Jaké daňové povinnosti má firma vysílající cizince do ČR?

Vysláním zahraničního zaměstnance k výkonu činnosti do jiné země může znamenat změnu daňového rezidentství nebo například povinnost podat daňové přiznání v obou zemích.

Vyslat zaměstnance k výkonu činnosti do zahraničí s sebou nese řadu administrativních povinností. Jaké daňové problémy musí řešit firma, která chce vyslat zahraničního zaměstnance do České republiky (ČR)?

Článek není vyčerpávající. Jedná se o komplexní problematiku a vyslání každého jednotlivého zaměstnance je nutno řešit individuálně, nejlépe ve spolupráci s daňovými poradci v příslušných zemích.

Předání zkušeností za cenu nových povinností

Vyslání zaměstnance k výkonu činnosti na území jiného státu než je jeho obvyklé místo výkonu činnosti může probíhat z různých důvodů. Často jsou vysíláni zaměstnanci mezi spřízněnými podniky za účelem získání nových pracovních zkušeností a znalostí či z důvodu překlenutí krátkodobého nedostatku pracovní síly. Do České republiky pak často přicházejí různí manažeři ze zahraničních společností, aby zde předali zkušenosti místním manažerům či pomohli rozběhnout fungování české pobočky.

Vyslání pracovníka může být nákladově a administrativně náročné, neboť je nutné řešit celou řadu povinností (např. imigrační povinnosti, registrace zaměstnance u místních úřadů, zajištění srovnatelných pracovně právních podmínek, apod.). V neposlední řadě je nutné řešit také odlišné daňové povinnosti vyslaného zaměstnance či v některých případech také daňové povinnosti společnosti.

Daňové rezidentství a rozsah zdanění

Základním problémem, který je nutné při vyslání zaměstnance řešit, je skutečnost, že může dojít ke změně jeho daňového rezidentství a v návaznosti na to ke změně rozsahu jeho zdanění. 

Daňové rezidentství je nutno posuzovat vždy primárně dle podmínek lokální legislativy domovské země a země vyslání. Pokud by došlo ke sporu těchto podmínek, pomůže k určení daňového rezidentství příslušná smlouva o zamezení dvojímu zdanění (pokud je uzavřena). 

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů („ZDP“) stanoví dvě podmínky, při jejichž splnění se poplatník stane českým daňovým rezidentem, a sice:

  • bydliště na území České republiky („ČR“) a / nebo
  • obvyklý pobyt v ČR, tj. poplatník stráví v ČR více než 183 dní.

Podmínky dle smlouvy o zamezení dvojímu zdanění mohou být odlišné dle konkrétní smlouvy; nejčastěji jsou však kritéria pro určení daňového rezidentství následující:

  • stálý byt,
  • středisko životních zájmů,
  • obvyklý pobyt,
  • státní občanství,
  • vzájemná dohoda států.

Správné určení daňového rezidentství je rozhodující pro rozsah zdanění zaměstnance. U českého daňového rezidenta je nutno v ČR reportovat celosvětové příjmy, tj. kromě příjmů obdržených za práci v ČR také jakékoliv zahraniční (i soukromé) příjmy. 

Naopak čeští daňoví nerezidenti jsou povinni v ČR zdanit pouze příjmy obdržené ze zdrojů v ČR. V případě zaměstnaneckých příjmů se bude jednat o příjmy vztahujících se k fyzicky odpracovaným dnům v ČR.

Vyrovnání ročních daňových povinností

Cizinci vyslanému do ČR vznikne velmi pravděpodobně povinnost podávat v ČR přiznání k dani z příjmů fyzických osob. V závislosti na lokální daňové legislativě jeho domovské země je možné, že zároveň dojde ke vzniku povinnosti podat daňové přiznání i v zahraničí.

Možnost vyrovnání daňových povinností vyslaného pracovníka prostřednictvím ročního zúčtování daně provedeného českou společností i v tomto případě existuje; praktické využití bude ale velmi omezené. Obecně provedení ročního zúčtování u pracovníka vyslaného do ČR přichází v úvahu jen, pokud:

  • Vyslaný zaměstnanec vykonává v ČR práci podle příkazů české společnosti, která se tak stává pro účely ZDP plátcem příjmu (tzv. mezinárodní pronájem pracovní síly).
  • Není nutné zamezit dvojímu zdanění, tj. nedochází ke zdanění téhož příjmu ve více zemích.
  • Není nutné mít k dispozici od českého správce daně potvrzení o dani zaplacené v ČR (často vyžadováno zahraničním správcem daně).
  • Není nutné upravovat výši příjmu zdaněného prostřednictvím měsíčních záloh na daň (u českého daňového nerezidenta).
  • Jsou splněny obecné podmínky pro provedení ročního zúčtování stanovené ZDP (tj. zejména, že pracovník neobdržel jiné příjmy než příjmy ze zaměstnání nad stanovený limit).

Pokud je některá z výše uvedených podmínek porušena, je vyslaný zaměstnanec povinen v ČR podávat daňové přiznání. Daňové přiznání bude podávat vždy zaměstnanec, který v ČR nevykonává práci dle příkazů české společnosti, ale svého zahraničního zaměstnavatele (tzv. poskytování manažerských služeb).

Povinnosti českého zaměstnavatele 

Povinnosti českého zaměstnavatele, který je přijímajícím zaměstnavatelem pracovníka vyslaného ze zahraničí, budou odlišné dle typu vyslání (mezinárodní pronájem pracovní síly x poskytování manažerských služeb).

V případě mezinárodního pronájmu pracovní síly (tj. práce zahraničního zaměstnance na území ČR je řízena českou přijímající společností) se česká společnost stane tzv. ekonomickým zaměstnavatelem (§ 6 odst. 2 ZDP). Pro účely ZDP se český zaměstnavatel stane plátcem příjmu vyslaného pracovníka a vznikne mu povinnost vypočítat a odvádět zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti z příjmu vyslaného pracovníka. Povinnosti českého zaměstnavatele vůči vyslanému zaměstnanci tedy budou velmi podobné jako vůči jeho ostatním českým zaměstnancům.

V případě poskytování manažerských služeb (tj. práce zahraničního zaměstnance na území ČR je nadále kontrolována a řízena jeho zahraničním zaměstnavatelem) nebude mít český zaměstnavatel ve vztahu k osobnímu zdanění tohoto zaměstnance obecně žádné povinnosti. Za splnění českých daňových povinností bude plně zodpovědný příslušný zaměstnanec (viz výše – povinnost podat daňové přiznání v této situaci).

Nicméně, v souvislosti s poskytováním manažerských služeb je nutné mít na paměti jiné daňové riziko, a sice možný vznik stálé provozovny zahraniční společnosti v ČR. Podmínky pro vznik stálé provozovny opět stanoví jednak ZDP, jednak příslušná mezinárodní smlouva o zamezení dvojímu zdanění. Dle ZDP stálá provozovna v ČR vzniká, mimo jiné, pokud jsou zde poskytovány služby po dobu delší než 6 měsíců v jakémkoliv období 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích. Případný vznik stálé provozovny zahraniční společnosti v ČR by měl podstatný vliv na daňové povinnosti této společnosti v ČR, může však změnit také daňové povinnosti vyslaného pracovníka.

Další problematické okruhy

Jak již bylo zmíněno v úvodu, s vysláním může být spojena celá řada dalších povinností a problémů, které je třeba vzít v úvahu. Jednou z podstatných náležitostí správného ošetření vyslání je existence dostatečné vysílající dokumentace. 

V první řadě by měla existovat smlouva mezi zúčastněnými společnostmi, která určí způsob stanovení odměny a je zásadním podkladem pro posouzení daňové uznatelnosti souvisejících nákladů. Tato smlouva rovněž napomůže k potvrzení, že při kalkulaci odměny byly splněny podmínky převodních cen.

Důležitý je rovněž vysílací dopis, který upraví konkrétní podmínky vyslaného zaměstnance (způsob stanovení odměny, poskytované benefity, apod.). Zároveň se jedná o užitečný podpůrný prostředek pro případnou komunikaci s českými úřady (finančními úřady či úřady sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění).

Samostatnou kapitolou je záležitost sociálního a zdravotního pojištění vyslaného zaměstnance. Obecně platí, že sociální a zdravotní pojištění by mělo být hrazeno v zemi, kde je činnost vykonávána, tj. v případě zahraničního zaměstnance pracujícího v ČR, by měly být hrazeny příspěvky do českého systému sociálního a zdravotního pojištění. Nicméně, v závislosti na podmínkách vyslání (zejména jeho délce), je možné uvažovat o požádání výjimky z tohoto obecného pravidla.

O výjimce je možné uvažovat, pokud se jedná o občana EU či státu, se kterým ČR uzavřela mezinárodní smlouvu pokrývající oblast sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění. V případě občanů EU je možné žádat o výjimku, jestliže jejich vyslání do ČR nepřesáhne dobu pěti let. U vyslání v maximální délce dva roky je výjimka udělována automaticky. Podmínky udělení výjimky u občanů ze zemí mimo EU budou závislé na konkrétních ujednáních příslušné mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení a zdravotním pojištění.

widgety

Pokud vyslaný zaměstnanec výjimku obdrží, zůstane i nadále účasten systému sociálního a zdravotního pojištění své domovské země. Tato skutečnost je stvrzena tzv. certifikátem A1 (v případě občanů EU) či dokumentem Certificate of Coverage (v případě občanů ze smluvních států).

Je nutné nezapomenout také na další aspekty vyslání jako nutnost splnění pravidel imigračních předpisů či předpisů v oblasti zaměstnanosti (např. registrace u cizinecké policie).