Spočítejte si...

Zavřít

Lázeňské poplatky: za vodu, za vzduch, za lavičky, za hudbu… za všechno

Poplatky za léčení v lázních již kritizoval barokní vzdělanec Bohuslav Balbín. „Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda,“ říkával Hippokratés. Proč se v lázních za všechno platí?

Využívání přírodních minerálních vod, koupele, lázně, pití vod a lázeňské léčení hrály v medicíně odedávna značnou roli jako jeden z nejstarších způsobů terapie. V blízkosti zdrojů, především okolo vývěrů minerálních a termálních vod ke koupelím a k pití, vznikla postupně léčebná místa. Jejich provoz byl vždy nákladný, protože byl spojen se zřizováním a udržováním pramenů, kolonád, bazénů, parků a společenských budov. Není proto divu, že již v 16. století byla zavedena zvyklost vybírat od lázeňských hostů poplatek, který by sloužil k úhradě podobných nákladů.

Poplatek za koupele již od 16. století

O prvním vybírání lázeňské taxy se dovídáme již v roce 1507 z německého města Baden-Badenu, kde hosté museli platit za užívání koupelí. A téměř současně, možná ve skutečnosti dříve, platilo se i v Karlových Varech. Český král Vladislav II. udělil totiž Sebastianu Šlikovi privilegium vybírat v tomto městě od hostů poplatek, který pak od roku 1531 sloužil k udržování tehdy nově založeného špitálu Sv. Ducha pro chudé.

Samozřejmě, povinné placení lázeňské taxy neměl nikdo rád. Byly podávány četné stížnosti a vybírání taxy se přirovnávalo ke svatokupectví. Vždyť přírodní léčivé prameny byly přijímány jako dar nebes zdarma daný a zdarma přijímaný. Jako jeden z prvních se k této kritice ve svých dílech připojil také jezuita Bohuslav Balbín (1621 až 1688), gymnaziální profesor, literární vědec, zeměpisec a historik. Tento barokní buditel již ve druhé polovině 17. století kritizoval ukládání lázeňské taxy a všemožných poplatků za léčení lázeňským hostům. Ve své vlastivědě Čech nazvané Rozmanitosti z historie Království českého z roku 1679 věnoval několik hlav našim lázním a vřídlům.

V kapitole věnované lázním v Teplicích a Karlových Varech uvádí jednotlivé konkrétní varovné případy, jak vymizely prameny, když se za jejich užívání začal vybírat poplatek: To skoro vypadlo z paměti, že velkým darem Božské prozřetelnosti všechny naše Teplice náhle vyschly, když byl na ně uvalen poplatek, jak zaznamenává Jonstonus o Karlových Varech. I o Teplicích je to známo a čteme to mezi příklady lakoty; na vstupní bráně lázní je napsáno, že když majitel a občané kdysi uložili koupajícím se poplatek, že se vody lázní ihned ztratily z očí a teprve po zrušení poplatku mohly být svrchovaně pracnými výkopy znovu získány. Je zjevné, že Bůh chce, aby stejně jak zdraví, tak léčivé prostředky byly společné všemu stavu lidí a byly veřejně přístupné. Totéž připomínají staří i o prameni Sv. Václava v Praze, že vyschly jeho žíly, když byl od pijících požadován poplatek.

Dobrovolný poplatek se neujal

Později byly někde lázeňské taxy po přechodnou dobu zrušeny nebo byl vybírán dobrovolný poplatek, zapisovaný do tzv. Vřídelní knihy. Avšak například v Karlových Varech byla od roku 1795 taxa opět povinná a platila se při vyplňování policejní přihlášky – při pobytu delším než pět dnů se platila taxa ve výši čtyř zlatých, děti polovic. Lékařům a vojákům byly poskytovány slevy, za služebnictvo se neplatilo nic. V polovině 19. století byla taxa sociálně odstupňována pro osoby stavovské, duchovenstvo, úředníky, řemeslníky a obchodníky a obdobně pro jejich rodinné příslušníky. Časem přibyla k lázeňské taxe ještě taxa hudební.

Za co všechno se v lázních ještě platilo? Lapidárně řečeno, platilo se prostě na každém kroku. Přijíždějící kočár musel při průjezdu městskou branou zaplatit mýto a mostné za vjezd koní. A to hned zde byli pohotově nosiči zavazadel, kteří pomáhali s přenášením a jejich presentací celním úředníkům, přijížděl-li host z ciziny.

Clo se platilo za dovoz vína, tabáku i potravin. Domlouvalo se ubytování a také stáj pro koně, jejich krmení, mytí vozů, praní prádla. Ceny za ubytování byly značně proměnlivé podle sezóny. V takzvané vysoké sezóně byly světničky a pokoje často dvojnásobně tak drahé než na počátku sezóny. Smlouvali se případně nosiči židlí k venkovnímu posezení nebo nosítek pro špatně chodící hosty.

Poplatek pomalu i za pozdrav „Dobrý den“

V některých lázních vybírala obnos za použití laviček paní s kabelkou na řemínku. Vedle uhrazení lázeňské taxy bylo nutno zaplatit zvláštní poplatek za zapůjčení klíče od zamčených veřejných záchodků, za úschovnu pohárků, vstupné na kolonády a přilehlé oplocené parky. Zvláště se platilo za uveřejnění jména, společenského postavení, příjezdu a odjezdu v seznamech návštěvníků.

Každý čekal na spropitné: nosiči zavazadel, zprostředkovatelé bytů, děvčata nabírající vodu u pramenů, lázeňské, hotelový personál, vrátní. Pokud byl host málo štědrý, odjížděl se zavazadly pomalovanými nesmazatelnou červenou barvou. Bylo to domluvené internacionální varování pro personál v jiných lázních.

Konečně ani minerální voda nevytékala všude zdarma. Někde se musel host prokázat tzv. picí kartou nebo zaplatit při každém nabírání vody povinný poplatek.

Věhlas českého lázeňství v zahraničí

V Balbínových Miscellneích se také dočteme, kam všude se tehdy proslulé a oblíbené chebské kyselky vyvážely: Dnes kyselý pramen chebský převyšuje všechny po Čechách v tomto oboru a je navštěvován tak velikým sběhem lidu a přední šlechty, že není nic nad to; nejurozenější mužové, kterým zaměstnání nedovoluje, aby sami přicházeli, posílají posly nebo vozy, hlavně v jarním čase, a dávají si domu přinášet přečetné lahve označené pečetí městské rady chebské, a již i v Praze a jiných městech je prodej té vody; víme, že se i do Polska a až do nitra Germanie na vozech dovážejí kyselky nalité do jakýchkoliv lahví, jež nazývají chebskými, navážené do džbánů a za říšský, což je veleznámý druh mince, z nichž dvě činí zlatý nebo dukát. Hlavní předností této vody jsou, že velmi jemně utišuje dutinu břišní a že, což lékaři prokazují přečetnými příklady mužů i žen, přináší plodnost.

K tomu ještě dodejme, že uváděná chebská kyselka byla nejdříve načerpána a poté donášena ženami ve džbánech do města od pramenů na dnešním území Františkových Lázní. Město Cheb mělo dokonce kolem roku 1650 svá „obchodní zastoupení“ v Praze, Vídni, Řezně a Norimberku.

Zdaleka ne všechny stáčené a exportované minerální vody byly konzumovány jako vody léčivé. Zvláště slabě mineralizované kyselky sloužily jako drahý osvěžující stolní nápoj pro movité městské obyvatele a šlechtu. Například již koncem 18. století byla „Kysibelka“ trvalým nápojem na vídeňském dvoře a později docházely do habsburské metropole dva až tři vagony vod denně. Protože v počátcích stáčení minerálních vod byly skleněné láhve velmi drahé, používaly se nevratné lahve kameninové. Uzávěry musely dobře těsnit, aby se voda nevylila a neunikal přítomný oxid uhličitý. Úspěšným řešením se od počátku stalo používání korkových zátek.

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 11. 2016 15:23