potvrzena žalostným výsledkem budování socialismu. Zatímco strana a vláda poroučely větru dešti, propast mezi centrálně řízenými a tržními ekonomikami se stále prohlubovala. Pravda, v socialistickém Československu oficiálně nebyla žádná nezaměstnanost, žebráci ani bezdomovci. Chyběla ale také spousta jiných věcí. Čtěte více: Daně a sociální pojištění v příkladech

skoleni_15_4

Život za železnou oponou byl asi klidnější a sociální jistoty občana pevnější. Ale jen pro toho, kdo se podvolil a spolupracoval. Loajální občan mohl získat dekret na byt v paneláku, škodovku nebo žigulíka a k tomu klid pro budování víkendové chaty. Nesměly mu vadit fronty na maso, banány i toaletní papír, ani omezená svoboda projevu i cestování. Komu se to nelíbilo, jako nepřítel socialistického zřízení mohl skončit i ve vězení.

Doba, kdy grafické znázornění statistického rozdělení příjmů připomínalo „planinu s kadibudkou“ (nad nízké příjmy drtivé většiny občanů výrazně vyčnívaly jenom platy funkcionářů a malé skupiny vyvolených) je už naštěstí pryč. O dosažení vyššího příjmu se dnes může pokusit prakticky každý bez ohledu na stranickou příslušnost. Stát by ho v tomto úsilí měl spíše podporovat a ne ho trestat za to, že uspěje.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Narozen v roce 1968. Absolvent FEL VUT obor jaderná energetika. Má mnohaletou praxi v soukromém i státním sektoru, zejména v oblasti Managementu a kontroly.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).