Jan Bureš: Nestrašte, bankrot Česku nehrozí.
Státní rozpočet je nesmrtelné téma. Máloco se teď veřejně probírá tak důkladně, jako děravá státní kasa. Další analýzy už sotva mohou přinést převratně nové informace. S narůstajícím veřejným dluhem tak bude jen sílit oprávněné volání po reformách. Takovým hlasům přitom nově dodává na naléhavosti fakt, že některé země unie – zejména Maďarsko a Řecko – balancují na hraně bankrotu.
Všechno by ale mělo mít své meze: malování strašáků je sice lákavá, ale krátkozraká strategie, která může přinést více škody než užitku. Na rovinu: nejsme v situaci, že by nám hrozil bankrot. A ani se do ní jen tak nedostaneme.
Dluží každý
I když se stavem našich financí rozhodně nemůžeme chlubit, český veřejný dluh pořád zůstává na evropské i světové poměry nízký. Na úrovni necelých 40 % HDP je hluboko pod průměrem Evropy (80 % HDP) a daleko od úrovně, kvůli níž mají země skutečný problém prodat na trzích nový dluh. I při katastrofálním scénáři pokračujícího rychlého zadlužování nastartovaného krizí, bychom potřebovali alespoň deset až patnáct let, abychom se přiblížili mizernému stavu Řecka (dluh 115 % HDP).
Falešná je také představa, že stát musí někdy v budoucnu všechny své dluhy splatit. To je velký omyl: stát vzhledem k své nesmrtelnosti pouze musí udržovat rozumnou míru zadlužení. Prakticky každá země na světě měla, má a bude mít nějaký veřejný dluh, který ochotně financují soukromé subjekty. U nás jsou to například lidé spořící na penzi (penzijní fondy) nebo na bydlení (stavební spořitelny), kteří nakupují státní dluhopisy, a nepřímo tak státu půjčují.
Důležité je, aby veřejný dluh zůstal v rozumných mantinelech a investoři neztratili důvěru v možnost jeho splácení. Právě kvůli ztrátě této důvěry má problém Řecko. Jeho dluh v kombinaci s devítiprocentním deficitem znamená, že Řekové na trzích potřebují tento rok prodat 20 % HDP nového dluhu. To už je v součtu s nulovou důvěryhodností řeckých statistik opravdu akutní problém, který bankrotem skutečně zavání.
Bylo by samozřejmě hloupé se tímhle utěšovat a stlát si na vavřínech. Naše fiskální situace totiž opravdu není růžová, a to především uvědomíme-li si rychlost stárnutí populace a vysoké zdanění (především práce). Nafukování strašáků a malování čertíků na zdi – jakkoli dobře míněné – nám ale nepomůže.
Dá se pochopit, že jeho účelem je rozhoupat nemístně klidné politiky k potřebným reformám. Nafukovaní strašidelného zámku je ale dvojsečnou zbraní: může totiž výrazně ovlivnit také chování běžných lidí a podnikatelů. Na konci minulého roku jsem kupříkladu musel několik klientů ujišťovat, že opravdu nehrozí státní bankrot a nemá smysl převádět všechny volné peníze z korun do eur.
A je tu ještě jedno riziko: přehánění může vést i k neadekvátní reakci vlády. Naše fiskální problémy nemají akutní povahu, a můžeme (i bychom měli) si proto dovolit promyšlenou reformu, která zohlední většinu skutečných problémů: vysoký podíl mandatorních výdajů, vysoké zdanění práce, neprůhledné vykazování rozpočtu. Zdání akutního problému může vést politiky k zbytečně bolestivému a neefektivnímu řešení. Takovému, které přijímají vlády zemí na hraně bankrotu, když je trhy donutí ořezávat výdaje hlava nehlava.
Ekonomové, kteří dnes straší českým bankrotem, si podřezávají větev i sami pod sebou. Co budou říkat, kdyby se – nedej bože – někdy v budoucnu naše veřejné finance dostaly do opravdu bezvýchodného průšvihu. Bude pak jejich varováním ještě někdo věřit?
Jan Bureš
Autor je hlavním ekonomem Poštovní spořitelny ČSOB
