Kuchařka si odnesla domů zbytky od oběda, dostala vyhazov na hodinu

Soud neobměkčila ani okolnost, že část potravin, které se zaměstnankyně pokusila odcizit, zaměstnavateli zbyly po vydání objednaných obědů a že by jinak byly zlikvidovány. Jednání bylo vyhodnoceno jako útok na majetek zaměstnavatele.

Zaměstnavatel sdělil zaměstnankyni -  kuchařce, že „ukončuje“ její pracovní poměr okamžitým zrušením, neboť se dne 27. 10. 2010 „svévolně a bez dovolení zaměstnavatele“ pokusila odnést ze svého pracoviště potraviny (maso, knedlíky, zelí a sušenky) patřící zaměstnavateli. Toto jednání hodnotil jako porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť kuchařka neměla „žádné oprávnění svévolně odnášet věci (potraviny) z provozovny kuchyně“ pro svoji „osobní (či jinou) potřebu“.

Zaměstnankyně si to však nenechala líbit a proti zaměstnavateli podala žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že nebyla nikdy poučena o tom, že nesmí z pracoviště odnášet žádné potraviny, že potraviny v ceně cca 50,– Kč, které byly kontrolou žalovaného zjištěny v jejím zavazadle (knedlíky, omáčka, zelí a sušenky, nikoli však maso), byly uhrazeným obědem, který žalobkyně nestihla zkonzumovat v pracovní době a který si proto odnášela domů, a v „minimálním rozsahu“ se jednalo o potraviny „určené do drtičky odpadu“, a že, i kdyby její jednání bylo možné „podřadit pod porušení pracovní kázně“, nedosahovalo by intenzity „zvlášť hrubého porušení“.

Útok na majetek zaměstnavatele

Soud prvního stupně žalobu zamítl. Na základě zjištění, že dne 27. 10. 2010 byly při kontrole zavazadla žalobkyně, která pracovala u žalovaného jako pomocná kuchařka, při jejím odchodu z pracoviště nalezeny v její tašce potraviny v množství představujícím oběd nejméně pro 8–10 strávníků (igelitová taška plná houskových knedlíků v množství odpovídajícím 3 šiškám, dvě litrové láhve přílohového zelí s masem a 4 originálně balené sušenky „Tortina“) a že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že „se jednalo o její nedojedený oběd a zbytky od oběda ostatních kolegyň“, které hodnotil jako „ryze účelové“ vzhledem k množství zjištěných potravin (na pracovišti působily spolu se žalobkyní dvě kuchařky a hospodářka) a ke změně tvrzení žalobkyně o jejich původu v průběhu řízení, dospěl k závěru, že žalobkyně uvedeným jednáním porušila zvlášť hrubým způsobem svou základní povinnost zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím. Při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti žalobkyně přihlédl k pracovnímu zařazení žalobkyně, k tomu, že z její strany šlo o úmyslné jednání, k zájmu žalovaného na ochraně jeho majetku a k tomu, že žalovaný je příspěvkovou organizací zajišťující péči o seniory, a na základě těchto skutečností dovodil, že po žalovaném nelze požadovat, aby žalobkyni zaměstnával byť po dobu výpovědní doby, a že proto žalovaný důvodně přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru.

K odvolání žalobkyně odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Shledal, že soud prvního stupně měl při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobkyně přihlédnout též k tomu, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána devět let, že v řízení nebylo prokázáno, že by po dobu trvání pracovního poměru neplnila své povinnosti řádně, že žalovaný provedl pouze jednu kontrolu, a to již v době, kdy bylo rozhodnuto o zrušení pracoviště žalobkyně ke konci roku 2010, že odnášené potraviny, tj. knedlíky, zelí a sušenky (tvrzení žalovaného, že se žalobkyně pokusila odnést i maso, nepovažoval odvolací soud za prokázané), byly zčásti „nesnědeným obědem“ žalobkyně a zčásti jídlem zbylým po vydání objednaných obědů, s nímž nebylo možné naložit jinak než je zlikvidovat, a nikoliv zásobami potravin, a že žalovanému nemohla jednáním žalobkyně vzniknout škoda. Na základě těchto okolností dospěl k závěru, že žalobkyně sice porušila své pracovní povinnosti, avšak nikoliv zvlášť hrubým způsobem, kdy by nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával ještě po dobu výpovědní doby.

Rozbor právní úpravy

Podle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 – 304 zákoníku práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ust. § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce].

Podle ust. § 301 písm. d) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zákoníku práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální.

K čemu musí soud přihlížet

Ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práciporušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.

Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci. Zároveň je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ust. § 301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Čtěte více: Za jaké prohřešky můžete a za jaké nemůžete vyletět na hodinu? (PŘÍKLADY)

Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Čtěte více: Předstíral práci a falšoval docházku, vyletěl na hodinu

Zhodnocení případu

V posuzovaném případě nebylo pochyb o tom, že žalobkyně jednáním, které jí bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 2. 11. 2010 (dne 27. 10. 2010 se pokusila odnést ze svého pracoviště potraviny, které byly majetkem žalovaného), zaviněně porušila jednu ze základních povinností zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím, vyplývající z ust. § 301 písm. d) zákoníku práce. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci je třeba přihlížet též k dosavadnímu postoji zaměstnance k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, jakož i k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu.

widgety

Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení pracovních povinností žalobkyní došlo, měl však odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že žalobkyně se svým jednáním, které spočívalo v pokusu odcizit věci (potraviny) náležející žalovanému, dopustila přímého útoku na majetek svého zaměstnavatele, a to v postavení zaměstnankyně, která měla tyto věci používat k plnění svých pracovních úkolů a která možnosti s nimi nakládat zneužila k pokusu o jejich odcizení. Na této povaze jednání žalobkyně nemůže nic změnit ani okolnost, že potraviny, které se pokusila odcizit, žalobkyni „zbyly“ po vydání objednaných obědů a že by jinak byly „zlikvidovány“, nehledě k tomu, že lze pochybovat o nezbytnosti „likvidace“ originálně balených sušenek, které se mezi uvedenými potravinami rovněž nacházely.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud ČR jej proto svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 1496/2013, ze dne 21. 1. 2014, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

51 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 24. 4. 2014 15:10