Lze postoupit pracovní pohledávku? Do konce roku 2011 je situace nejasná

Postoupení pohledávky je v praxi častým úkonem. Jak je to ale s pohledávkou z pracovněprávního vztahu v kontextu změn zákoníku práce?

Postoupení pohledávky (vyplývající z občanskoprávního nebo obchodního vztahu), tzv. cesse, je v praxi poměrně častá. Lze ale postoupit někomu jinému pohledávku vyplývající z pracovněprávního vztahu? Třeba nárok na náhradu škody? Odpověď není jednoduchá, ani jednoznačná.

Podle ust. § 4a zákoníku práce, ve znění od 1. 1. 2012, se pro pracovněprávní vztahy nepoužijí ustanovení občanského zákoníku o smlouvě o postoupení pohledávky. Pracovněprávní pohledávku tedy ve smyslu pracovněprávní úpravy účinné od 1. 1. 2012 postoupit nelze.

Postoupení pohledávky nebylo možné ani dříve podle zrušeného zákoníku práce, ani podle aktuálního zákoníku práce, přinejmenším podle jeho znění do 14. 4. 2008, tedy v době od 1. 1. 2007 do 13. 4. 2008.

O tom svědčí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2009, spis. zn. 21 Cdo 3428/2008, jehož plné znění je dostupné na www.nsoud.cz. Není ovšem jasné, jak to bylo (je) s přípustností cesse pracovněprávní pohledávky v době od 14. 4. 2008 do 31. 12. 2011.

Postoupený nárok na peněžitou náhradu škody

Žalobce se v předmětné sporné věci domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1 513 459 Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Čtěte více: Úroky z prodlení se od července změní, život zkomplikují všem

Žalovaný byl podle pracovní smlouvy ze dne 22. 8. 1995 zaměstnancem společnosti E. h., u které vykonával práci na obchodním úseku jako obchodní referent. V dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 2. 1998 se zavázal, že „nebude uzavírat vlastním jménem nebo na vlastní účet smlouvy o obdobné nebo shodné činnosti, ohledně které je uzavřena pracovní smlouva“. Čtěte více: Chcete si přivydělat ve vašem oboru? Potřebujete zaměstnavatelův souhlas

Žalovaný však uvedený závazek porušoval a na vlastní jméno a účet jako osoba podnikající podle živnostenského zákona prováděl nákupy hodinářského zboží, které následně se ziskem prodával třetím osobám, a některé tyto osoby potom prodávaly toto zboží jeho zaměstnavateli; žalovaný byl pro toto jednání příslušným rozsudkem uznán vinným spácháním trestného činu zneužívání informací v obchodním styku a svému zaměstnavateli tím způsobil škodu v celkové výši 1 513 459 Kč. Čtěte také: Za všechny chyby a škody platit nemusíte, přestože za ně odpovídáte

Žalobce se stal věřitelem této pohledávky za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřel dne 5. 1. 2005 se správcem konkursní podstaty zaměstnavatele žalovaného.

Podáním ze dne 30. 5. 2007, které došlo soudu prvního stupně dne 31. 5. 2007, žalobce sdělil soudu, že vymáhanou pohledávku postoupil na základě smlouvy ze dne 15. 5. 2007 další osobě, a navrhl, aby „nabyvatel pohledávky“ vstoupil do řízení na místo žalobce; k podání připojil prohlášení další osoby, že se svým vstupem do řízení souhlasí.

Jak rozhodovaly soudy

Soud prvního stupně svým usnesením připustil, aby do řízení na místo dosavadního žalobce vstoupil nabyvatel pohledávky. Proti tomu se žalovaný odvolal. Odvolací soud svým usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh, aby místo s žalobcem bylo nadále jednáno jako se žalobcem s nabyvatelem.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zase žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (aby byla přezkoumána otázka, zda v důsledku toho, že zaměstnanec vybočil z mezí plnění svých pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, neměla pohledávka povahu občanskoprávního závazku, pak by totiž postoupení bylo přípustné).

Z judikatury: NS ČR k odpovědnosti zaměstnance za škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů a mimo jejich meze čili k občanskoprávní resp. civilněprávní odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli:

Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnavateli má povahu nároku z pracovněprávních vztahů, jen jestliže ji zaměstnanec způsobil porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, tedy řečeno jinak, jestliže ji zaměstnanec způsobil v mezích plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem při činnosti, která vybočuje z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, nepředstavuje nárok z pracovněprávních vztahů a řídí se právní úpravou obsaženou především v občanském zákoníku.

(Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2009, spis. zn. 21 Cdo 3428/2008.)

Nicméně to pro nás není podstatné. Zajímá nás, jak se Nejvyšší soud ČR vyslovil k otázce přípustnosti postoupení pracovněprávní pohledávky. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl zejména následující:

Přechod práv a povinností a cesse

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (ust. § 249 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., (zrušeného) zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, a ust. § 338 odst. 1 nyní platného zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedeného – jak správně uvedl odvolací soud – mimo jiné vyplývá, že je vyloučeno, aby přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastal jen na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem (jinou právnickou nebo fyzickou osobou), aniž by šlo o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo zvláštní právní předpisy přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů spojují.

Smlouva o postoupení pohledávky (ust. § 524 a násl. občanského zákoníku) je dvoustranný právní úkon, který uzavírá původní věřitel (postupitel) s jinou osobou (postupníkem). Předmětem smlouvy je postoupení určité pohledávky (práva na plnění od dlužníka) původního věřitele postupníku, který se stává věřitelem dlužníka na místě původního věřitele (postupitele).

S uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky ani zákon č. 65/1965 Sb., (zrušený) zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, ani zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném ke dni, k němuž byla uzavřena a nabyla účinnosti smlouva o postoupení pohledávky (možnost užití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky nebyla pro pracovněprávní vztahy zákoníkem práce delegována), a ani zvláštní právní předpisy nespojovaly přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů.

Smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem by byl nárok z pracovněprávních vztahů, tedy – kromě toho, že šlo o neplatný právní úkon – není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod nároku z pracovněprávních vztahů na jiného.

Ke změně právního stavu v této otázce mohlo dojít, jak uvedl Nejvyšší soud ČR, až ode dne 15. 4. 2008, když zrušení ust. § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů otevřelo možnost subsidiárního použití dalších ustanovení občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích.

V tom ovšem shledávám drobné pochybení Nejvyššího soudu, neboť Nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., kterým došlo ke zrušení předmětného ustanovení zákoníku práce, je vykonatelný již dnem 14. 4. 2008, a ke stejnému dni proto nastala i účinnost předmětné změny zákoníku práce.

Byla cesse v určitém období přípustná?

Nejvyšší soud ČR tedy naznačil, že v době od 15. 4. 2008 resp. od 14. 4. 2008 do 31. 12. 2011 by postoupení pracovněprávní pohledávky mohlo být přípustné.

Ust. § 326 zákoníku práce odkazuje s účinností od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 ohledně závazků v pracovněprávních vztazích na některá ustanovení občanského zákoníku (s účinností k 1. 1. 2012 jej novela zákoníku práce ruší), mezi nimi však ust. § 524 (a další ustanovení občanského zákoníku upravující postoupení pohledávky) není.

Tento delegační odkaz od účinnosti zrušovacího Nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. k zákoníku práce, tedy od 14. dubna 2008, není až do 31. 12. 2011 nutný. Je totiž – s ohledem na všeobecnou závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu nadbytečný.

Neboť i když Ústavní soud v zákoníku práce svým nálezem zrušil toliko ust. § 4 (řešící vztah zákoníku práce k občanskému zákoníku na principu delegace), aniž by zrušil (tedy ponechal v zákoníku práce) řadu jiných ustanovení opírajících se nadále o delegační princip – kupř. právě ust. § 326, vyslovil se jednoznačně v odůvodnění svého rozhodnutí pro podpůrné uplatnění občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích.

Háček je však v tom, že normativní povahu má však jen výrok předmětného nálezu Ústavního soudu, jenž pouze uvádí, která ustanovení zákoníku práce se ruší; nikoliv tak odůvodnění tohoto nálezu.

Poslechly by obecné soudy Ústavní soud?

Nelze proto vyloučit, že by v rozhodovací praxi obecných soudů byl nadále aplikován delegační princip (ve vztahu k ustanovením, na která zákoník práce výslovně odkazuje), a nebyl by tak respektován názor Ústavního soudu o obecném vztahu subsidiarity (podpůrného použití) občanského zákoníku k zákoníku práce. (Tedy použití občanského zákoníku všude tam, kde zákoník práce nestanoví, neobsahuje určité pravidlo, které by se vztahovalo k určitému pracovněprávnímu případu).

Tento vztah nelze ze samotného textu zákoníku práce v době od 14. 4. 2008 do 31. 12. 2011 dovodit. Jednoznačně se zakotvuje podpůrná působnost občanského zákoníku k zákoníku práce až s účinností od 1. 1. 2012, když nově formulované ust. § 4 zákoníku práce zní: „Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem;  nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.“ 

O změnách v zákoníku práce si přečtěte v článku: Přehledně: Změny v zákoníku práce od 1. 1. 2012

Zůstává proto otázkou, zda by postoupení pracovněprávní pohledávky v době od 14. 4. 2008 do 31. 12. 2011 bylo přípustné.

Z judikatury

K možnosti postoupení občanskoprávní či obchodněprávní pohledávky z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2006, spis. zn. 29 Odo 1435/2005:

 … předmětem postoupení může být pohledávka splatná i nesplatná, popřípadě pohledávka budoucí či vázaná na podmínku, včetně toho, že postoupení pohledávky nebrání ani její ‚spornost‘… 

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2003, spis. zn. 32 Odo 293/2002:

Obecně lze … uvést, že způsobilým předmětem cesse jsou i pohledávky, které mají vzniknout teprve v budoucnu (budoucí pohledávky), a že dohoda o postoupení pohledávek může zahrnovat též větší počet pohledávek (generální, resp. globální cesse)… 

Dovolací soud ani nemohl přisvědčit dovolatelce, že na daný případ lze vztáhnout ust. § 524 a násl. občanského zákoníku. Předmětem postoupení podle ust. § 524 občanského zákoníku  může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné, neboť smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv i povinností každého účastníka. Předmětem cese může být jen právo, nikoliv povinnost.

(Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, spis. zn. 33 Cdo 2390/2000)

Dohodnutý zákaz postoupení pohledávky

V obchodněprávních smlouvách často jejich smluvní strany sjednávají zákaz postoupení pohledávky, který způsobuje, že věřitel nemůže svou pohledávku postoupit třetí osobě.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2006, spis. zn. 29 Odo 882/2005:

Dlužníku je … v ust. § 525 odst. 2 občanského zákoníku  dána možnost, aby na základě dohody s věřitelem předem vyloučil případné postoupení pohledávky jinému. Lze dohodnout zákaz postoupení vůbec, nebo jen na určitou dobu, ve prospěch určité osoby, nebo i tak, že věřitel bez souhlasu dlužníka pohledávku nepostoupí jinému. Takové ujednání může být obsaženo již v původní smlouvě mezi věřitelem a dlužníkem, nebo je lze sjednat i dodatečně, a může se týkat jakékoliv pohledávky…

Postoupí-li věřitel přesto, přes dohodnutí zákaz, pohledávku třetí osobě, jedná se o úkon učiněný v rozporu s ust. § 525 odst. 2 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky je pak absolutně neplatné:

Postupník, jemuž věřitel postoupil svou pohledávku i přes zákaz dohodnutý s dlužníkem, není chráněn ani v případě, že jednal v dobré víře a o tomto zákazu nevěděl. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ust. § 525 občanského zákoníku je absolutně neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku. 

(Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2006, spis. zn. 29 Odo 882/2005)

Pozdější judikaturní závěry Nejvyššího soudu ČR však vyznívají pro to, že porušení dohody o zákazu postoupení pohledávky způsobuje relativní neplatnost právního úkonu, kterým došlo k postoupení pohledávky. Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007. Pokud by se tento přístup, tedy koncept relativní neplatnosti namísto absolutní prosadil v judikatuře, mělo by to pro praxi tu výhodu, že relativní neplatnost lze mezi účastníky zhojit, zatímco absolutní nikoliv.

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 22. 11. 2011 13:05