Lobby nebo přiblížení legislativy?

Dne 1. prosince 2000 vešel v účinnost rozporuplný zákon č. 121/2000 Sb. o autorských právech. Jeho zastánci tvrdí, že přibližuje naši legislativu evropské, odpůrci jsou přesvědčeni, že legislativci podlehli lobby organizací zastupujících autory. Jaké změny přináší a jaké je jeho uplatnění v praxi?

Zákon o autorských právech přináší řadu podstatných změn, které se dotknou každého z nás. V prvé řadě se jedná o zavedení autorských poplatků na kopírování a pořizování audiovizuálních nahrávek. Další změny zákona se vztahují na provozovatele veškerých zařízení, kde dochází k veřejné produkci byť reprodukované hudby. Prodloužení platnosti autorských práv z 50 na 70 let po smrti autora je sice nejméně kontroversní úpravou, nicméně nese s sebou jisté komplikace, které nejméně v jednom případě vedou ke sporu, jenž nejspíš bude muset rozřešit až soud.

Nejspornější oblastí je zavedení poplatků z kopírování ve veřejných kopírovacích centrech, v knihovnách a na úřadech. Z každé strany černobílé kopie má být zastupitelské organizaci DILIA (Divadelní a literární agentura) odveden autorský poplatek ve výši 10 haléřů, z barevné pak 20 haléřů. Zastánci odůvodňují poplatek tím, že se kopírováním šíří díla chráněná autorským právem. Odpůrci z řad kopírovacích center namítají, že převážná část pořízených kopií ani nemá autora či autorem je ten, kdo kopii pořizuje. Jedná se úřední dokumenty, zápisky z přednášek, řadu studentských prací, životopisy apod. Podle představitelů společnosti DILIA je paušální poplatek (můžeme s klidným svědomím říci daň, neboť krom toho, že je vybírán soukromou organizací, splňuje všechny charakteristiky daně) jediný správný, protože evidence kopírovaných materiálů by byla pro kopírovací centra drahá. A navíc (a zde je nejspíš kámen úrazu), nelze tuto evidenci efektivně kontrolovat.

Za účelem napadení zákona založila kopírovací centra Asociaci kopírovacích center, která zvažuje podání žaloby k ústavnímu soudu. Nelze přeci stanovit paušální poplatek jen proto, že nejsme schopni cíleně vybírat autorské honoráře. Navíc zákon neupravuje zpoplatnění tisku materiálů z digitální podoby. Nelegální šíření uměleckých děl přes Internet je celosvětovým problémem, na nějž zatím nenalezly lék ani Spojené státy. V Česku je možné dílo publikovat na Internetu pouze se souhlasem autora a ostatních držitelů práv. Otázkou zůstává, zda je porušitele zákona vůbec možné vypátrat.

Druhým novelizovaným bodem je zpoplatnění veřejné produkce reprodukované hudby. Nejen majitelé diskoték a hudebních klubů, ale i pohostinná zařízení a tělocvičné jednoty, kde dochází k pouštění zvukových nosičů, rádia či televize jsou povinni platit. Ani v tomto případě adresátem „daně“ není stát, nýbrž soukromá organizace OSA (Ochranný svaz autorský), zastupující umělce z oblasti hudby. Na dodržování zákona dohlíží kontroloři, kteří obcházejí veškeré prostory, v nichž může docházet k veřejné produkci. Pokud majitel prostor chce využívat jako zvukovou kulisu rádio či televizní přijímač, a nespokojí se s ruchem ulice ani motorovou pilou, musí podepsat dohodu s OSA a platit, za rádio či CD přehrávač 50 Kč, za televizor 90 Kč měsíčně za předpokladu, že majitel přihlásí přijímač sám před návštěvou kontrolora. V jiném případě zaplatí až několikanásobně více. Cenu je možné snížit po dohodě až o 30 % podle velikosti obce, v níž se provozovna nachází.

Provozovatelé diskoték a koncertů získávají nově povinnost nahlásit seznam použitých skladeb deset dní předem v případě živého představení a v den zahájení koncertu v případě reprodukované hudby a to i v případě, že se jedná o díla, která nepodléhají autorským právům zastupovaných OSA. Za možnost pořádání akce zaplatí společnosti OSA 20 % z částky „cena vstupenky * maximální kapacita“ bez ohledu na to, zda kapacita byla naplněna či nikoli. Pokud je vstup volný či vstupné nižší než 20 Kč, počítá se jako cena vstupenky 20 Kč a minimální poplatek je 200 Kč. Protože se musí podávat seznam písní, které budou použity při vystoupení, změna programu či písničky na přání jsou možné pouze pod hrozbou nemalých sankcí za neoprávněnou produkci.

Prodloužení doby ochrany autorských práv z 50 na 70 let po smrti autora je bodem, který na první pohled s sebou nenese žádné nepříjemnosti. Pravdou je však opak. Od 1. prosince 2000 se totiž nemohou vydávat díla, která byla do té doby „volně k dispozici“. Tím jsou komplikovány reedice velkých autorů jako byl Karel Čapek nebo František Halas. Druhý jmenovaný je i příčinou výše zmíněného sporu. František Halas za svého života vydal sbírku erotických básní pro úzký okruh přátel, Thyrsos, a nepřál si její šíření. Toto přání respektují i dědicové Halasova odkazu, nerespektoval jej pouze vydavatel Primus, jenž dílo vydal (podle svého tvrzení) v době, kdy se na něj již nevztahovala ochranná doba 50 let a ještě neplatila novela autorského zákona. Sporem je, zda skutečně vydal dílo před účinností novely, jak tvrdí, neboť do obchodů se dílo dostalo až v prosinci.

Ochrana autorských práv v délce 70 let přináší nesnáze i pořadatelům koncertů vážné hudby. Pod křídla zákona se dostávají autoři jako Karel Hašler, Josef Suk a další.

Změnou, která má zajistit účinné prosazení výše uvedeného, je zvýšení sankce v případě porušení autorského zákona z původních 3 000 Kč na 15 000 Kč pokud se jedná o přestupek a jde-li o trestný čin, horní sazba „bručení“ je 5 let.

Jaké jsou ekonomické důsledky novelizovaného autorského zákona je nasnadě. Pokud se nepodaří kopírovacím centrům vyhrát spor, budou muset všechna následovat první vlaštovky ve zdražování kopírovacích služeb. Vzhledem k nízké ceně poplatků za reprodukovanou produkci k ostatním nákladům provozovny pravděpodobně z pohostinných a jiných zařízení nezmizí ani rádio ani televize, poplatky pouze sníží zisk společností o nijak závratnou sumu. Více práce (a tudíž nákladů) zákon přináší pořadatelům diskoték a zábav, kteří mají oznamovací povinnost ohledně programu vystoupení. Zde je kladen velký tlak i na hudební skupiny, které musí program dodržet. Jinými slovy, část výnosů z veškerých uměleckých počinů (dá-li se mezi ně zařadit i kopírování) připadne agenturám, zastupující umělce. Jak DILIA, tak OSA prohlašují, že mají propracovaný, ověřený a hlavně spravedlivý systém rozdělování odměn mezi umělce, vědce a vydavatele. Pokud některý autor není jimi zastupován, ochotně jej přijmou mezi sebe, aby mohl participovat na výnosech z „autorské daně“. No, nevím, nepřipadá vám to jako legalizovaný monopol?

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 4. 3. 2001 9:53