Je čas povolit opasky?

Česko je už nějakou dobu právoplatným členem NATO i Evropské unie, ekonomika utěšeně roste podporována růstem spotřeby i produktivity práce, kurz koruny je stabilní, inflaci i nezaměstnanost se daří jakž takž držet na uzdě. Nadešel už konečně čas povolit si opasky?

Výrok o utahování si opasků u nás poprvé zazněl, pokud se nepletu, krátce po sametové revoluci z úst našeho nynějšího pana prezidenta Klause. Je to už skoro patnáct let a za tu dobu se ledacos změnilo. Českou kotlinou se postupně prohnaly malá, velká i kupónová privatizace, doprovázené restitucemi. Máme oficiální české miliardáře, ale také bezdomovce a žebráky.

Některé věci se naopak příliš nezměnily. Nad drahotou a hroší kůží politiků se reptá stejně jako kdysi. Přes růst životní úrovně většina lidí přiznává, že příliš nevychází s penězi, žije od výplaty k výplatě a doufá v lepší zítřky. Hlavně lidé ale mají plné zuby utahování opasků a chtějí vyšší platy, aby si mohli naplno užívat kapitalismu. Na to je však ale ještě dost brzo!

„Dohnat a předehnat“ nebo spíše „neztratit stopu“?

Spokojenost s životní úrovní je věc velmi relativní. Lidem většinou ke štěstí stačí, když se mají lépe nežli soused. V časovém srovnání pak záleží hlavně na úrovni, z níž se vychází. Posledních několik desítek let je přitom zřejmý trend polarizace bohatství. Platí to pro jednotlivce i celé státy. Propast mezi bohatými a chudými zeměmi se zvětšuje a ty, které se pohybují někde mezi, mají v podstatě jen dvě možnosti, kterým směrem se vydat.

Možnost, jak dohonit ty bohaté, je asi jediná: překonat je dynamikou růstu ekonomiky. To ale není vůbec jednoduché, zvláště v zemi, jejíž obyvatelé vynikají šikovností a schopností improvizace, ale také švejkováním a chabou morálkou, a to nejen tou pracovní. Nerostné suroviny téměř nemáme, stavět na turistickém ruchu asi také nemůžeme a přeorientovat se z těžkého průmyslu na špičkové technologie a výrobu s velkou přidanou hodnotou lidské práce a vědomostí je hodně těžký úkol. Jinudy ale zřejmě cesta nepovede. Když promarníme šanci, budeme mít prostě smůlu.

Jak nás znají ve světě?

Určité sympatie si Česko ve světě získalo sametovou revolucí a relativně kultivovaným rozchodem s bratry Slováky. Většinou všude budou znát i české pivo, Franze Kafku, Václava Havla a Jaromíra Jágra, ale to je asi tak všechno. Pro většinu Západu nejsme malou krásnou zemí v srdci Evropy, ale místem, kde začíná Divoký východ. Klidně nás zařadí mezi státy bývalé Jugoslávie nebo si nás díky neujasněnému mezinárodnímu názvu spletou s Čečenskem.

Není si třeba vůbec nic nalhávat. Většina investorů se o Česko začala zajímat nikoliv kvůli sympatiím, ale v rámci snahy o snížení výrobních nákladů. Mohli zůstat v Evropě (nebo se do ní dostat) a přitom získat relativně levnou a poměrně kvalifikovanou pracovní sílu i nízké investiční a provozní náklady. Ve chvíli, kdy tyto náklady vzrostou, výroba se přesune zase jinam. Odchody některých investorů a pokles přílivu nových investic už tento fakt potvrzují.

Spotřeba – hlavně přiměřeně

Při správě hmotných statků je největším uměním správně nastavit poměr mezi tím, co se hned spotřebuje, a tím, co se odloží na horší časy. Správný a předvídavý hospodář by také neměl zapomínat na investice pro zajištění budoucího rozvoje. Pokud se rozumně zadluží proto, aby rozumně investoval, je vše v pořádku. Pokud ale vypůjčené peníze projí, už to v pořádku rozhodně není – tedy pokud nevěří v brzký konec světa nebo nespoléhá na chabou vykonatelnost práva a nemožnost věřitele domoci se na dlužníkovi splnění závazků.

Zvýšená spotřeba dokáže ztuhlou ekonomiku rozpohybovat, ale všeho moc škodí. Pokud růst spotřeby vychází z růstu mezd nedoprovázeného růstem produktivity práce nebo pokud se jedná o spotřebu financovanou na dluh, může to dopadnout dost ošklivě. I světová velmoc s patrně vůbec největšími perspektivami růstu, tedy Čína, se děsí toho, až si pár set miliónů jejich obyvatel na venkově uvědomí, že by mohlo žít lépe, přestane se uskrovňovat a místo jedné bude chtít dvě misky rýže. Ekonomická rovnováha je zkrátka křehká záležitost.

Boj o platy

Kdo by nechtěl dostat přidáno?! Lidí, kteří mají dojem, že jejich práce je náležitě odměňována, je minimum. Proč má mít vysokoškolsky vzdělaný lékař, učitel nebo vědec nižší výdělek než instalatér? A co takový hasič nebo policista, který musí v práci riskovat své zdraví i život? Úředníkům ve státní správě sice smrtelné zranění v práci většinou nehrozí, ale zase se po nich chce pracovní výkon, na který nebyli zvyklí. Měli by pracovat rychle a bezchybně, přitom být odborně na výši, umět řeči i jednat s lidmi. Přitom by se měli spokojit s méně penězi a obejít se bez třináctého a čtrnáctého platu? A co všichni ostatní zaměstnanci? Nezaslouží si snad slušnou mzdu?

Tlak na zvýšení mezd je zkrátka veliký a zaměstnavatelé s vládou v čele ho zvládají jen stěží. Slíbit vyšší mzdu se dá lehko a za potlesku davu, ale kde pak vzít prostředky na splnění nereálných slibů, když je rozpočet omezený? Jedno je však jisté: pokud nemá Česko ztratit svou mezinárodní konkurenceschop­nost, nemůže si dovolit nechat růst mzdy rychleji než produktivitu práce. Zatím však vše nasvědčuje tomu, že se tak stane. Odboráři hrozí stávkami a premiér přece nemůže své sliby nedodržet, protože by ztratil důvěryhodnost.

Heslo dne: dlužit je normální!

Být zadlužen bylo dříve spíše ostudou. Dnes je naopak život na dluh trendem moderní doby. Nebývalým tempem se zadlužují nejen domácnosti, ale především stát. Často lze slyšet uklidňující informaci, že stále patříme k nejméně zadluženým zemím, tak proč vyvolávat paniku! Jenže ono se to podobá situaci, jako kdybyste padali z desátého patra a utěšovali se, že se nic moc neděje, protože se těšíte dobrému zdraví a na zem je to ještě docela daleko!

Problémem totiž není aktuální výše státního, resp. veřejného dluhu, ale jejich exponenciální nárůst v posledních letech. Stát zkrátka utrácí daleko víc, než si může dovolit. Problémem přitom je, že změna tohoto trendu si žádá hodně radikální, a tedy velmi bolestivé, zásahy, jimiž si žádná politická strana popularitu nezíská. Předstoupit před národ a místo radovánek slíbit jenom krev, pot a slzy stejně, jako když sir Winston Churchil předstoupil před Brity s plánem, jak vyhrát druhou světovou válku, se rovná politické sebevraždě.

Reforma veřejných financí?

Jediné, na čem se politici – snad jen s výjimkou skalních komunistů – shodují, je, že bez reformy veřejných financí stav změnit nelze. Horší už je to s tím, jak ji provést. Kosmetické změny nepomohou a k radikálním chybí politická vůle. Reforma bez zásadní redukce mandatorních (povinných) státních výdajů, a tedy bez omezení sociální role státu, ztrácí smysl. Zatím to však vypadá, že problémy se přesouvají jako horké brambory, místo aby se řešily. Když je nejhůř, odvede se prostě pozornost na jiné téma.

O české reformě veřejných financí se dá říci, že zůstala v podstatě na začátku. Ve dvou jejích nejdůležitějších oblastech – důchodové reformě a reformě zdravotnictví – byly učiněny spíše krůčky nežli kroky. Obligátní ukládání 500 Kč měsíčně na účet penzijního připojištění problémy se zajištěním důstojného života ve stáří silným populačním ročníkům nevyřeší!

Z rádia Jerevan. Otázka: kdy bude lépe? Odpověď: lépe už bylo!

Jeden z Murphyho zákonů říká, že každá změna je k horšímu. Pokud však nedojde ke změně v ekonomické politice státu, tedy zejména k omezení výdajů a změně jejich struktury tak, aby byly vynakládány zejména na podporu budoucího růstu, nic hezkého nás nečeká. Populace stárne, náklady na zdravotní péči, sociální zabezpečení i vše ostatní rostou a mimořádné zdroje z privatizace státního majetku pomalu, ale jistě vysychají.

Osobně se domnívám, že čas všeobecného povolování opasků ještě rozhodně nenadešel. Pokud by k němu došlo, nebude to mít dlouhého trvání a okolnosti nás donutí je zase hodně rychle utáhnout a možná víc, než kdy předtím. Začít užívat si může dovolit jenom ten, kdo disponuje dostatečně velkým majetkem nebo má trvale zajištěny dostatečné příjmy. Většina lidí tyto podmínky nesplňuje a stát už vůbec ne. Stačí se ještě pár let tvářit, že se nic zásadního neděje a situace už nebude vážná, ale zoufalá.

Naděje umírá poslední!

Je těžké se zbavit dojmu, že je v podstatě jedno, kdo vládne (jen ať to není utralevice nebo ultrapravice). Někdy mám skoro dojem, že další sametová revoluce by neškodila. Nejlepším řešením by možná byla absolutistická monarchie s osvíceným panovníkem v čele a úřednickou vládou. Problémem ale je, kde vzít osvíceného panovníka. To, prosím, nejsem založením monarchista, ale spíše liberál.

Ale vážně. Možnosti jednotlivce, jak ovlivnit běh dějin, jsou velmi omezené. Upadat do beznaděje a pasivity však žádné problémy nikdy nevyřeší – ani osobní, ani ty celospolečenské. Nejen vyznavači fernetu mají své dny, ale platí to i o poslancích. Každý občan se může obrátit na kteréhokoliv poslance ze svého volebního kraje a podělit se s ním o své problémy. Více lze zjistit na www.psp.cz.

Využít lze také petičního práva, přičemž příslušný zákon začíná slovy: Každý má právo sám nebo společně s jinými obracet se na státní orgány se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu, které patří do působnosti těchto orgánů. O pár řádků dále se lze dočíst: Státní orgán, který petici přijal, je povinen její obsah posoudit a do 30 dnů písemně odpovědět tomu, kdo ji podal.

Anketa

Váš opasek je ...

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 18. 10. 2004 14:28