Klesne nezaměstnanost po vstupu do EU?

Nezaměstnanost je strašákem všech politiků všude na světě. Všichni víme, že zajistit plnou zaměstnanost prostě nejde. Vždycky budou existovat lidé, kteří nikdy pracovat nebudou. Na druhou stranu je nezaměstnanost nejen u nás ale i v některých členských státech EU znepokojivá.

Nezaměstnaný do státního rozpočtu nepřispívá ani korunu. Navíc s sebou nese náklady na zdravotní a sociální pojištění, která neplatí, a váží se k němu i další výdaje ze státního rozpočtu. Proto je potřeba s nezaměstnaností bojovat a snažit se vytvořit občanům takové podmínky, že ti, kdo chtějí pracovat, prostě práci najdou. Je důležité nezaměstnaným nabídnout odrazový můstek, který jim vrátí hrdost a sebevědomí.

Tabulka č. 852
Země Nezaměstnanost
(konec roku 2002)
Belgie 7,6 %
Česká republika 9,8 %
Finsko 9,0 %
Francie 8,9 %
Irsko 4,4 %
Itálie 8,9 %
Lucembursko 2,7 %
Německo 8,5 %
Nizozemsko 2,9 %
Portugalsko 5,8 %
Rakousko 4,2 %
Řecko 11,3 %
Španělsko 12,0 %
Dánsko 4,7 %
Švédsko 5,0 %
Velká Británie 5,1 %

Díky těmto skutečnostem jsou činnosti Evropské unie v oblasti zaměstnanosti značně rozvinuté. Jak v oblasti příslušné legislativy, tak ve smyslu spolupráce mezi jednotlivými členskými zeměmi. Snahou je přesunout odpovědnost lidí na sebe sama a nespoléhat se, že vláda a společnost se o ně postarají. Každý z nás žije vlastní život a jenom na něm záleží, jaký ho bude mít. Evropská unie proto chce na startu vybavit všechny stejnými podmínkami. Jestli se ovšem na tento závod někdo „vykašle“, je to jen jeho věc.

Ve vývoji politiky zaměstnanosti Evropské unie lze vysledovat tři výrazné podněty. Nejdříve byla přijata společná pravidla v několika klíčových oblastech ovlivňujících zaměstnanost (bezpečnost a ochrana zdraví při práci, rovnoprávné zacházení a pracovněprávní předpisy). Můžeme říci, že byla zakotvena nejdůležitější a základní pravidla.

V roce 1993 následovala Delorsova Bílá kniha „Růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost“, která vedla k zařazení otázek zaměstnanosti mezi priority ostatních politik Evropské unie.

Třetí a dosud poslední fáze spočívá ve vypracování a zavádění Národních akčních plánů zaměstnanosti. Evropská unie dbala na to, aby zákonodárné kroky nezpůsobily zbytečnou administrativní, finanční nebo právní zátěž, čímž by limitovaly mnohé podniky. Byla zřízena síť služeb EURES, která propojuje uchazeče o zaměstnání a volná pracovní místa v různých členských státech. To je vynikající počin, ale vzhledem k malé stěhovavosti Evropanů není tato služba tolik využívána.

V roce 1997 podepsaly státy Evropské unie Amsterodamskou smlouvu o sociální politice Evropské unie. Zde je větší akcent na sociální politiku, kam spadá i řešení nezaměstnanosti. Někde na pomezí mezi ryze sociální a hospodářskou politikou můžeme položit hlavní přínos a novinku Amsterodamské smlouvy, totiž výrazný akcent na politiku zaměstnanosti, které zejména na základě iniciativy Francie se stává stejně významným cílem a úkolem Unie jako je vytváření měnové unie.

Snaha připravit vše potřebné pro zavedení společné měny vedla k tomu, že otázky zaměstnanosti se dostávaly na zcela vedlejší kolej a byly podřízeny úsilí o splnění konvergenčních kritérií měnové unie, navzdory hrozivému růstu nezaměstnanosti i deklaracím předchozích zasedání Evropské rady. Smlouva nemůže přirozeně servírovat všechny konkrétní léky na řešení nezaměstnanosti. To je především věcí členských států. Nicméně alespoň usiluje o aktivizaci a koordinace všech iniciativ v této oblasti.

Evropská unie chce docílit co možná nejvyšší možné zaměstnanosti podporou mladých lidí a absolventů (ale též lidí, kteří ztratili místo pár let před důchodem), propracovanou pracovně právní úpravou, podporou firem provádějících zvyšování kvalifikace svých zaměstnanců…, ale hlavně změnou myšlení lidí, kdy každý z nás se musí naučit celoživotně vzdělávat, učit se a vstřebávat spoustu nových informací, protože vzdělaní, zruční a šikovní lidé dokáží sami vytvořit nová pracovní místa a najít uplatnění nejenom pro sebe, ale i pro druhé.

Anketa

Klesne nezaměstnanost po vstupu České republiky do Evropské unie?