Listopad 89 jako krach socialismu?

Pamatujete ještě na socialistické budování světlých zítřků a pověstnou frontu na banány? Zavzpomínejte na šedivou minulost proloženou výkřiky soudruha Milouše Jakeše.

My jsme zodpovědní za tu ekonomiku, zatímco na západě za tu ekonomiku jsou odpovědní ty vlastníci, ti kapitalisté, konstatoval v polovině roku 1989 generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. Ve vazbě na dění v okolních státech, pád berlínské zdi, a průběh perestrojky ve státech socialistického bloku, to byla předzvěst změny režimu. Ke změně mělo dojít díky Sametové revoluci v listopadu roku 1989, ve skutečnosti socialistické hospodaření zkrachovalo.

Některé stránky života v socialismu

Kdo se chtěl za socialismu dostat k lákavému zboží dovezenému z kapitalistické ciziny nebo luxusnímu zboží určenému na vývoz, musel získat bony. Bony byly vstupní branou do dobře zásobených prodejen Tuzexu. Zde sloužily bony, tedy tuzexové poukázky, jako peníze pro nákup "luxusního" a nedostatkového zboží. Oficiálně mohly být tuzexové bony získány pouze při povinné výměně za valutové prostředky. Jenže na valuty, tedy cizoměnové peníze, dosáhl jen ten, kdo měl styky s cizinou. Zpětná směnitelnost bonů na valuty neexistovala, bony platily jen na území Československé socialistické republiky. Neoficiální cestou k získání bonů tak bylo použití služeb veksláků, kteří směnu valut, bonů a korun zprostředkovávali načerno. Čtěte také: Je potřeba k udržení kapitalismu sociální stát?

Veksláci nabízející československé koruny při směně za jejich valuty nabídli lepší směnný kurz, než byl kurz oficiální. Protože to bylo výhodné, držitelé valut (kupříkladu zahraniční turisté) hledali na černém trhu služby veksláků, kteří jim umožnili získat za valuty více československých korun nebo bonů. I když oficiální kurz bonu odpovídal jedné československé koruně, kurz na černém trhu více odpovídal nabídce a poptávce, bony zde byly dražší. V osmdesátých letech bylo možné na černém trhu koupit jeden bon za nějakých šest Kč. Kdo chtěl nakoupit v Tuzexu, musel zaplatit více a sáhnout do peněženky hlouběji, než by se při oficiálních směnných kurzech mohlo zdát.

Stínová ekonomika kvetla i v oblastech běžného života. Pro získání podpultového a nedostatkového zboží bylo nutné mít tu správnou známost, znát dobře zásobené obchody, popřípadě čas od času někoho podplatit. Černá ekonomika kvetla také v oblasti běžných řemeslnických služeb obyvatelstvu. Když bylo zapotřebí práce řemeslníka, hledal se šikovný melouchář, který práci odvedl mnohem lépe a rychleji, než by to dokázal zvládnout oficiální Oblastní podnik komunálních služeb. Čtěte dále: Je účtování úroku nemorální?

Na západoevropský vůz z Tuzexu dosáhli jen ti vyvolení, popřípadě na ty, na které se usmálo štěstí. Ostatní se museli smířit s čekáním v pořadníku na Škodu Favorit nebo s generální opravou třeba i dvacet let starého auta. Generální oprava aut se prováděla podomácku nebo na černém trhu. Pracovní příležitosti v tomto ohledu kvetly šikovným autoklempířům, práce automechaniků byla vyvažována zlatem. Na vytouženou Škodu Favorit, mnohdy nekvalitního dílenského zpracování, se čekal pořadník, spotřebitel neměl žádnou možnost jakkoliv si vybírat, i barva byla určená přídělem. Obchody byly trvale špatně a nedostatečně zásobené. Běžnou praxí byly pořadníky, fronty nebo nutnost čekat ve spacáku před prodejnou, jako tomu bylo třeba v případě sortimentu z nabídky Mototechny. Čtěte také: Co donutilo Baťu zlevnit boty?

Cesta k socialismu a budování světlých zítřků

Blok socialistických států šel po druhé světové válce cestou osvobození proletariátu od vykořisťovatelů a boje proti imperialismu. Pro počátky této cesty bylo typické znárodňování, kolektivizace a plánování v dvouletkách nebo pětiletkách. Prosazovala se zde snaha ekonomiku řídit a ovlivňovat z centra, odstranit nezaměstnanost a využít dostupné zdroje k uspokojení potřeb všeho obyvatelstva. Úředníci plánovacích komisí odhadovali, co má být v následujícím období vyrobeno. Socialistické podniky podle tohoto plánu vyráběly a dodávaly na socialistické trhy.

V centru, mnohdy pod taktovkou spolupráce socialistických států, bylo určeno, kdo, co a v jakém množství bude vyrábět. Předurčeno bylo budování výrobních kapacit, i to, kdo vyrobené bude spotřebovávat. Platilo pravidlo "papír snese vše", a spotřebitel byl jen nutně trpěným článkem výrobního řetězce. Důležité bylo, co vypovídaly statistiky a oficiální proklamace, nikoliv skutečná životní úroveň a skutečné problémy lidí.

O tom jaké projekty budou financovány, rozhodovala centrálně stanovená pravidla. Přednost dostávaly projekty, které byly v zájmu budování socialismu a světlých zítřků. Svobodná aktivita byla omezena, život mnohdy podléhal kvótám a omezením v duchu hesla kdo nejde s námi, ten jde proti nám. Problémy centrálně plánované ekonomiky později přiznal i vrcholný představitel sovětského režimu Michail Gorbačov: Zůstala mi v paměti jedna příhoda. Předseda kolchozu v jednom okrese mi ukazuje, jaký vybudoval zavodňovací systém a jakou teď má výbornou úrodu obilovin i krmiv. Obdivoval jsem to, ale zároveň jsem se ho zeptal: "A kde jsi na to vzal potrubí? Vždyť to můžeš dostat jen podle plánu!" Chápe a směje se. A já, tehdy tajemník krajského výboru a člen ústředního výboru KSSS, poslanec Nejvyššího sovětu, se také mohu jen s porozuměním smát spolu s ním. Oba chápeme, že potrubí musel opatřit na černo, proti předpisům. Systém nás všechny držel v hrsti.

Kapitalistická cesta ke smíšené ekonomice

Na straně druhé, blok kapitalistických států ponechal rozhodování o tom co vyrábět, pro koho vyrábět a jak vyrábět spíše na působení tržních sil. Předpokládalo se, že bude i nadále fungovat skutečnost, že existence koupěschopné poptávky vyvolává zájem podnikatelů nabídnout požadovaný výrobek nebo službu. Obchodník a výrobce rád vychází zákazníkům vstříc, v duchu pravidla "náš zákazník, náš pán," protože je to pro něj zdroj výdělečné příležitosti. Čtěte také: Máme nakročeno k poklesu životní úrovně?

O tom, které projekty budou financovány a kdo dostane úvěr, rozhodovaly na zisk orientované soukromé banky. Množství prostředků přerozdělované tímto způsobem omezovalo množství dostupných zdrojů přerozdělovaných státem. Soukromého bankéře nezajímalo politické hledisko, ale bonita klienta a jeho schopnost dostát závazkům. Kritériem financovatelnosti mnoha projektů byla návratnost investice a kvalita podnikatelského záměru.

Ne že by vše bylo bez problémů, objevily se doby krizí či hospodářského útlumu, doby inflace a nezaměstnanosti. A tak i přes uznávání zásady volného trhu do ekonomiky zasahoval i stát, ať už daňovým přerozdělováním (fiskální politikou) nebo měnovými zásahy (monetární politikou). Státy sice zasahovaly, ale v podstatné míře ponechávaly otázky výroby a související směny na svobodné aktivitě v duchu hesla "každý svého štěstí strůjcem". Různé kapitalistické státy se v různé míře vydaly cestou sociálního státu, který "bohatým bere a chudým dává". Takové přerozdělování mělo napomoci udržet sociální smír a udržet rozumnou míru v rozevírajících se nůžkách mezi bohatými a chudými. Sociální výpomoc se měla stát náplastí na boj s nezaměstnaností a prostředkem podpory sociálně znevýhodněných.

Kulhající československá ekonomika

I když se o tom moc nemluvilo nahlas, československé hospodářství bylo nemocné. Koruna nebyla volně směnitelná, a celý poválečný vývoj byl ovlivněn vývojem a seskupením na světovém socialistickém trhu. Pod taktovkou tohoto vývoje byly budovány průmyslové kapacity, a vytvářené kvanta produkce byla vyvážena do zemí RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci). Struktura zahraničního obchodu byla v mnoha ohledech nesmyslná, stejně jako jiné věci. Důležitá byla kvantita, nikoliv kvalita. Čtěte také: Nepomáhejme chudým, jinak nastoupí hladomor

Československé podniky v podstatě nemusely umět obchodovat, nemusely respektovat praxi fungování trhu, jejich úkolem bylo plnit nadiktované a naplánované požadavky. Produktivita všeobecně klesala, rostly neprodejné zásoby a kilogramové ceny dosahované strojírenským exportem v absolutních hodnotách klesaly. Na straně druhé se zesilovala ekonomická nerovnováha, dovoz paliv a surovin narůstal, a energetická náročnost výroby stoupala. Tuzemské velkoobchodní ceny byly deformovány, ocenění neodpovídalo skutečně vynaloženým zdrojům.

Utajené zprávy Prognostického ústavu hovořily o varovných signálech, o vzniku stagnačních a sestupných tendencí. Vedoucí elity byly utajeně informovány o tom, že pokud by vše jelo dál v původních kolejích, došlo by ke stagnaci a k "setrvačnému pohybu v dosavadním hospodářskopolitickém, motivačním a strukturálním zaběhnutém stereotypu". Zaznívalo i varování: Za takových podmínek může trend reálného vnitřního užití produktu rychle nabýt sestupné tendence s průvodními jevy hluboké inflační nerovnováhy a sociálních otřesů.

Zhroucení socialistického bloku

Utajené informace z dílny Prognostického úřadu vyzývaly k nutnosti rozvinutí nového hospodářského mechanismu. Vyslovována byla nutnost zapojení do mezinárodní dělby práce, nutnost dosáhnout poklesu zdrojové náročnosti, a změnit strukturu výrobních kapacit. Kritériem změny se měla stát světová směnitelnost zboží, určovaná odbytovými poměry nejnáročnějších trhů. Světová směnitelnost měla umožnit opravdově zkalkulovat rentabilitu dílčích odvětví i oborů výroby a služeb, investic, exportu i dovozu.

Strategická varianta prognózy hovořila o nutnosti vyvážet produkci náročnou spíše na práci, než na suroviny a energii. Podle této varianty mělo dojít k rozvíjení forem společného podnikání, spolupráce domácích podniků s podniky vyspělých kapitalistických států. Ve vybraných oblastech, v souladu s domácími politickými zájmy, pak měl být povolen i regulovaný vstup kapitálu.

Komunistické elity ovšem recept na to, jak pracovat podle kritérií náročných světových trhů, nenacházely. Hovořilo se o perestrojce, ale vysoce postavení funkcionáři si nevěděli rady. Ta přestavba není jednoduchá věc, hlásal ve svém projevu na Červeném Hrádku generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. Ve svém legendárním projevu hovořil Jakeš o nutnosti změn třeba takto: My sme si zvykli na rok, jako by to bylo napsaný v kalendáři co bude, kdy pudeme na to, kdy uděláme to, kdy pudeme na chatu a tak dál a tak dál. Jinde to tak není nikde. Jinde se musí ty lidi rvát i v tom kapitalismu.

Vysoký komunistický funkcionář Jakeš nefunkčnost centrálního ekonomického plánování připouštěl i ve svém projevu v roce 1989: Proč ta složitost je v naší zemi. Poněvadž my řídíme tu ekonomiku. Tedy víceméně jsme za všechno zodpovědni. Není chleba. Co dělá vláda, co dělá strana, jak to řídí, že není chleba. Ptá se v kapitalismu někdo na takovouto otázku? Vůbec ne. Vůbec ho nenapadne spojovat svoji vládu, že pekař neupek chleba. Kritizujou pekaře, kterej neupek chleba a nejdou k němu podruhé. My třeba takovou možnost ne vždy máme, abychom nešli k němu. To je pravda. Ale tím je ta naše pozice složitá, že my sme zodpovědní za tu ekonomiku, zatímco na západě za tu ekonomiku jsou odpovědní ty vlastnici, ti kapitalisté. Ty ji řídí, a dělají, jak jim to vyhovuje. Člověk je svobodnej, může nadávat, může si říkat, co chce. Ale taky může přijít o práci a říci s pánembohem já tě nepotřebuju, mě klesla výroba. Je to právo soukromýho podnikatele, právo majitele, právo kapitalisty. U nás je z toho, bych řekl, společenská otázka. U nás je Z toho státní záležitost. Stát ho vyhazuje.  Pač ten podnik je ve společenským vlastnictví. Strana ho vyhodila a tak dál. To si musíme uvědomit, proto je tak důležitý, aby ta strana nevstupovala do toho bezprostředního řízení. Aby nerozhodovala, aby neříkala jaká má bejt technologie, jak mají být postavený stroje, aby se do těchto věcí nemíchala, co se má na co dát peníze (...).

Použité zdroje: Projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku (video)

Gorbačov, M. – Mlynář, Z.: Reformátoři nebývají šťastní, Victoria Publishing, Praha 1994. ISBN 8085865-98-X

Komárek, V. a kol.: Prognóza a program. Academia Praha 1990. ISBN 80-200-0255-3

66 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 23. 11. 2010 19:19