Hlavní navigace

Jiřina Musílková: "Rath ohrožuje české zdravotnictví!"

30. 1. 2006
Doba čtení: 17 minut

Sdílet

Co bylo příčinou uvalení nucené správy na VZP, když zaznamenala příliv pojištěnců? Proč nový ředitel VZP Daniel Čekal nemluví pravdu? Ohrozí Rathova politika dostupnost zdravotní péče? Na tyto a mnohé další otázky naleznete odpovědi v rozhovoru s Jiřinou Musílkovou, odvolanou ředitelkou VZP.
Jiřina Musílková

Co je podle vás hlavním důvodem uvalení nucené správy a vašeho odvolání z funkce ředitelky VZP?

Nový ministr potřeboval najít nějakého viníka situace ve zdravotnictví. Vstup do funkce se mu mnohem lépe dělá, když na někoho ukáže.

My ale máme dostatek dokladů o tom, že to nebyla vina pojišťovny. Samozřejmě, nějaké chyby se mohly udělat, ale určitě ne v řádech miliard. A hlavně, my jsme na situaci, kam vedou vyhlášky, kam vede nedostatek některých systémových věcí, dávno upozorňovali.

Na nedostatky jsme upozorňovali od roku 2001, analyzovali jsme a navrhovali, co a jak je třeba udělat. Ale bohužel si to nikdo nepřipouštěl. I pan ministr Sobotka řekl před parlamentní vyšetřovací komisí, že problém byl v tom, že ministři zdravotnictví nevěřili údajům pojišťoven. Nejenom naší, ale ani ostatním pojišťovnám.

Ministr Rath poukazoval neustále na to, že je to VZP, kdo za všechno může, byť jsme jenom jedna z devíti pojišťoven. Nepřipustil vůbec svůj podíl, on, jako prezident České lékařské komory, na vyhláškách, o kterých v nedělním programu řekl: My jsme to psali. [22. 1. ČT 1 – Otázky Václava Moravce, pozn. redakce]A když jsme dokázali, že ta vyhláška vede k dalšímu zadlužení, tak to zase říká jinak…

Nechci to stavět proti němu. Prostě bylo třeba udělat nějaký razantní krok, který se bude líbit národu, a bude se říkat lidem, že tady někdo zpronevěřil 14 nebo 11 miliard.

Váš nástupce v pořadu České Televize Události, komentáře dne 17. ledna po svém jmenování prohlásil, že neví, co je příčinou dluhů zdravotní pojišťovny, přestože byl ředitelem krajské pobočky v Praze.

Musíte pochopit, že on nastupuje za nějaké situace, nechce se protivit panu Rathovi. Bude muset velmi vážit slova, aby se neznelíbil, ale zcela určitě ví, co je tou příčinou. Každou vyhlášku jsme probírali na poradě krajských ředitelů, probírali jsme ji v celé pojišťovně, dávali jsme k tomu analýzy. Všichni naši kolegové věděli, jak nás která vyhláška zatíží a co to bude znamenat ve zpoždění plateb.

Pan ředitel dobře ví, čím to bylo způsobeno. Ale umím ho pochopit. Já bych to neřekla, samozřejmě, protože jsem se pana Ratha nebála. Nemyslím si, že on se ho bojí, ale bude chtít plnit tu roli, která je na něj kladena. A chápu ho, že to tak říká.

Pan Čekal byl jedním z vašich protikandidátů při vašem zvolení do funkce ředitelky VZP.

To je pravda. On byl jedním z těch, kteří se hlásili, a já musím říci, že jsme spolu měli vztahy velmi vyrovnané. Je to muž, chápu, že tím, že nebyl tenkrát zvolen on, se možná vnitřně nesmířil. Já jsem mu dokonce tehdy nabídla, aby mi šel dělat prokuristu. Ale on mi odpověděl, že je lepší být prvním na malém dvorečku než druhým na velkém dvoře. Takže na prokuristu se nehlásil.

Zaslechl jsem poměrně hlasité nářky od ostatních zdravotních pojišťoven, že se obávají, že pokud půjde politika ministerstva zdravotnictví tímto směrem dál, tak i ony se dostanou do potíží a dříve či později nastane i u nich nucená správa…

Mají pravdu.

Souhlasím s tím jejich názorem, protože první známky toho se objevují. Kolegové mě také upozorňovali, že jim chodí dopisy, kde se jim cosi nařizuje, a pokud neposlechnou, tak je jim vyhrožováno nucenou správou. Ale musel byste se zeptat jich. Vím to jenom od nich.

Já jsem očekávala, že takové akce mohou nastat, protože Rath se tím netajil. On nemá rád, když někdo odporuje. A já jsem i kolegům říkala, že útok na VZP nebude útokem na VZP, že bude útokem na veřejné zdravotní pojištění a oni budou druzí v pořadí. Nedostatky jsou systémového charakteru, tak na ně také dopadnou. Zatím všecko, co dopadlo negativně, tak na nás dopadlo vždycky o dva roky dříve.

A začínají být v problémech. Už vloni, pokud si vzpomínám, minimálně pět pojišťoven bylo v mínusu.

Zdravotně-pojistný plán pro letošní rok počítá dokonce s miliardovým přebytkem.

To jsme zpracovávali už v loňském roce. Pan Rath s tím v neděli velmi umně manipuloval. To se mi velmi líbilo. Zdravotně-pojistný plán nám schválily orgány – jak správní rada, tak dozorčí rada, tak spojená dozorčí a správní rada koncem září, začátkem října loňského roku. Nástupem pana Ratha na ministerskou funkci přišel pokyn zpracovat dodatek k plánu, do kterého se měla zapracovat „těšínská jablíčka“, tzn. 100% přerozdělování a zvýšení plateb za státní pojištěnce, jako by od 1. ledna byly, ale oni nejsou, v platnosti.

To není zásluhou pana ministra ani nuceného správce, ani nového ředitele, to dělal tým pojišťovny pod mým vedením v loňském roce.

My jsme chtěli, aby ani tímto dodatkem nebyla zhoršena dostupnost zdravotní péče a její kvalita.

Znamená to tedy, že na VZP byla uvalena nucená správa v době, kdy již měla schválený zdravotně-pojistný plán, podle kterého byla v přebytku a mohla začít splácet dluh?

On byl schválený našimi orgány. Odevzdali jsme ho, přesně jak ministerstvo chtělo, do 15. října. Pan ministr ho měl předat vládě a vláda do parlamentu. Nástupem ministra Ratha se plán neposunul dál a začaly se dělat příkazy o těch dodatcích.

Po uvalení nucené správy odešla z VZP řada pojištěnců. Dá se to blíže kvantifikovat?

Jenom za poslední měsíce před koncem roku odešlo z VZP asi 21 tisíc pojištěnců. Člověk by řekl, že když jich má pojišťovna 6,5 miliónu, tak to není nic moc. Jenomže ve třetím kvartále jsme měli poprvé kladný přírůstek. Pracovali jsme na tom tři roky, než se to povedlo. Už jsme zaznamenávali obrat, ale změnilo se to nucenou správou.

Odcházeli především zaměstnanci, i celé podniky, což je pro pojišťovnu horší zvlášť v době, kdy není 100% přerozdělování pojistného. Až bude, tak ten vliv už se trošku zmírní. Ale dokud není úplné přerozdělování, tak každý člověk, který je zaměstnaný, je několikanásobně výhodnější než ten, za kterého platí „pojistné“ stát.

Odliv pojištěnců ještě pokračuje, protože když je nucená správa, můžete se přehlásit kdykoli. Dokud nucená správa neskončí, můžete se ke kterémukoli datu přehlásit k jiné pojišťovně a ta vás musí vzít, protože padají termíny „vždy k 1. dni ve čtvrtletí“ a „maximálně jednou za rok“…

Nyní je připravován a schvalován zákon o veřejných neziskových nemocnicích. Myslíte si, že jde o prospěšnou legislativní normu?

Pro nás jako pro pojišťovnu by mělo být úplně jedno, jaká je právní forma nemocnice. Měli bychom pro své klienty nakoupit dobrou a kvalitní péči a neohlížet se na to, jestli to je v majetku kraje, jestli to je příspěvková nebo jiná organizace.

Se vší zodpovědností ale mohu říci, že příspěvková forma je ta nejhorší. Když to takzvaně nikomu nepatří, je to hrozně znát. Přesvědčila jsem se o tom i u různých lékařů, kteří dřív pracovali v nemocnici a převzali si sestry do nestátního zařízení. Přímo mi ukazují: „Tento instrument stojí 25 tisíc. U mě v zařízení si žádná sestra nedovolí ho upustit na zem. Když jsme byli v nemocnici, tak to bylo úplně jedno. Vyfasovalo se nové a nikoho to nezajímalo.“

Buď celý ten kolektiv lidí bude pracovat, jako by jim to patřilo, jako by to bylo jejich, a nebudou zbytečně vyhazovat peníze, nebo pak je úplně jedno, jestli má nemocnice majitele, správce nebo zřizovatele.

Jenom tím, že bude „nezisková“, nezabráníme nehospodárnosti. To přeci není pravda.

Podle všeho, co říkáte, zřejmě nesouhlasíte se zákonem o snižování hluku v životním prostředí, který zabránil převodu nemocnic na akciové společnosti…

Ne, tak jak je udělaný, je to politický paskvil.

Zmínila jste, že velké problémy VZP dělají úhradové vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Můžete být konkrétnější?

Jsou to nejenom úhradové vyhlášky. Zejména vyhlášky na nemocniční péči ale dopadly nejvíce na VZP. Ať už jsou to léčebny dlouhodobě nemocných a nebo nemocnice, tam jsou naši klienti, naši pojištěnci.

Byl nastaven systém „platba za unikátního pojištěnce“, „paušály“ a tak dále. Platby měly stoupnout o 3 %. Jenže jsou z toho vytaženy ostatní nákladné výkony nad 300 tisíc, které se platí ještě nad, a pokud je ošetřeno více než 105 % pacientů, tak i vše nad tento limit jsme museli zaplatit. Rok předtím byla vyjmenována specializovaná vyšetření a vybrané léky, které se hradily také nad limit bez jakýchkoli omezení. To není o 103 %, to je pro naše klienty o větších penězích.

A tak i za úplně jednoduchou chorobu nebo za jednoduchý pobyt v nemocnici, kde člověk ležel dva dny, jsme platili veliké sazby. Na nás to dopadlo nejvíc ze všech pojišťoven i díky tomu, jakou máme skladbu klientů.

VZP má povinnost, že musí uzavřít smlouvu se všemi nemocnicemi.

Ano, dlouhodobě. Ten zákon se změnil až později.

V pololetí letošního roku VZP končí rámcové smlouvy. Plánovala jste neuzavřít s některými nemocnicemi nové rámcové smlouvy?

Měli jsme projekt o tvorbě sítě, specielně pro lůžkovou péči a i na ambulantní péči, ve kterém jsme se chtěli držet jasných kritérií. Ta kritéria měl dlouhodobě za úkol vypracovat současný nucený správce, ale nebyla ještě zpracována. Jenom u dvou odborností, ale nebyla dotažena do konce. Pak nastoupil nový ředitel úseku, který to vzal velmi dobře do ruky a projekt se rozjel na konci loňského roku úplně jinou dynamikou. Předpokládala jsem, že do pololetí bychom to mohli mít připravené.

Myslíte, že v tom bude pokračovat i nový ředitel VZP?

Bude muset, protože je to o práci lidí v této pojišťovně. O práci, která byla nastartovaná a o tom, jak zajistíme kvalitní péči našim pojištěncům a nesnížíme jim dostupnost péče. Je to o kvalitě. Udělali jsme k tomu spoustu výpočtů a spoustu práce, které by byla škoda, kdyby zanikla. Naši klienti by měli mít informaci, kde dostanou dobrou péči. A my bychom tam, kde navážeme smlouvy, za to měli dát trochu ruku do ohně. Tam, kam půjdete, byste měli jít bez obav.

Ministerstvo zdravotnictví zpracovalo projekt, ve kterém zveřejňuje hodnocení fakultních nemocnic. Co si o tomto myslíte?

To navazují na naši práci, protože my už jsme čtyři roky pracovali na zveřejňování informací našim pojištěncům o péči. Je to pokračování toho, co jsme chtěli, byť teď běží soudní spor, který zatím pojišťovně znemožňuje zveřejňování informací o smluvních partnerech.

Když si jdete koupit mikrovlnku nebo televizi, vezmete si materiály a čtete si, jaký má příkon a jestli je energeticky náročná nebo není, co umí a jestli ta je nebo není lepší. Toto si vůbec neumíte přečíst o nemocnicích – a to tam jdete se svým tělem a se svým zdravím. A důvěřujete té nemocnici. Proto jsme jako pojišťovny vytvořili Národní referenční centrum a webové stránky „Jak se kde léčí“. Jsou to zatím první výsledky, ale připravovaly se další.

V čele VZP jste stála od konce roku 1998, kdy na svou funkci rezignoval předešlý ředitel, a jmenována jste byla 7. 7. 1999. Máte tedy bohaté zkušenosti s celým systémem financování zdravotnictví.

Ano. Snad ano.

Kde je největší problém financování? Hovořila jste o systémových změnách a tuším, že se to nebude týkat pouze 100% přerozdělení pojistného a úhradových vyhlášek ministerstva zdravotnictví. Pokud je ten problém systémový, v čem tkví?

Nemyslím si, že byl zákon o zdravotním pojištění v roce 1992 postaven špatně. Naopak, oddělení zdravotnictví od státního rozpočtu byla úžasná věc, protože umožnila obrovský rozvoj. Zdravotnictví se dostalo mimo státní rozpočet a státní rozpočet jen platil za své tzv. „státní pojištěnce“.

Do zdravotnictví v roce 1992 ze státního rozpočtu plynulo asi 32 miliard. Najednou skokově v roce 1993 přišlo 53,5 miliardy a v roce 2005 cca 170 miliard. To byl obrovský skok, obrovské peníze, které umožnily privatizace praxí, privatizace lékařů, rozvoj technologií, nových léků, nových léčebných postupů, které tady nebyly.

Zákon byl ale hodně idealistický. Předpokládal dvě věci: Že lidé budou dobře hospodařit s nároky na zdravotní péči a že každý bude platit tak, jak má podle zákona. Objevovaly se podniky, které neplatily zdravotní pojištění, protože sankce za neplacení byly mírnější než úroky za úvěr v bance. A byly to podniky státní, které se připravovaly na privatizaci a na leccos možná jiného. Občanům se na druhé straně otevřel jakýsi švédský stůl, kde si každý mohl čerpat ze zdravotní péče, cokoli chtěl bez jakýchkoli limitací.

V prvních letech jsme také museli navázat smlouvu s každým, kdo si o to řekl. Při privatizaci to asi ani jinak nešlo. Tam byla založena hlavní množina našich smluvních partnerů.

Privatizace lékařů a praxí byla cílená. V té době jsem byla v nemocnici, tak vím, jaké byly pokyny. Lékařům bylo řečeno: Buď se zprivatizujete a odejdete z nemocnice, nebo vás propustíme.

Měl být pořádek v investicích, měl tady být plán ministerstva, kolik kterých přístrojů v republice potřebujeme. V prvních letech jsme se snažili do systému dávat takové normativy, jenže to bránilo rozvoji, a muselo by to dělat ministerstvo… ale tam na to nikdo nedbal. Přeinvestovanost byla velká a neřízená. To byl další problém.

Problém také byl, že pro zdravotnictví nebyli připraveni dobří manageři. Nebyli připraveni dobří ředitelé nemocnic. Na to poukazovali i poradci ze zahraničí. Ale ekonomů do zdravotnictví chodilo velmi málo. Vždycky to byli lékaři, a ti jsou jinak vzděláni.

Další systémovou věcí bylo, že se pořád zkoušelo něco nového. Jak hradit nemocnice. Jednou to byl otevřený výkonový systém. Tomu jsme říkali „ostrá tužka“, protože kdo měl ostrou tužku a sypal ty výkony jeden za druhým, tak si vydělal nějaké peníze. Pak se změnil systém na paušál, ale za základ se vzalo to z minula, pak se zase změnil systém… Prodražilo se to i proto, že pojišťovny a nemocnice musely neustále přebudovávat svoje informační systémy.

Naprosto neřízeně se vrhla konkurence mezi pojišťovny. Pojišťoven bylo ze začátku 27, dneska je nás jednom 9. A logicky, protože jsme vznikli jako první pojišťovna založená zákonem, každá další musela vytahovat pojištěnce z té naší pojišťovny. Protože jiní tady nebyli. A když si budete vytahovat pojištěnce, tak ty, kteří nemarodí a kteří jsou zdraví, kteří mají dobré výdělkové možnosti.

My bychom si správně měli konkurovat v kvalitě péče – kdo má nasmlouvaná lepší zařízení, kdo má nasmlouvané lepší lékaře. A my jsme si zatím s kolegy konkurovali v tom, kdo bude mít lepší bazény a kdo bude přispívat 300 nebo 500 na antikoncepci. To je taková pofidérní konkurence.

Neujasněnost rolí mezi lékaři. Ta nás dovedla až k internetovým knížkám (IZIP). Můžete jít třeba čtyřikrát za den k ortopedovi a my vám to zaplatíme, protože nemáte žádnou překážku, a také vám zaplatíme každý předepsaný lék při těchto návštěvách. A když jsme o tom diskutovali s lékaři, říkali nám, že neví, že pacient byl někde jinde, neví, že on mu někdo něco jiného napsal. Informace si, byť by měli, mezi sebou nepředávali. Praktický lékař neví, co mu na jeho registrovaného pacienta předepíší další lékaři, on mu může dávat léky, které pak spolu vůbec nesedí. Tomu by měl IZIP postupně zabránit.

Systémových věcí by bylo ještě více. Například neexistence regulátorů jak na straně sítě, tak na straně pojišťoven, tak na straně občanů-pojištěnců. Bude třeba také zavést systém zástupných plateb, kde platí živitel a na něho jsou navázány osoby z jeho rodiny. Každý platí, každý ví, že je plátcem. Dále léková politika a kategorizace léků a další.

Ale nejsou to neřešitelné věci. Škoda, že se systém nerozvíjel. Například ve Švýcarsku ho pěstovali 80 let a teď říkají, že už ho snad mají úplně v pořádku. Nejde to ze dne na den, ale chce ho rozvíjet.

Jak tedy vidíte budoucnost financování českého zdravotnictví?

Doufám, že si české zdravotnictví uchová to odloučení od státu. Co je kladem odloučení od státního rozpočtu, je to, že jak rostou mzdy lidí, tak rostou peníze do zdravotnictví. A zdravotnictví mělo tu výhodu, že se nemuselo bát každý rok při projednávání státního rozpočtu, jestli se mu ubere nebo přidá a kolik. To víte. Školství potřebuje, musí si to tam vymodlit. Obrana… nikdy se tam ale nemluví o tom, jestli zdravotnictví něco uberou, nebo neuberou. To je jediný resort, kam plynou peníze podle toho, jak lidé vydělávají. Je přímo navázané na ekonomiku.

Doufám, že si zdravotnictví uchová samostatnost pojišťoven, protože my jsme ti, komu svěřují naši klienti své peníze, a my jsme ti, kdo by za ně měli bojovat za dobrou péči.

Peníze, které plynou do zdravotnictví, by měly stačit, kdyby se udělaly systémové změny.

Deficit 11 miliard ze 172, to není ani 10 %. To prostě není problém. Takové deficity nastávají ve všech zemích a všude je nějak řeší. Většinou to zaplatí stát, protože buď musí přidat peníze, nebo musí zúžit objem zdravotní péče, nebo říci, že na takovou péči, jakou poskytuje, prostě nemá. A nebo zvýšit pojistné. Ale nikde to neřešili nucenou správou.

Uvedla jste, že by se měl udělat pořádek v lékové politice. Současný ministr zdravotnictví snížil maximální marži léků lékárnám. Myslíte si, že toto je správná cesta, jak se dá dělat pořádek?

Tohle je cesta bez výpočtů a bez analýzy. S lékárníky jsme my i zaměstnanecké pojišťovny dlouhodobě jednali o tom, jak to zlepšit. Ono to není jenom o marži. Tam musí být plno dalších věcí.

Musíme si říci, zda budeme chodit jen do nemocničních lékáren ve velkých městech, nebo budeme držet i malé lékárny. Pokud chceme držet i malé lékárny je třeba kombinace degresivní marže – dražší lék by měl mít nižší, levnější vyšší, protože malé lékárny jsou živeny levnějšími léky – a například poplatku za úkon.

Co jsem ale měla na mysli především, je naprosto transparentní určování cen léků, transparentní jednání v kategorizační komisi. Osobně jsem dlouho nebyla a nejsem přesvědčena o transparentnosti. Ale jasno by mělo být i v tom, že v každé skupině je jeden lék, který bude plně hrazený, a bude to třeba nejlevnější z těch, které léčí určitý problém. Pak by se nemohlo stát, že v některé skupině plně hrazené léky vypadnou.

V seznamu léků jsou dnes velké paradoxy. Bohužel zatěžují občany s chronickými onemocněními, kteří potřebují léky, bez nichž se neobejdou. Nakonec, když máte jednou za rok chřipku nebo rýmu, tak si ten lék můžete koupit. To vás tak nezatíží. Ale jestliže potřebujete k udržení svého života každý měsíc, pravidelně, léky a musíte je brát, bez nich byste nemohl žít, tak tyto skupiny pacientů zatěžovat je špatné.

Totéž zdravotnické prostředky. Není v nich jasno. Říkala jsem to vždy na příkladu kyčle. Když bude úplně jasno, k jakému stavu kyčle potřebujete jakou náhradu a pan doktor vám řekne, že váš zdravotní problém řeší ta a ta kyčel, ale vy budete chtít třeba titanovou, tak byste měl mít možnost říci: „Dobře, ale já si přeji tuhle, já si to doplatím.“ To také není možné. Není ani jasná standardizace, co k čemu je zapotřebí.

Podpora prodeje. Výrobci léků říkají, že je stojí až 6 miliard za rok. A to jsou jenom léky, něco podobného bude u zdravotnických prostředků. Peníze tam jsou, jenom najít ty správné cesty, jak znemožnit, aby utíkaly nebo aby mizely bez zdanění v něčích kapsách. Ale není to v kapsách pojišťoven.

Už víte, co budete dělat dál?

Zatím nevím, zatím ještě nevím, protože to je velmi krátce. Pracovní poměr jsem ukončila 18. ledna. Tím také odpovídám na ty hlasy, které říkají, že se Musílková drží křesla. Není to pravda. Tato firma má jednoho statutárního zástupce a nechat ji napospas bez ředitele prostě nelze. Není to proto, že bych se tady držela, jak někteří říkali, abych dostala peníze, to prostě není můj zájem. A ti, co mě znají, vědí, že to tak prostě není.

Musela jsem firmu předat novému řediteli. 17. ledna byl ředitel jmenován, já jsem 18. ledna ukončila pracovní poměr, protože VZP už ředitele má. A mohla jsem tady ještě klidně tři měsíce sedět, kdy bych pobírala plat a byla bych na tříměsíční výpovědi. Tím jsem ale také dala důkaz, že jsem chtěla, aby nastoupil nový ředitel. A už tady nemusím být.

Dostala jste nějaké pracovní nabídky?

Nějaké se objevily. Zatím si chci trochu odpočinout, dát dohromady papíry a chodím si poslechnout parlamentní vyšetřovací komisi… to je to, co teď dělám. Potřebuji také trochu uklidit doma, protože poslední měsíce byly hektické.

Pracovní nabídky jsou z oblasti zdravotnictví?

I zdravotnictví i ekonomiky.

A kdybyste dostala nabídku pracovat na reformě zdravotnictví. Přijala byste ji?

skoleni_15_4

Zajímala by mě.

Děkuji vám za rozhovor.

Jiřina Musílková

Jiřina Musílková (* 8. 2. 1948) je absolventkou Vysoké školy ekonomické v Praze (1979). V rámci dalšího vzdělávání absolvovala certifikované kurzy Risk management in Health Insurance Programs/U.S. Department of Health and Human Services (1994) a Management Development Program/Českos­lovenské Manažerské Centrum (1996) a řadu odborných zahraničních stáží a seminářů, z nichž nejvýznamnějšími byly Systém poskytování a financování zdravotní péče, Velká Británie (stáž organizovalo Ministerstvo zdravotnictví), Systém poskytování a financování zdravotní péče, NSR a Systém financování zdravotní péče a vytváření optimální sítě, Francie (stáž organizovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí).

Profesní kariéru ve zdravotnictví zahájila jako ekonomka a vedoucí hospodářsko technické správy v Okresní nemocnici v Jindřichově Hradci (1991 – 1992), odkud přešla na pozici ekonomky Ústřední pojišťovny Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR (1992 – 1993), kde následně zastávala funkci prokuristky (1993 – 7. 7. 1999).

Řízením VZP byla pověřena od 2. 11. 1998, kdy odstoupil její dosavadní ředitel Jiří Němec, oficiálně jmenována ústřední ředitelkou VZP byla 7. 7. 1999 a řídila ji až do svého odvolání 17. 1. 2006.

Jiřina Musílková, rozená Hronová, je vdaná a má čtyři děti.

Ohrožuje politika Davida Ratha české zdravotnictví?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).