Spočítejte si...

Zavřít

Každý se musí o zaplacené bankovní poplatky poprat sám, vzkazuje právník

První klient české banky dostal zpět poplatky za vedení úvěrového účtu. Povídali jsme si s ním o celém sporu i o tom, jak mají postupovat další klienti.

Petr Němec

Absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Během studia působil ve Studentské sekci Mezinárodního politologického ústavu MU.

Studoval také Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií MU. Ačkoliv studium nedokončil, zůstal tento obor jeho velkým koníčkem.

Již během studia začal pracovat v advokacii, která si jej rychle získala. V současné době je advokátním koncipientem. Zaměřuje se především na civilní spornou agendu z oblasti obchodního a občanského práva.

Působí rovněž jako mediátor a věnuje se řešení konfliktů. 

Založil projekt www.jdeto.deVe volném čase se věnuje MMA, sebeobraně a běhu. Zrovna poslouchá Lanu Del Rey a skupinu Zrní. Má rád autory Bohumila Hrabala a Jana Skácela.

Spor o vrácení poplatku za vedení úvěrového účtu se rozhořel nejprve v Německu. Nejvyšší soud zde rozhodl, že účtování tohoto poplatku je v rozporu s unijní legislativou. Byl toto pro vás ten prvotní impuls proč požádat svou banku o vrácení poplatku nebo už jste nad tím uvažoval již dříve?

Prvotním impulzem byl článek kolegy Ondřeje Hrudy z Nejvyššího soudu ČR, který vyšel v únoru tohoto roku v Právních rozhledech. Pan Hruda toto téma na odborné úrovni u nás otevřel a patří mu největší zásluha. Ostatně jeho článek byl také hybatelem událostí na Slovensku, kde na podnět poslance Beblavého vláda chystá žalobu na banky. 

Avšak prvním, kdo s úvahou, že rozhodnutí německého soudu může být důležité i pro nás v České republice, byl kolega Stephan Heidenhain z advokátní kanceláře bnt- pravda & partner. Jeho strohý článek ze září loňského roku na serveru EPRAVO.CZ vyvolal zájem médií, která tuto myšlenku šířila dál. Nic se však nedělo.  Čtěte více: Banky možná vybírají nezákonně poplatek. Rušit ho však neplánují

Po roce od rozhodnutí německého soudu opět média upozornila, že by mohl být poplatek za správu úvěrového účtu neplatný i u nás, ale opět byla debata ukončena s tím, že banky dobrovolně protiprávnost svého jednání neuznají, což je pochopitelné, a že se bude muset počkat, až někdo banky zažaluje. A to bylo to rozhodující, co mne přimělo pustit se do sporu – že se tady rok nic neděje a banky spoléhají na to, že čeští spotřebitelé se k něčemu takovému neodhodlají. 

Podle vás je tedy nemorální nebo bezdůvodné účtovat jakýkoli poplatek související s vedením úvěrového účtu (tedy u spotřebitelského úvěru, hypotéky, kreditní karty)? Můžete blíže vysvětlit proč a jak zdůvodnil německý soud své rozhodnutí a co vlastně říká unijní směrnice, podle které se řídil?

Prvně je nutné říct, že Spolkový soudní dvůr vycházel z německé právní úpravy, konkrétně z ustanovení § 307 německého občanského zákoníku. Tato právní úprava se však v německém občanském zákoníku objevila z důvodu implementace směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 

Do českého právního řádu se daná směrnice promítla v ustanovení §§ 55 a 56 občanského zákoníku. Německý soud tedy používal německou právní úpravu. Ta je však vzhledem ke stejné předloze téměř identická s úpravou českou i slovenskou. Na základě stejné právní úpravy by tak české a slovenské soudy měly dojít ke stejným závěrům, jako soud německý.

Německý soud především řekl, že úvěrový účet banky zřizují jen ve svůj prospěch, a to za účelem účetním a lepší evidence dluhu klienta. Klient žádný úvěrový účet nepotřebuje, klient si půjčuje peníze a ví, že má peníze pravidelně bance splácet. Splácet by čistě teoreticky mohli všichni klienti banky jen na jeden účet banky pod svým variabilním symbolem. Že banka ke každému úvěru vede i jeden účet, činí tak jen ve svém zájmu, aby mohla dluh, nikoliv účet, lépe spravovat. Německý soud tedy konstatoval, že vedení úvěrového účtu je jen v zájmu banky, a proto by bance za toto neměla náležet odměna, tedy poplatek klientů.

Které poplatky tedy naopak vnímáte jako legitimní?

Legitimní asi není v této souvislosti to pravé slovo. Poplatky bych dělil na smysluplné a ty nesmyslné, na které pravidelně upozorňuje anketa Nejabsurdnější bankovní poplatek pořádaná serverem bankovnípolatky.com A absurdnost některých poplatků může hraničit i s protiprávností. 

Můžete uvést nějaké konkrétní příklady takových poplatků a vysvětlit, proč podle vás mohou odporovat zákonu? 

Myslím, že druhým poplatkem, který může být ohrožen, je poplatek za zpracování a vyhodnocení žádosti o úvěr (či poplatek stejného charakteru, ale jiného názvu), když můžeme dojít na základě shodných úvah, jako u poplatku za správu úvěrového účtu, k tomu, že vlastně bance je hrazeno za něco, co dělá jen pro sebe. Dalším příkladem je dle mého názoru poplatek za poskytnutí úvěru. Zákon umožňuje sjednat úplatu za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky dle úvěrové smlouvy. Avšak poskytnutí takových finančních prostředků je zákonnou i smluvní povinností banky a samotné toto poskytnutí nemůže být dle mého názoru zpoplatněno.

Obecně však platí, že poplatky jsou účtovány po právu, přesah mimo hranice práva bude u bankovních domů výjimečný. S absurdností a výší poplatků se tak bude muset především vypořádat konkurenční boj, nikoliv soud.

Uvažoval jste, že byste případně žádal banku o vrácení některých z těchto poplatků a šel s ní do nového sporu?

Spor ohledně zmíněných poplatků zatím nezvažuji. Nejde o tak palčivé problémy a především se chci nyní soustředit na rozběhlý boj.

Když se vrátím zpět k vašemu případu, můžete popsat, jak situace začala? Nejprve vám banka vaši žádost o vrácení poplatku odmítla a tak jste se obrátil na finančního arbitra (FA) a na soud. Mezi tím se ale rozhodla Komerční banka sama poplatek vrátit?

Banku jsem nejdříve vyzval k vrácení šesti poplatků za správu úvěru po 50 Kč. Banka mou žádost zamítla a tak jsem zahájil řízení o jednu padesátikorunu u finančního arbitra a o druhou padesátikorunu soudní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1. Banka mi následně uhradila 50 Kč a navrhla finančnímu arbitrovi zastavení řízení, když uhrazení odůvodnila snahou o smírné řešení s dlouholetým klientem. Následně mi banka navrátila dalších 8 poplatků, tedy i poplatky, které jsem ve své žádosti původně ani nepožadoval, a to se stejným zdůvodněním.

Banka tedy zareagovala před vydáním rozhodnutí FA. Dostalo se vám z jeho kanceláře přesto odpovědi? Jaký postoj k situaci zaujal?

Banka postupovala nejlépe, jak mohla, když sporné částky uhradila, neboť předmět řízení před finančním arbitrem odpadl a řízení tedy bude zastaveno, aniž by došlo k vyjádření se arbitra k meritu sporu. Stejně to je se soudním řízením, kdy platební rozkaz neobsahuje odůvodnění a vyjádření se soudu ke sporu.

Tím, že banka zareagovala v rámci soudního sporu tak rychle, zabránila tak vzniku jakéhosi precedentu, podle kterého by se mohlo řídit rozhodování dalších soudů? Byl to od banky podle vás strategický tah?

Banka zareagovala až po vydání platebního rozkazu, ten jí však byl doručen až následně, co spornou částku uhradila. Platební rozkaz je ale do jisté míry jen automatické rozhodnutí soudu, které má zrychlit řízení, respektive je formou zkráceného řízení. Pokud žaloba neobsahuje vyložené nesmysly a z tvrzení v žalobě plyne právo žalobce, je platební rozkaz vydán. Pokud však následně dojde k soudnímu řízení (platební rozkaz se nepodaří doručit do vlastních rukou nebo žalovaný podá odpor), může soud rozhodnout zcela opačně a žalobu zamítnout, neboť věc je soudem řádně zkoumána a navíc dostává prostor k argumentaci a předložení důkazů i žalovaný. 

Precedentu, respektive v souvislosti s českým právním řádem bych spíše hovořil o judikátu, by se mi v pravém slova smyslu nepodařilo dosáhnout tak či onak, neboť takovou váhu by mohlo mít až relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu. S ohledem na to, že v mém případě šlo jen o bagatelní spor, tedy spor do 10 000 Kč, neměl bych možnost spor dotáhnout ani k odvolacímu soudu, tedy Městskému soudu v Praze, aniž bych spor uměle nenavýšil fiktivním požadavkem, což by se však negativně projevilo v nákladech řízení. 

O bagatelní spor by však šlo i ve většině případů ostatních klientů, přičemž by vždy rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1, tedy pokud bych u jednoho senátu tohoto soudu s touto žalobou uspěl, měl by minimálně tento senát v těchto sporech rozhodovat stejně. Dosáhnout takového rozhodnutí se mi však nepodařilo. Ze strany banky tedy šlo o strategický krok, který však vypovídá o tom, že banka si rozhodně není jistá tím, že by u soudu uspěla. A to je důležitý signál.

Znamená to tedy, že další klient, který se bude chtít se svou bankou o vrácení tohoto poplatku přít, bude muset začít úplně od začátku? Tedy opět k soudu, případně opět podnět k FA? Vy jste právník, a proto pro vás není tak těžké se zorientovat a bránit se. Pro většinu lidí naopak ano. Co byste jim poradil nebo jak jim pomohl, aby i oni měli šanci se proti zamítnuté žádosti ze strany banky bránit?

Ano, každý klient se bude muset o své dosud uhrazené poplatky poprat sám. Na stránkách www.jdeto.de jsem všem zájemcům zpřístupnil vzorovou výzvu bance, což je první krok, který musí klient banky udělat. Pokud se podaří získat judikát, který by jasně říkal, že účtování takového poplatku je neplatné, mohla by nakonec stačit jen taková výzva, neboť banka by pak již neriskovala finanční ztráty v dalších sporech, které by byly předem prohrané. 

V současné době nedoporučuji jít klientům do sporu na vlastní pěst a radím jim jen zaslat výzvu, ať se jim nejstarší poplatky nepromlčí, a vyčkat, protože proti bance se chystají další kroky, které by měly vést k judikátu. Do konce října se o těchto krocích klienti dozvědí více. Navíc se chystá důležitá bitva na Slovensku. České banky by rozhodně neměly mít klidné spaní.

Nechcete nám o těchto dalších krocích proti bance prozradit více?

Zatím bohužel nikoliv.

Jak nákladný je vlastně takový spor a jaká jsou rizika pro klienta, který by jej případně prohrál?

Řízení u finančního arbitra není zpoplatněno a náklady řízení nesou strany samotné. U soudního sporu je to však jiné. Většina sporů s bankou by byla o částku do 10 000 Kč. Soudní poplatek v takovém případě činí 1000 Kč. Pokud by se banka nechala zastoupit advokátem, mohly by se náklady řízení dále zvýšit, v mém případě minimálně o 1920 Kč, v případě sporu u horní hranice bagatelu i o dalších 9720 Kč, pokud by klient prohrál. 

Navíc mohou vzniknout i další náklady, cestovné, překlady, znalecké posudky atd., které mohou být násobně vyšší. To je hrozba, jejíž riziko jsem akceptoval s tím, že ve hře jsou miliardy pro další spotřebitele a že to tedy za to stojí. Vzhledem k možným nákladům zatím klientům bank doporučuji jen banku vyzvat k vrácení předmětného poplatku. Není třeba nic uspěchat. U nás i na Slovensku se chystají důležité kroky, které by měly vést k jasné odpovědi, zda budeme mít stejný úspěch jako němečtí spotřebitelé.

Takže pokud banka poplatek vrátit odmítne, radíte zatím vyčkávat a sledovat vývoj v médiích? Klientům bank by mohlo zatím případně pomoci i rozhodnutí FA, které je nebude stát žádné náklady…

Jak říkáte, zatím radím vyčkávat. Správně ale uvádíte, že jedním z dalších kroků bude, a to z vámi uvedeného důvodu, doporučení obrátit se na finančního arbitra u těch klientů, kteří tuto možnost mají. V případě hypoték je totiž působnost arbitra omezena. Preferovat však budu postup, kdy se klienti nebudou domáhat všech poplatků, ale jen jednoho, aby minimalizovali riziko v případě nějaké procesní chyby. Bance však v každém takovém sporu bude hrozit pokuta 15 000 Kč, tedy pro banku nepůjde o malý spor. Bude to další krok, kterým zjistíme, jak se k tomu jednotlivé banky postaví a jak se případně finanční arbitr s takovým podáním vypořádá. 

Nemáte obavy, že zrušení tohoto poplatku bude mít za důsledek, že ho finanční instituce jen rozpustí do jiné oblasti? Například do úrokové sazby nebo poplatku za poskytnutí úvěru?

V prvé řadě je nutné říct, že české banky jsou velmi ziskové, a to i v době krize, což je jistě dobře. Rozhodně však jejich zisky nestojí na zmíněném poplatku za správu úvěrového účtu, to by byla pro akcionáře banky velmi špatná zpráva. Účtování daného poplatku není otázkou toho, zda budou banky v červených či černých číslech, ale toho, zda jejich velký zisk nebude ještě o trochu vyšší či nikoliv. Pokud tedy tiskoví mluvčí bank říkají, že budou muset případně zvednout úrokovou míru, měli by zdůvodnit, ono „muset“. 

Poplatky nabalené na úvěr jsou jen pokusem, jak část úrokové sazby schovat a klienta tak trochu klamat. Pokud tedy banky budou „muset“ méně klamat, bylo by to dobře.

12 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 16. 2. 2013 15:53