Je důchodový systém pyramidovou hrou?

Češi prý šetří málo na důchod. Jsou neodpovědní oni, nebo systém? Průběžný důchodový systém je pyramidovou hrou, která vytváří skrytý dluh. Kdo tento dluh zaplatí? Čeká nás zvýšení daní, drahota nebo reforma neudržitelného systému?

Systém sociálního a důchodového zabezpečení ve Spojených státech oslavil své 75. narozeniny, ale realita je taková, že je na mizině. V USA se už šedesát let provozuje obrovské Ponziho schéma, v jehož rámci odebírá obrovské finanční prostředky mladým a dává je starým s tím, že až budou mladí staří, dostanou totéž. Tak nějak komentuje profesor ekonomie Bostonské University Lauence Kotlikoff ve svých článcích na bloomberg.com situaci ve Spojených státech. Souvislosti, tak jak je Kotlikoff popisuje, naznačují, že podobné problémy se dotýkají i České republiky, a nejenom jí. Čtěte také: Máme nakročeno k poklesu životní úrovně?

Jedno velké letadlo a pyramidová hra

Stávající fiskální účetnictví je zavádějící a ve skutečnosti systém sociálního zabezpečení funguje na principu Ponziho schématu. Cíl sociálního zabezpečení zní důvěryhodně a nutí lidi, aby odkládali na stáří. A tak sociálního zabezpečení sehrálo ústřední roli v masivním, šest desetiletí provozovaném Ponziho schématu. Fiskální politika převáděla větší sumy od mladých ke starým. Stát mladým bral a starším dával a celé schéma zde funguje tak, že je nutné zajistit mladé přispěvatele, kterým se slíbí, že až na ně přijde řada, v důchodovém věku dostanou více, než přispěli.

Všechny řetězové dopisy a pyramidové hry nakonec kolabují a stejně tak nakonec zkolabují i tyto důchodové systémy. Jenže v této pyramidové hře dnešní a zítřejší mládež naráží na obrovské zvýšení daní a snížení dávek. V USA například nyní žije 78 milionů lidí, narozených v padesátých letech, kteří budou mít brzy nárok na sociální zabezpečení a lékařskou péči a tyto výdaje převyšují americký HDP na jednoho obyvatele. Až se Ponziho schéma zastaví, bude již na řešení příliš pozdě.

Noční můra, skryté dluhy a fiskální mezera

A co se stane, když po šest desetiletí spustíte masivní Ponziho schéma, budete brát prostředky mladým a dávat je starým, a přitom slibovat, že v důchodovém věku to bude fungovat stejně? Toto fiskální zneužívání mladých, které obrátí americký sen v noční můru, lze shrnout do ohromné fiskální mezery. Fiskální mezera je dnešní finanční hodnota rozdílu mezi plánovanými výdaji (včetně dluhové služby – placení úroků za oficiální státní dluhy) a plánovaným příjmem všech budoucích let. Čtěte více: Proč vysoké vládní dluhy znamenají zdražení hypoték?

Fiskální mezera je teoreticky správným měřítkem dlouhodobého fiskálního stavu, protože bere v úvahu všechny výdaje, bez ohledu na to, jak jsou označené. Většina závazků není zaznamenána v účetních knihách a v budoucnu vyvstane potřeba jejich splácení. V systému sociálního zabezpečení se placené příspěvky nazývají daněmi a budoucí dávky sociálního zabezpečení se nazývají transferové platby (dnes platím, v budoucnu očekávám transferové platby).

Většina státních dluhů tak není oficiálními, a jejich plnění je odsunováno daleko do budoucnosti. Neoficiální pasiva ve Spojených státech dosahují výše 202 bilionů dolarů, a skutečné dluhy jsou tak podle Kotlikoffa patnáctinásobně vyšší než oficiálně přiznávaný americký státní dluh.

Fiskální propast je tak velká, protože existuje 78 milionů nastávajících seniorů, kteří při plném důchodu budou žádat benefity se sociálního zabezpečení, a to dělá více než roční HDP na jednoho obyvatele. Roční náklady těchto nároků budou celkem okolo 4 bilionů dolarů (vyjádřeno v dnešních dolarech). I když ekonomika povyroste, nebude dost velká na to, aby si s touto zátěží poradila.

Profesor Kotlikoff fiskální mezeru přirovnává k vládnímu účtu kreditní karty. Vláda utrácí na dluh a ve Spojených státech jen úroky na účtu kreditní karty představují 14 % HDP. Když nebude roční úrok této kreditní karty splacen, bude přidán do konečného zůstatku. Uzavření této mezery prostřednictvím daní vyžaduje zdvojnásobení každé placené daně, a to právě od teď. Po takovém zdvojnásobení daní by měly Spojené státy každoročně 5procentní přebytek (na rozdíl od nynějšího devítiprocentního schodku). Čtěte také: Na státní dluh každý přispívá dvacetikorunou­ denně

Čeká nás chudoba, vyšší daně a drahota?

Nalezení rovnováhy účtů v systému sociálního zabezpečení s ohledem na vývojové trendy vyžaduje buď zvyšování příjmů nebo snižování dávek. První možností, co udělat, je masivní snižování vyplácených dávek. Snížení současných výhod, z nichž většina směřuje ke starším občanům, je ovšem nepravděpodobné. V kontrastu s tím je ořezání budoucích výhod politicky průchodné, protože zasahuje mladé. Starší voliči jsou dobře organizováni, zatímco tříleté děti nemohou ani volit, ani si koupit kongresmany, píše Kotlikoff.

Ořezání výhod nových důchodců o 20 procent, a zvýšení věku odchodu do důchodu, počínající za 20 let, není to samé jako okamžité řezání prospěchu všech důchodců o 26 procent. Předseda rozpočtové komise tak bude pravděpodobně doporučovat zvýšení plné věku odchodu do důchodu na 70 z 67, pro ty, kteří jsou mladší než 45. V české kotlině dochází k obdobnému řešení, věk odchodu do důchodu se postupně zvyšuje.

Druhou možností hledání rovnováhy je pak astronomické zvýšení daní, což ovšem bude vytvářet malou motivaci k práci a úsporám. Vedle toho vyvstává třetí možné řešení, v podobě tisku obrovského množství peněz na pokrytí účtů. Úředníci centrální banky prostě koupí více vládních dluhopisů a zaplatí za ně nově natištěnými penězi, což bude oficiálně komentováno jako „kvantitativní“ uvolnění. Čtěte více: Kdo určuje, kolik se „vytiskne“ peněz?

Kotlikoff konstatuje, že ve Spojených státech s největší pravděpodobností nastane kombinace všech tří odpovědí. V důsledku toho pak zřejmě dojde k dramatickému zvýšení chudoby, daní, úrokových sazeb a spotřebitelských cen.

Anketa

Spoléháte na státní důchodový systém?

Pošleme systém sociálního zabezpečení do důchodu

Jediným způsobem, jak postoupit vpřed, je radikálně reformovat naše důchody, instituce daňové, zdravotní péči a finanční instituce, aby bylo dosaženo mnohem víc za mnohem méně, píše Kotlikoff. Každý z nich může být přetvořen tak, aby bylo dosaženo jejich legitimních účelů při nižších nákladech.

Stávající systém sociálního zabezpečení je nutné poslat do důchodu a nahradit ho verzí, která funguje. Nový systém sociálního zabezpečení musí být udržitelný a musí pokrýt své náklady.  A co Kotlikoff vlastně navrhuje? Současný systém by měl být zmražen, dnešní důchodci by měli své benefity dostat. Zaměstnanci by ale měli přispívat do nového systému, polovinu na osobní účet a polovinu na účet svého partnera. Federální vláda by platila odpovídající příspěvky pro chudé, zdravotně postižené a nezaměstnané. Čtěte také: Zvyšovat daně, provádět škrty nebo se dlouhodobě zadlužovat?

Všechny příspěvky do důchodového systému na osobní účty by pak byly investovány globálně do váženého index akcií, dluhopisů a nemovitostí. Vláda by je investovala při velmi nízkých nákladech a záruce, že účet přispěvatelů poskytne minimálně, co přispěli, upraveno o inflaci. Ve věku mezi 57 až 67 by byl účet zaměstnance postupně přeměněn na inflačně indexované renty. Zůstatky účtů těch, kteří by zemřeli před 67 rokem věku, by byly předány dědicům. Tento plán se soukromými účty, v němž Wall Street nehraje žádnou roli, splňuje podle splňuje podle Kotlikoffa všechny legitimní cíle sociálního zabezpečení bez systémového plýtvání a sklonem k okrádají mladých.

60 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 13. 12. 2010 1:34