Vracíme se k uherskému právu?

Pokud se nám podaří, abyste se nejen pobavili archaickými formulacemi tehdejších právních norem, ale trochu se i zamysleli nad účelností vzpomínaných paragrafů a smyslu, kterým se zapsaly do vývoje právního uspořádání společnosti, bude naplněn i cíl, se kterým byly tyto řádky psány. I v právu totiž platí, že historie je učitelkou našich dnů.

Hospoda a paragrafy

Historií vzpomínané středověké rázné řešení nepoctivého prodeje mácháním provinilců ve vltavské vodě bylo nahrazeno právní úpravou podnikání v hostinské činnosti a sankcemi, které z porušování zákazů a nařízení vyvozovaly příslušné orgány státu.

Že problém v šizení stanovené míry alkoholických nápojů zaměstnával i tvůrce paragrafů, můžeme doložit nařízením ministerstva obchodu z 25. 9. 1875, které bylo publikováno pod č. 129/1875 Zákoníku říšského, zvlášť vydaného ke stanovení sklenic, kterých se užívá ve veřejných místnostech šenkovních. Podle něho každá sklenice v hospodě užívaná musí býti opatřena čárou cimentní, která ukazuje, jak vysoko má jíti tekutina, když jest náležitě naplněna, a má se na ní poznati, mnoho-li prostory až do čáry cimentní obsahuje. V nařízení se určovala i tzv. nadměrka, která musela být např. u půllitru minimálně patnáctimilimetrová nad vzpomínanou „čárou cimentní“.

Další právní norma z roku 1882 deklarovala, že správný je hostinský, který si hledí pivních trubek a udržuje je v čistotě a jeho pivo pak má náležitý říz a nesmrdí.

Protože byla doba zavádění nové techniky v technologii čepování piva, která spočívala v používání vzduchových pneumatických tlačidel pivních, bylo vydáno ministerstvem záležitostí vnitřních a obchodu nařízení č. 29 za příčinou užívání tlačidel piva po živnostensku provozovaném. Hostinský užití uvedených „tlačidel“ musel neprodleně ohlásit úřadu živnostenskému, který byl povinen kontrolovat, zda povinnosti s užitím tohoto přístroje jsou hostinskými dodržovány, zejména, zda přístroj spolu s trubicemi k výčepnímu kohoutku vedoucí je řádně propláchnut a vyčištěn, kdykoliv pivo z něho vyteklo.

Samotná živnost hostinská a výčepnická byla pod důsledným dohledem živnostenských úřadů, které k jejímu provozování udělovaly – jak dokládá zákon č. 39/1883 Zákoníku říšského – koncesi. K té bylo třeba vyjádření nejen obecního úřadu, ale i policie, neboť jednou z podmínek provozování živnosti byl i snadný policejní dohled nad místnostmi, kde se tato živnost provozovala. Výslovně pak bylo v uvedeném zákoně uvedeno, že živnost se nepovolí tomu, proti němuž, ale i proti členům jeho rodiny, svědčí takové okolnosti, že by živnosti zneužíváno bylo, aby podporována byla zapovězená hra, přechovavačství, nemravnost neb opilství.

Aby den sváteční byl zachován…

Kdepak by bylo v katolickém císařství, v jehož čele stálo c. a k. apoštolské veličenstvo, přípustné, aby den sváteční nebyl dle církevních zásad dodržován! Proto právní předpisy dbaly na to, aby nedělní klid byl dodržován důsledně. Ten započal, jak se můžeme přesvědčit v nařízení č. 83/1885 Zákoníku říšského, o šesté hodině ranní a trval po celých 24 hodin.

Byly povoleny pouze tři skupiny výjimek – živnosti provozované z důvodu veřejné dopravy, provozních a k potřebám občanů. Ty však byly značně omezeny, takže „užitečnost“ živností byla v tomto směru posuzována velmi restriktivně. Např. řezníci a uzenáři mohli v neděli prodávat maximálně do 10 hodiny.

Později docházelo k dalším omezením i mimo sváteční dny, v těchto případech již směřujících k ochraně zaměstnanců obchodu. Zákon č. 19/1910 ZŘ již nařizoval, že obchody musí být zavřené od 20. do 5. hodiny, pouze obchody s potravinami mohly mít otevřeno do 21 hodin. Výjimky byly stanoveny pro lázeňská místa, kde obchodní ruch v hodinách večerních bývá zvláště čilý. Zákon stanovil, že prodavačům, kteří obědvají mimo dům, ve kterém jest obchod, musí polední přestávka činiti alespoň půldruhé hodiny, jinak alespoň hodinu!

Organizace zdravotní péče

Již z roku 1870 najdeme v Zákoníku říšském doklad o tom, jak státní moc závazně upravovala veřejnou zdravotní službu. Zákonem ze dne 12. května bylo stanoveno, že vedle státních orgánů přísluší i obcím celá řada povinností na tomto úseku.

Obci vedle dohledu nad obecní hygienou náleželo míti evidenci nalezenců, hluchoněmých, pomatenců a blbců, kteří nejsou ve veřejném ústavě a přihlížeti k opatrování těchto osob. V zákoně se rovněž dočteme, že obci náleží zřizovati a chovati v dobrém způsobu komory umrlčí a hřbitovy a v náležitém způsobu chovati mrchoviště.

Nařízení č. 71/1874 ZŘ, kterým byly vydány předpisy „o příčině pomatenství“, stanovilo postup zřizování soukromých a veřejných ústavů pomatenců, které měly ležeti ve zdravé krajině, s dostatkem dobré vody k pití, v okolí, kde se nepovoluje ani hlučné ani jinak chorým na duchu škodné zaměstnání. V ústavech bylo třeba oddělit obé pohlaví a nepokojné a nečisté od sebe náležitě odloučiti. K přijetí do zřizovaných ústavů bylo třeba vysvědčení lékařské, že dotyčný jest na mysli neb na duchu pomaten, kteréžto vysvědčení vydával c. a k. okresní lékař místa, kde se chorý zdržoval.