Jak dlouho vydrží prosperita na dluh?

Stát se chová jako marnotratný úvěrový podvodník. Zadlužuje se a vypůjčené peníze hned spotřebuje anebo použije na zaplacení úroků a splátek dřívějších úvěrů. To vše ve velkém a bez jasné představy, z čeho, kdy a zda vůbec dluh splatí. Jak dlouho si to ještě bude moci Česko dovolit?

Česku roste ekonomika i dluhy

České ekonomice se v posledních letech daří. Hrubý domácí produkt, příjmy i životní úroveň domácností rostou, nezaměstnanost klesá, inflace je nízká, kurz koruny je stabilní. Celkově pozitivní dojem kazí jen neutěšený stav veřejných rozpočtů. Tristní přitom je, že se tento stav nijak nelepší ani v době současné prosperity, která nebude trvat věčně.

Dobrou zprávou je, že díky silnému ekonomickému růstu, taženému zahraničními investicemi a spotřebou domácností, se daří navyšovat příjmy státního rozpočtu. Bohužel ještě rychleji než příjmy ale rostou rozpočtové výdaje. Výsledkem je rozpočtový deficit, který se transformuje v rostoucí zadlužení státu.

Zákonem o státním rozpočtu na rok 2006 byl stanoven schodek ve výši 74,4 miliardy korun. V průběhu roku bylo schváleno jeho navýšení na 83,7 miliardy korun. Ani to však nakonec nestačilo. Státní závěrečný účet za minulý rok obsahoval schodek 97,6 miliardy korun. To je o 13,9 miliardy korun více, než schválila poslanecká sněmovna.

Podle zprávy ministerstva financí k návrhu státního závěrečného účtu byl celkový deficit veřejných rozpočtů v roce 2006 nejvyšší v historii České republiky a dosáhl výše 142,1 miliardy korun. Růst deficitu ovlivnil vývoj dluhu veřejných rozpočtů, který ke konci roku 2006 činil 877,7 miliardy korun, a ve srovnání s rokem 2005 tak vzrostl o více než 15 %.

Většina rozpočtových výdajů je neproduktivních Problémem není ani tak deficitní hospodaření státu a růst zadlužení jako spíše důvody, které k tomu vedou. Proti deficitu, který by byl způsoben investicemi do modernizace průmyslu a úspor energií nebo třeba výdaji na reformu zdravotnictví, důchodů a státní správy, by asi nebylo co namítat. Položil by totiž základ pro budoucí ekonomický růst a úspory výdajů.

Většina výdajů vynakládaných státem však má spíše charakter „neproduktivní spotřeby”. Na investice do budoucího rozvoje aktuálně zbývá jen necelá pětina státního rozpočtu. Jeho převážnou většinu totiž pohltí ze zákona povinné a režijní výdaje (důchody, nemocenské a sociální dávky, mzdy státních zaměstnanců atd.). Podíl těchto výdajů navíc stoupá.

Významnou a velmi rychle rostoucí výdajovou položkou státního rozpočtu jsou náklady na tzv. dluhovou službu. Zatímco v roce 2001 činily výdaje na úroky ze státního dluhu 17 miliard korun, o pět let později to bylo už 31,5 miliardy korun. Pro rok 2007 státní rozpočet počítá pro tento účel s částkou přesahující 40 miliard korun.

Stát si navíc neumí ohlídat ani to, aby částky určené na podporu budoucího růstu byly vynaloženy efektivně. Například za více než 150 miliard korun investičních pobídek vynaložených od roku 1998 ve formě dotací a daňových úlev vznikly v Česku většinou jen montovny, jejichž význam pro zajištění budoucí prosperity je přinejmenším sporný.

Kdo za to může?

Jedno, údajně maďarské, přísloví praví, že úspěch mívá mnoho otců, ale neúspěch bývá sirotek. Beze zbytku platí i pro naši politickou scénu. O zásluhy za růst ekonomiky se hlásí pravice i levice, ale k odpovědnosti za rychlý růst zadlužení státu s nepříliš optimistickou perspektivou dalšího vývoje se nehlásí vůbec nikdo.

Veřejnost se o doposud skrytých problémech nejvíce dozví vždy v rámci předvolebních kampaní, a pak krátce po volbách, v nichž zvítězila opozice. Při přebírání moci totiž obvykle houfně vypadávají kostlivci ze skříní a nová vláda práci své předchůdkyně většinou moc nechválí. Po pár měsících ale zůstává jen u občasných mediálních přestřelek.

Nejinak tomu bylo po posledních volbách, které skončily politickým patem. Přesně před rokem, na konci září 2006, nový koaliční ministr financí Vlastimil Tlustý zveřejnil v tisku inzerát nazvaný „Informace pro občany ČR o stavu veřejných financí”. Informoval v něm, že výše veřejného dluhu dosáhla částky 1,3 bilionu korun. Svého sociálnědemokra­tického předchůdce Bohuslava Sobotku zároveň obvinil ze zkreslování a zatajování informací.

Sobotka ovšem nezůstal Tlustému nic dlužen a označil ho za demagoga, který zneužívá své ministerské pozice k propagaci politických cílů ODS. Následně ČSSD svým inzerátem informovala veřejnost, že s údaji nijak nemanipulovala. Informace o vývoji veřejných rozpočtů prý nijak nepřikrášlovala ani nezatajovala.

Nestabilní stabilita

Ekonomové ani politici nejsou v hodnocení vážnosti situace kolem výše a dynamiky růstu veřejného dluhu jednotní. Pesimisté se obávají, že se nacházíme za bodem zlomu, odkud už není návratu. Optimisté naopak zdůrazňují, že se tu vytváří jen zbytečný humbuk, protože zadlužení státu je zatím pod kontrolou a většina jiných zemí je na tom ještě daleko hůř.

Pravdou je, že veřejný dluh se v Česku stále daří držet kolem 30 % HDP, což je poloviční úroveň průměru zemí Evropské unie a zároveň i jednoho z maastrichtských konvergenčních kritérií pro přijetí eura. Například v sousedním Německu je to aktuálně téměř 70 % HDP, v Belgii 90 % HDP a v Itálii a Řecku pak dokonce přes 100 % HDP.

Horší je to s dodržením druhého z maastrichtských kritérií předepisujícím nejvýše 3% podíl deficitu veřejných rozpočtů k HDP. V minulém roce se vládě nakonec podařilo stlačit deficit těsně pod tuto úroveň. Letos ani napřesrok se to však už asi nepodaří. Původní termín pro přijetí eura se tedy z roku 2010 posouvá nejméně o dva roky.

Skutečné obavy však budí hlavně budoucí vývoj. Veřejný dluh se totiž jeví být stabilizován jen v relativním vyjádření, a to pouze díky silnému ekonomickému růstu. V absolutních číslech se však dluh za posledních pět let zdvojnásobil. Při zhoršení výkonnosti ekonomiky, k němuž dříve či později určitě dojde, dluh poroste daleko rychleji – relativně i absolutně.

A bude hůř …

Důvodů k obavám o budoucí stav veřejných financí v Česku je hned několik. Předně: skutečný stav veřejného dluhu lze z dostupných informací hodnotit jen obtížně. Běžně uváděné údaje totiž neobsahují zdaleka všechny položky. Výši některých lze přitom spíše jen odhadovat než přesně vyčíslit.

Nejasno například panuje kolem státních záruk za řádně nesplácené úvěry. Totéž platí pro dluhy zdravotních pojišťoven vznikající v důsledku finančně nevyváženého systému veřejné zdravotní péče. V širším pojetí je třeba uvažovat i o vnitřním zadlužení krajů, obcí, státních organizací i celých odvětví, které je důsledkem jejich dlouhodobého podfinancování.

Další problém je, že růst zadlužení v minulých letech byl uměle zpomalen zahrnutím mimořádných výnosů z privatizace státního majetku mezi rozpočtové příjmy. Z těchto neopakovatelných výnosů také byla prostřednictvím státních fondů financována značná část investic. Privatizační zdroje však už vysychají a žádné jiné nejsou na obzoru.

Snad největší obtíže způsobí budoucí demografický vývoj. Stárnutí populace se zdá být neodvratitelné ve většině vyspělých zemí, Česko nevyjímaje. S ním přijde nejen enormní nárůst nákladů na důchody a zdravotní péči, ale nejspíš i pokles produktivity práce starších zaměstnanců, omezení spotřeby domácností atd.

Problémů k řešení ale bude mít nastupující generace ještě daleko víc. Bude se muset vypořádat s vyčerpáním tradičních zdrojů surovin, růstem cen energií, výkyvy počasí v důsledku změn klimatu atd. Udržení ekonomického růstu pak bude obtížné a možnosti dalšího zadlužování jen velmi omezené. Splácet za těchto podmínek navíc ještě staré dluhy půjde asi jen velmi těžko.

Anketa

Jsou rozpočtové výdaje státního aparátu vysoké?

21 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 20. 9. 2007 16:17