Je potřeba k udržení kapitalismu sociální stát?

Nastoupily doby, kdy bohatí bohatnou a chudí chudnou? Zdá se vám, že patříte k elitě, střední třídě nebo deklasovaným? V době před volbami i po volbách se každý může najít ve své skupině.

Roste sociální nerovnost a bída, střední třída a deklasovaní bojují o přežití. Sociální světy různých tříd se vzdalují, hodnoty otevřené společnosti se stávají nereálným cílem. Na sociální stát nejsou peníze, a tak se mohou ozývat hlasy volající po nové revoluci.

Utlačovaní proletáři všech zemí se spojí a svrhnou kapitalistický řád

Karel Marx (1818–1883) v devatenáctém století předpovídal, že tak jak bylo předkapitalistické výrobní uspořádání vystřídáno uspořádáním kapitalistickým, bude kapitalistické uspořádání vystřídáno uspořádáním socialistickým. Marx konstatoval, že každý hospodářský systém vytváří vládnoucí a ovládané vrstvy, a vládnoucí vrstva usiluje o vytváření „nadstavby“, která bude daný systém podporovat.

Nadstavbou mají být například podpůrné ideje, zákonodárství, propagovaná kultura a morálka. Se změnou ekonomické základny pak podle Marxova pohledu dochází k převratu celé nadstavby a nadstavba se tak v průběhu dějin mění. Tento výklad historického materialismu uznává, pokrok výrobních vztahů ovlivňuje společenský vývoj. Díky zavádění strojů a hromadného odchodu venkovského obyvatelstva do měst za prací například byl feudalismus vystřídán kapitalismem. Z původního nevolníka se mohl stát tovární dělník, který se po zrušení nevolnictví mohl stěhovat za prací.

Kapitalistický systém pak podle Marxova výkladu směřuje k tomu, že se dělníkům dostává stále menšího podílu na bohatství. Proletariát pociťující zbídačení tak začne usilovat o změnu nadstavby, utlačované masy povstanou a revoluce svrhne kapitalistický řád. Svržení kapitalistického řádu v konečném důsledku bude znamenat, že výrobní prostředky budou v kolektivním vlastnictví a proletariát bude osvobozen od své bídy. Kapitalista nebude moci žít díky výnosům ze svého kapitálu, oceňovány budou jen výnosy pocházející z odvedené práce.

V roce 1848 byl poprvé vydán Manifest komunistické strany, ve kterém Karel Marx a Friedrich Engels vyzývali ke svržení dosavadního společenského řádu. V nejpokročilejších zemích mělo být využito desetibodového plánu, uvedeného v Komunistickém manifestu:

  1. Vyvlastnění pozemkového majetku a použití pozemkové renty na výdaje státu.
  2. Silně progresivní daň.
  3. Zrušení dědického práva.
  4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.
  5. Soustřední úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.
  6. Zvýšení počtu národních továren, výrobních nástrojů, získávání nové orné půdy a meliorace pozemků podle společného plánu.
  7. Soustředění veškeré dopravy v rukou státu.
  8. Stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství.
  9. Spojení zemědělské a průmyslové výroby, úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městy a venkovem.
  10. Veřejná a bezplatná výchova všech dětí. Odstranění tovární práce dětí v její dnešní podobě. Spojení výchovy s materiální výrobou atd.

Proletáři všech zemí se nespojili, vývoj šel jinou cestou

I když Marx s Engelsem už v devatenáctém století vyzývali, aby se proletáři všech zemí spojili, kapitalismus nezanikl. Vyspělé kapitalistické země hospodařily mnohem lépe než země socialistické, prosadily se zde instituce sociálního státu a prvky smíšené ekonomiky.  Ve státech, které deklarovaly, že se vydaly socialistickou cestou, oficiální propaganda hovořila o majetku ve společném vlastnictví, o budování beztřídní společnosti, ovšem skutečnost byla jiná. A tak i v Československu byla moc v rukou mocenské komunistické elity, která rozhodovala a řídila ekonomiku větším či menším uplatněním centralizace moci a centralizovaného plánování. I když bylo tehdy splněno mnoho bodů Komunistického manifestu, proklamace se lišily od skutečnosti, a vývoj oproti vývoji vyspělých kapitalistických zemí silně zaostal.

V zemích, které se cestou budování socialismu nevydaly, se Marxova prognóza nenaplnila. Došlo zde k novým, dříve neexistujícím skutečnostem. Jeden pohled na to, co přispělo k udržitelnosti režimu kapitalismu a smíšené ekonomiky, říká, že začali být vykořisťováni dělníci v méně vyspělých zemích. Kupříkladu investice v koloniích měly imperialistickým státům před druhou světovou válkou pomoci udržet životní úroveň napříč společenskými vrstvami a dosáhnout tak sociálního smíru.

Po druhé světové válce se ve vyspělých kapitalistických státech rovněž začaly uplatňovat myšlenky sociálního státu, tedy zřízení, kde je prosazována vzájemná solidarita. Instituce sociálního státu se staly pojištěním pro ty, kteří neměli dostatek prostředků, a působily jako katalyzátor sociálního smíru. V rámci hospodářského systému rovněž začala narůstat role státu, ve smíšených ekonomikách rostla role veřejného sektoru. Západní kapitalistické země se tak stály více stabilními, než marxistická teorie předpokládala.

Ve smíšených ekonomikách kapitalistických zemí probíhala poválečná obnova, uplatňovaly se převratné technické inovace, a produktivita, ekonomika i životní úroveň rostla. Ekonomika začala být v rostoucí míře ovlivňována státními intervencemi, fiskální a měnová politika začala být považována za regulační a stabilizační prvek. Díky těmto skutečnostem zde vznikla střední třída, která nepřímo vlastnila část výrobních prostředků, například díky svým akciovým investicím. Marxovo proroctví zbídačení proletariátu, vedoucí k revoluci a znárodnění buržoazního vlastnictví se nenaplnilo.

Jan Keller: končí nerovnost rozdělení bohatství, dochází k nesouměřitelnosti

Současná doba se tváří, že každému dává stejné šance, ale ve skutečnosti tomu tak není. Existuje společenská nerovnost mezi vlastníky kapitálu a námezdně pracujícími, rozšiřuje se rozdíl mezi manažery a řadovými zaměstnanci. Nerovnost je také mezi těmi, kteří práci mají, a těmi, kteří práci nemají a jsou závislí na státu.

Sociální stát, který je pro udržení sociálního smíru nutný, ovšem z různých příčin pomalu upadá. Tak nějak hovoří o dnešním vývoji postindustriální společnosti sociolog Jan Keller (*1955). V předmluvě ke své knize Tři sociální světy – Sociální struktura postindustriální společnosti  Keller varuje před nárůstem sociálních nerovností a bídy: Od poslední čtvrtiny 20. století přecházejí ekonomicky vyspělé země ze stadia průmyslového do fáze postindustriální. V téže době dochází v těchto zemích k výraznému nárůstu sociálních nerovností a ke vzestupu chudoby a bídy.

Keller oznamuje, že nerovnost v rozdělení bohatství končí, a naopak dochází k nesouměřitel­nosti: Opouštíme společnost spojitě odstupňované nerovnosti a zapadáme stále hlouběji do naprosté majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti. Dříve spojitá pyramida majetku, moci a prestiže se rozpadá a na jejích obou koncích se vydělují zvláštní sociální světy, dodává k vývoji od nerovnosti k nesouměřitelnosti citovaný sociolog.

Díky přechodu od nerovnosti k nesouměřitelnosti pak vznikají tři oddělené sociální světy, tvořené elitami, středními vrstvami a deklasovanými. Privilegovaní se oddělují od zbytku společnosti a žijí zcela mimo ni, zatímco střední vrstvy a deklasovaní se svou životní úrovní propadají stále hlouběji. Tyto tři sociální světy se vzájemně vzdalují a hodnoty otevřené společnosti se stávají nereálným cílem.

Jan Keller v této souvislosti varuje před možným růstem sociálního napětí: V rovině sociálně psychologické platí, že zatímco pouhá nerovnost nebere lidem ambice vypracovat se vlastním přičiněním a dosáhnout lepšího osudu pro sebe a své potomky, po překročení určité hranice vede nesouměřitelnost k rezignaci jednotlivců. Může však také vyústit v nepředvídatelné výbuchy skupinového hněvu.

Sociální stát je nutné zmodernizovat, na jeho provoz není dostatek financí

Dnes a denně slyšíme, že na provozování a fungování sociálního státu není dostatek peněz. Reálná ziskovost podnikatelských projektů klesá nebo stagnuje, stejně tak stagnují nebo klesají reálné mzdy. V návaznosti na to klesají i reálné příjmy státní pokladny, klesá moc fiskálně přerozdělovat hodnoty a udržet sociální stát. Tok peněz do veřejného sektoru, který má financovat zdravotnictví, školství, sociální péči i průběžný důchodový systém klesá.

Současně s tím roste počet těch, kteří mají malý příjem, a jejichž závislost na sociálních dávkách vzrůstá. Je těžké najít dobrou práci, prosazuje se neplnohodnotná práce na částečné úvazky. Sociolog Jan Keller říká, že deregulace totiž znamená naprostou džungli, kde si srážejí jednotliví konkurenti ceny až na cenu práce a sociálních výdajů až na kost. Konkurentem na trhu práce českého pracovníka se stává pracovník indický nebo i čínský, práci získává ten, kdo je levnější a schopnější.

Sociální stát je v Kellerově pohledu v krizi i kvůli tomu, že na jeho chod přispívají jen vrstvy, jejichž příjmy stagnují. Zaměstnanecké vrstvy, kterým příjmy stagnují, mají financovat stát, zatímco ti, kterým příjmy explodovaly, téměř přestali platit. Keller svá tvrzení dokládá i příklady. Devadesát procent Němců, kteří jsou v zaměstnaneckém poměru, zbohatli za posledních 50 let v průměru dvou- až trojnásobně. Naproti tomu nejbohatší vrstva Němců za posledních 50 let zbohatla v průměru dvanáctinásobně. Zatímco z celkového objemu peněz vybraných z daní v Německu pocházela v roce 1951 čtvrtina od zaměstnaneckých vrstev, v roce 2000 od těchto vrstev pocházely již čtyři pětiny objemu vybraných daní. Sociální stát tak ve stále větší míře financují ti, kteří z něj potřebují čerpat, a výsledkem je deficit, likvidace sociálního státu, veřejného sektoru a celého společenství.

36 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 14. 11. 2011 15:34