Hlavní navigace

Je mince pravá? Zkuste do ní v obchodě kousnout

19. 10. 2016
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

 Autor: isifa/MAFRA/PETR TOPIČ
Víte, že teoreticky by tržní hodnota kovu roztavené mince měla mít nominální hodnotu, se kterou se mince chlubí? Zveme vás na výlet do dávné historie.

V minulosti lidské společnosti existovaly některé situace, které dnes již určitě nikdy nezažijeme. Například si představte, že by pokladní v supermarketu prověřovala pravost kovové padesátikoruny, kterou platíte, svým chrupem. Přitom to byla po dlouhou dobu jedna z primitivních metod, jak poznat pravost zlatých mincí. Pokud byste ji tehdy obdrželi, po prozkoumání zrakem byste ji otestovali skousnutím mezi svými zuby. Je možno tímto způsobem vůbec něco zjistit?

Kousněte si do zlata

Zlato je využíváno lidmi již velmi dlouhou dobu. Určit jeho ryzost pouhým okem či kousnutím není schopen ani nejzkušenější zlatník. Dokud se platilo drahými kovy, museli je prodávající či kupující neustále vážit a zjišťovat jejich kvalitu, což bylo nejen velmi pracné a zdlouhavé, ale kladlo to také vysoké požadavky na odborné znalosti a praktické dovednosti obchodníků. Proto byly kousky zlata nahrazeny ručně raženými mincemi, které zrušily potřebu převážení kovu při každé finanční transakci. Jejich tvar se ustálil jako kruh, protože z obrazců o stejném obvodu má největší plochu. Navíc kulatá mince netrhá měšce, kapsy a jiné pomůcky k jejímu přenášení.

Zlaté mince dávaly do oběhu královské a státní mincovny, které do ryzího drahého kovu přidávaly trochu kovu obecného ke zvýšení pevnosti a trvanlivosti. Mince z vyrobené slitiny pak byla opatřena panovníkovou pečetí na znamení, že zaručuje obsah drahého kovu. První ražbu stříbrných mincí, tehdy pražských grošů, zavedl u nás svojí mincovní reformou v roce 1300 král Václav II. včetně zřízení centrální mincovny království v Kutné Hoře. Jednou z hlavních zásad jeho reformy a velkým krokem kupředu byl zákaz volného oběhu surového drahého kovu, tedy stříbra, které bylo povinně měněno za ražené mince. Číselná hodnota na líci mince byla vlastně prohlášením, že obsahuje jistou hmotnost drahého kovu v celém jejím objemu. Zrodilo se pregéřství neboli ražebnictví neboli ražební řemeslo.

Ořezávání mincí zabránilo vroubkování

Lidé však odedávna podváděli, a tak záhy někoho napadlo, jak se dá na mincích vydělat i jinak. Zlaté a stříbrné mince se během jejich používání opotřebovaly, takže pokud z nich někdo kousek na okraji uštípnul a vrátil je zpět do oběhu, většinou si toho nikdo nevšiml. Odřezky z jedné mince sice moc zisku nepřinesly, ale poté, co takto „upravil“ řádově desítky až stovky mincí, si zloděj přišel na slušné jmění.

Jakmile se takové praktiky rozšířily, muselo se ražení mincí přizpůsobit situaci a výrobní postupy v mincovnách změnit. Problém byl odstraněn tím, že se hrany mincí začaly vrubovat (vroubkovat). Poškození vroubkovaného okraje bylo pak ihned viditelné a znamenalo, že někdo minci znehodnotil. Dalším oblíbeným postupem zločinců bylo padělání – ražení mincí z levných slitin. Také v tomto případě se ražba nových mincí s vrubovanými okraji značně znesnadnila.

Důvěryhodný Newton

Na tomto místě vstupuje do našeho vyprávění anglický fyzik, matematik, astronom, alchymista a teolog Isaac Newton, žijící na přelomu 17. a 18. století v letech 1643 až 1728 (gregoriánský kalendář). Je považován za jednoho z nejvýznamnějších vědců v dějinách lidstva či dokonce za zakladatele moderní fyziky a vědy vůbec. Všichni jej nejspíše znají jako učence, který se podílel na objevu integrálního počtu a stanovení tří pohybových zákonů. Ve věku pouhých 26 let se stal profesorem na Cambridgeské univerzitě, za kterou byl dokonce zvolen členem anglického parlamentu.

Jako politik se však příliš neproslavil. Ve známost vešel jediným „projevem“, ve kterém žádal, zdali by se nemohlo zavřít okno. Z Newtonova domu v Londýně se stalo shromaždiště inteligence, navštěvovali ho zahraniční i tuzemští učenci, královští úředníci, politici a další významní lidé. Jeho bývalý žák a osobní přítel hrabě Charles Montague, který získal titul lorda z Halifaxu a zastával vlivné státní funkce včetně ministra financí, mu zajistil výnosné místo; zprvu se v roce 1695 stal inspektorem (dozorcem) a od roku 1699 velmistrem (nejvyšším správcem, ředitelem) Královské mincovny v pevnosti Toweru.

Když tehdy již slavný učenec poprvé Halifaxovu nabídku slyšel a porovnal ji s ubohostí svého učitelského stavu, prý ani okamžik neváhal a místo považované za výnosný státní úřad okamžitě přijal. Bylo to v době, kdy to šlo s královstvím po finanční stránce opravdu z kopce. Stříbrné pence měly tehdy menší hodnotu než jejich váha ve stříbře. Lidé tak mohli prodat cokoliv, aby získali nějaké peníze, které poté roztavili a stříbro prodávali v cizí zemi se slušným ziskem.

Newton byl ovšem také znám jako důvěryhodná osobnost a jedinečný počtář, navíc měl zkušenosti ze slévárenství při výrobě zrcadel i z jiných metalurgických a chemických studií. Získal značnou rentu 1500 (někdy se udávají dokonce 2000) liber šterlinků ročně, což mu zajistilo status bohatého člověka až do smrti. A nezávisle na tom možnost povýšení do rytířského stavu, což se také v roce 1705 z rukou královny Anny stalo; odtud se pak psalo „Sir“.

Změna měnového systému

Svoji funkci vykonával s největší svědomitostí, nevšedním zaujetím a horlivostí. Na počátku svého funkčního období podnikl kroky k přepracování anglického měnového systému. Nechal postupně stáhnout z oběhu poškozené mince a navrhl systém vroubků a jeho technologické řešení.

skoleni_15_4

Vroubkování mincí je dnes používané ve většině zemí. Přetrvává tak vlastně dodnes jako zajímavý anachronismus, aby nám připomínalo doby, kdy tržní hodnota kovu v minci (kdyby se roztavil) byla rovná hodnotě vyražené na jejím líci. Protože se Newton také zabýval problémy penězokazectví, stal se postrachem londýnských padělatelů; mimo velmi přísných trestů vězení, deportace a jiných sankcí jich poslal dvacet na popraviště.  Podle dochovaných vzpomínek jeho současníků, údajně v nich nacházel společensky přijatelný cíl, na němž si mohl zchladit vztek, který v něm stále vřel, i neschopnost navazovat mezilidské kontakty (někteří odborníci se dnes domnívají, že trpěl tzv. Aspergerovým syndromem).

Přesto jeho společenská prestiž stále rostla. Volného času, který mu zbýval při zastávání mincmistrovského úřadu, využil k řízení vydávání svých spisů a psaní historických studií. Ve funkci setrval osm let do roku 1703, kdy byl zvolen prezidentem jedné z nejstarších vědeckých společností Royal Society – Královské společnosti, jež se stala v jeho době nejprestižnější vědeckou institucí světa. Není bez zajímavosti, že vynálezce vroubkování vedl v průběhu svého dlouhého života spoustu ostrých sporů se svými četnými kritiky. Vypořádával se s nimi zvláštním způsobem – počkal si, až zemřou.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je publicista a publikuje rovněž na serveru Vitalia.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).