Japonci... nejsou tak pracovití

Japonci jsou pověstní svým pracovním nasazením a pravidelným setrváváním v zaměstnání do pozdních nočních hodin. Pověsti ale mnohdy nadsazují. Jaký je japonský pracovní systém ve skutečnosti? Personální oddělení firem funguje i jako seznamka... a poměrně úspěšná.

Mnohokrát jsem přemýšlel, který pracovní systém je vlastně nejlepší. V mé dosavadní kariéře jsem jich již vyzkoušel několik – anglický, japonský, americký, holandský, český, rakouský. Pravdou ovšem zůstává, že nemohu jednoznačně říci, který je ten nej a který mi nejvíce vyhovoval.

Japonský v kombinaci s anglickým, nebo chcete-li britským, jsem vyzkoušel v době svého působení v Mitsubishi Bank začátkem devadesátých let (1991–93) v Londýně. Do té doby jsem žil v domnění, jak jsou Japonci pracovití a za svoji společnost by dali vše. Ne že by to nebyla tak docela pravda, ale mohl jsem nahlédnout i pod „pokličku“, kde se to jevilo poněkud odlišně.

Japonci jsou lidé zvyklí na kolektivní rozhodování a kolektivní odpovědnost. Od toho se vše odvíjí. Jednotlivec je naprosto podřazen kolektivu. Japonci nemilují individuality, jelikož v jejich očích je to nebezpečný prvek.

Velice zajímavá je skutečnost, jak mají vyřešenu konkurenci uvnitř své organizace. Toto se aplikuje hlavně u vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, jelikož z nich vzejdou budoucí šéfové společnosti. V Japonsku platí, že šéf musí být vždy starší než jeho podřízení, tudíž noví zaměstnanci spolu „soupeří“ jen v rámci svého ročníku, což znamená, že je-li jich v určitém roce přijato např. deset, tito budou „soupeřit“ jen mezi sebou o to, kdo z nich v budoucnu dosáhne vyšší postu. Nemusí se obávat tedy ani starších, ani mladších.

Dalším velice zajímavým poznatkem je skutečnost, že jedním z nejdůležitějších úseků v jakékoli japonské společnosti je personální útvar. Ten rozhoduje o vašem životě od vašeho nástupu do konce vašeho pracovního života. Po dvou letech, kdy si vás opravdu důkladně „oťuknou“, vám „nalajnují“ život. Vrátím-li se k předešlému názornému příkladu, tak každý z oněch 10 nově přijatých vysokoškoláků to po 15 letech dotáhne určitě na náměstka generální ředitele nějaké pobočky. Záleží pochopitelně na jeho schopnostech, která to bude, jestli v Tokiu, Londýně, New Yorku nebo v nějaké relativně zapadlé oblasti v Japonsku. To závisí jen na jeho výsledcích a jak ho hodnotí jeho nadřízení a pochopitelně personální útvar.

Personální útvar hraje také roli určité „seznamovací“ kanceláře. Vzhledem k tomu, že Japonci tráví ve svém zaměstnání převážnou většinu času, tak pochopitelně nemají čas na nějaké to seznamování se s děvčaty. Když Japonec dosáhne věku kolem 30 let a není ženatý, je povolán na personální útvar, kde se ho zeptají, jak to s ním vypadá ve vztahu k ženám. Pokud jim sdělí, že nemá žádnou vážnou známost, personální útvar mu „dá na výběr“ několik A4 karet svých zaměstnankyň, kde je dotyčná vyfocena a jsou tam veškeré osobní údaje, které mladý Japonec potřebuje vědět. Je jasné, že jsou mu předkládány jen ženy, které korespondují i s jeho společenským a firemním (to do budoucna) statutem.

Kolem 60 procent japonských párů zaměstnaných v prestižních společnostech bylo takto „dáno dohromady“. Toto se aplikuje jen na japonské zaměstnance, tak jsem si mohl oddechnout, i když mi v době mého působení v Mitsubishi bylo pouhých 24 let.

Japonci jsou tvrdými zastánci systému, že každý zaměstnanec musí ve firmě začít „od píky“. Mohu to uvést na svém příkladu, kdy jsem během dvouletého „tréninku“ začal zakládáním různých dokumentů (první měsíc), počítáním drobných na pokladně (druhý měsíc), počítáním bankovek na pokladně (třetí měsíc)… a takto postupně jsem se dostával ke stále zajímavější práci.

Chcete-li se mě zeptat, zda se mi to líbilo, tak vám jednoznačně odpovím, že nikoli. Teprve o mnoho let později jsem kvitoval s velkým povděkem tuto jedinečnou zkušenost a vždy jsem si vybavil slova našeho personálního ředitele Briana Lestera, který mi tak často „domlouval“ a říkal: Jan, you have to be patient (musíš být trpělivý).

Nemyslím si, že by Japonci byli až tak pracovití, jak se obecně míní. Vzhledem k tomu, že vědí, že v kanceláři budou nejméně do 22 hodin a někteří i déle, tak si svoji práci podle toho rozdělí. Pokud by měli zažitý jiný pracovní rytmus, tak jejich práce se dá velice pohodlně zvládnout nejdéle do 19 hodin. Ale protože jsou na to zvyklí a ještě velice rádi tráví čas se svými kolegy, tak jim tyto hodiny navíc většinou nevadí.

Japonec, přestože má oficiálně až 5 týdnů dovolené (a nejvyšší šéfové až 6 týdnů), si zřídkakdy vybere více než 2 týdny. Japonci milují cestování, i když to jejich trochu připomíná zrychlený film. Nejdůležitější je vidět co nejvíc za co nejkratší dobu a vše hlavně zdokumentovat. Jistě si vybavíte skupinu Japonců, kteří jsou ověšeni fotoaparáty a videokamerami a vše fotí a natáčí. Po svém návratu domů to pak velmi rádi a pyšně ukazují svým příbuzným a přátelům.

Mnoho by se dalo ještě o Japoncích napsat, ale já bych to rád ukončil jedním osobním zážitkem. V roce 1991 jsem doprovázel svého japonského generální ředitele a šéfa odboru pro centrální a východní Evropu při jejich návštěvě Prahy. Chtěli si ji pochopitelně prohlédnout již popsaným japonským stylem. Poté, co jsem zhlédli již vše podstatné, chtěli si dát pivo a velice jasně specifikovali kde: „U kocoura“ na Malé straně. Když jsem se jich zeptal, proč právě tam, tak mi oba ukázali japonského průvodce Prahy a tam bylo, že nejlepší pivo se čepuje „U kocoura“. Ničemu jsem se už nedivil. Japonci jsou prostě Japonci.

Anketa

Vyhovoval by vám japonský pracovní systém?

9 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 12. 9. 2006 17:38