Kdo platí nové daně?

Myšlenka snížení daní pro obyvatelstvo (tedy fyzické osoby) jistě zahraje příjemnou notou každému, kdo platí státu daně. Stát však musí příjmy nahradit. Možností nemá mnoho, tedy za předpokladu, že mu nevzrostou příjmy jen díky hospodářskému růstu.

Mnozí podporují zvýšení daní firem a snížení daní obyvatel. Někdo zavedení nových, třeba ekologických, daní. Takový přístup by však firmy příliš nepenalizoval. Možná naopak.

Firma potřebuje zisky, a to za existence různých druhů nákladů. Pokud by měla platit novou – třeba ekologickou – daň, nebude to platit ze svých zisků. Tato daň se stane nákladem.

Pokud si tento daňový náklad nebude moci přímo započítat do daňově uznatelných nákladů, v podstatě jí to zisk sníží. Jenže to si nikdo nemusí nechat líbit.

Pokud si to firma bude moci dovolit, tak dříve či později bude chtít zpátky toto snížení svých čistých zisků. Pokud by někdo namítal, že konkurence jí to nedovolí, pak jen připomínám, že taková daň bude uvalena na celé odvětví. Takže dolehne i na konkurenty.

Firma má více možností, jak si snížit celkové náklady (tj. nahradit nárůst faktických nákladů kvůli této dani poklesem jiných nákladů). Jednou z těchto možností je přitlačit na dodavatele anebo na odběratele. To dělají ale jen dost velké firmy. Malé musí hledat jinde. Navíc tato politika nemusí být dlouho únosná, protože i dodavatel nebo odběratel musí přežít se ziskem. Jinak o něj firma přijde.

Některé jiné možnosti bývají komplikovanější nebo vyžadují víc práce. Patří mezi ně například snížení výrobních či jiných nákladů (propouštěním a růstem produktivity…), nebo lobbying za výjimku ze zákona za účelem odpuštění daně (někdy se úplatky finančně vyplatí).

Firma má i opačnou možnost: – zvýšit své příjmy. Ta je jednodušší. A ta nejjednodušší varianta? Zvednout ceny. Pokud se firmy v odvětví dohodnou, nebo pokud ostatní firmy kopírují ceny hlavního výrobce (nebo prodejce, dobrým příkladem jsou benzínky), pak v tom není žádný problém. Cena vzroste někdy i více než náklad na novou daň. Takže novou daň vlastně zaplatí zákazník. Takto se postupně převede na konečného spotřebitele. Daň státu zaplatí firma, ale peníze dá z peněženek obyvatel. To je rozdíl mezi daňovým plátcem a daňovým poplatníkem.

Jistě, nefunguje to tak ve všech odvětvích. Nějakou část (0 – 100 %) může zaplatit firma, jak říkají ekonomické teorie (je to podle cenových elasticit poptávky a nabídky), ale v našem světě platí nové daně hlavně výrobci silně koncentrovaných trhů. A tam se to dříve či později promítne v peněžence spotřebitele. Pokud si firma nějaké náklady musí zaplatit sama (třeba nemůže o tolik zvednout cenu), pak to jde na úkor zisku. Patrně dojde ke snížení dividend. Takže firma o tolik nepřijde. Její manažeři si naopak mohou dát do životopisu, že se „jejich“ firmě zvedl obrat.

Pokud by tato nová daň byla jen za určitých podmínek (neekologická produkce z pohledu limitů), pak nemusí dopadnout na celé odvětví. V tom případě je možné, že zvýšení ceny znevýhodní výrobek jen těch „špatných“ firem. Lidé začnou kupovat levnější a ekologičtější výrobky, a firma musí reagovat. V tomto případě má nová daň alespoň něco jako „výchovný efekt“.

Tak to neplatí jen u ekologických daní. Některé nové daně prostě dopadnou na celé odvětví, a pak to skoro jistě zaplatí spotřebitel. Zaměřené daně (třeba na neekologického výrobce) – a takové nemohou být všechny – možná zaplatí firma. Tedy vlastně její akcionář.

Anketa

Jaké daně máte raději?