Irsko: Příběh úspěchu a cesta, jak překonat megakrizi

Irsko je příkladem úspěšné ekonomiky, která se dokázala vyrovnat s následky finanční krize. Proč to samé nejde v Řecku? A jakou úlohu v tom hraje euro?

Irsko zažilo v posledních 30 letech obrovský hospodářský rozvoj. Zatímco před 30 lety se jednalo o rozvojovou a značně zaostalou zemí, dnes Irsko patří mezi nejvyspělejší ekonomiky. V posledních letech však na Irsko silně dolehla hospodářská krize. Bankovní sektor se zhroutil jako domeček z karet a irská ekonomika se ocitla v hluboké recesi.

Důvod, proč Irská ekonomika v minulých letech bohatla a pak zažila tvrdé přistání, je jednoduchý. Obrovská úvěrová expanze, která byla poháněna nízkými úrokovými sazbami Evropské centrální banky, vytvořila v Irsku obrovský růst bohatství. Tento růst však byl jen částečně postaven na reálných základech. Reálné základy spočívající v kvalifikované pracovní síle, liberalizovaném podnikatelském prostředí byly obloženy drolícím se materiálem „úvěrové expanze“, který byl tvořen z iluzorních hodnot rostoucích cen nemovitostí a nabobtnalého bankovního sektoru.

Tato část drolící se budovy se během hospodářské krize zhroutila, výsledkem byl obrovský pád cen nemovitostí a krachující banky. Vláda, která následovala heslo „too big to fail“, se rozhodla bankovní sektor zachránit. Náklady na záchranu však v prostředí, kdy došlo k výraznému propadu hrubého domácího produktu, byly obrovské. Rozpočet se dostal do deficitu až třetiny HDP a Irsko bylo nuceno požádat o mezinárodní pomoc. Nezaměstnanost stoupla z 5procentní hranice až k 16 %.

Irsko se dokázalo s krizí vypořádat

Irsko si tak zažilo takovou vlastní verzi americké Velké hospodářské krize v 30. letech. Nyní se však situace v Irsku pomalu otáčí a země se začíná vracet na světové trhy. Hlavní ingredience úspěchu? Pomohl k tomu vysoce flexibilní pracovní trh, který vytvořil prostředí, kde se mohly neúspěšné firmy rychle restrukturalizovat. Poklesly ale také jednotkové pracovní náklady. Ve státním, ale především soukromém sektoru došlo k obrovskému poklesu mezd, který však řadě pracujícím zachránil pracovní místo.

Irové si také uvědomovali, že jejich životní úroveň byla v minulosti silně nad poměry. S úspornou politikou vlády proto souhlasili, byť museli zatínat zuby. S čím především Irové nesouhlasili (a co potvrdily volby v roce 2011), byly velmi přísné podmínky mezinárodní pomoci. Irové se chtěli z pomoci co nejdříve vymanit, což se nakonec podařilo.

Jednotkové pracovní náklady jednotlivých zemí vůči Německu
Zdroj: Data evropské komise, letterstocreationists.wordpress.com

Jednotkové pracovní náklady jednotlivých zemí vůči Německu

Jižnímu bloku se šetřit nechtělo

Jak je také vidět na grafu, další země, které se řadí do jižního bloku, stále onou restrukturalizací neprošly. Řecko si tak například mohlo dovolit, kvůli nejrůznějším záchranným balíčkům, žít nad poměry, úsporná opatření nebyla, zvláště v počátcích krize, uplatňovaná s dostatečnou razancí. Jednotkové mzdové náklady, vlivem utuženého pracovního zákoníku a mzdové rigiditě, klesaly velmi pomalu a irský scénář „oživení“ se zde opakovat nemohl.

Vezměme si jednoduchý příklad: Kdyby se Řecku ze strany věřitelských zemí nepomáhalo, Řecko by nejdříve vyhlásilo oficiální bankrot a místo odpisu jen části dluhopisů by mohla země odepsat většinu. Nastala by sice panika na dluhopisových trzích a problémy by měly především německé, italské a francouzské banky, které hromadně do řeckých dluhopisů investovaly. Řecko by se ale mohlo uvolnit od těžkého dluhového břímě. Bylo by ale v situaci, kdy by si další peníze na trzích půjčit nemohlo. Deficitní hospodaření by tak nebylo možné, vláda by musela navrhnout rozpočet vyrovnaný. Musela by najít udržitelný model, jak zajistit se současným daňovým zatížením, které je v Řecku poměrně vysoké, fungovaní veškerých státních služeb.

Propad hrubého domácího produktu by byl prudší, byl by však jednorázovější a podstatně kratší. Pokud by Řecko následně přijalo vlastní měnu, pak by řecká drachma výrazně devalvovala (podobným osudem například prošla islandská koruna), výsledkem by bylo, že země by se stala mnohem konkurenceschopnější na světových trzích. Jednotkové náklady na pracovní sílu by výrazně poklesly, firmy by tak mohly znovu vytvářet pracovní místa a nezaměstnanost by nestoupla na dnešních téměř 30 %.

Řecko by se tak s vyrovnaným rozpočtem a vlastní měnou mohlo dostat na dluhopisové trhy velice rychle. A co je důležité: ušetřily by se desítky miliard eur, které v rámci pomoci byly Řecku poslány, většinu z nich však získali jen držitelé dluhopisů, kteří z nich nerealizovali ztrátu (především banky a velké podílové fondy).

Euro způsobuje problémy rigidním ekonomikám

Projekt společné měny euro tedy vytvořil nekontrolovanou úvěrovou expanzi v zemích, kde by úrokové sazby měly být vyšší. Nové peníze poté vytvořily iluzorní hodnoty, především na nemovitostním trhu či na akciových trzích. Země, které nebyly dostatečně flexibilní a nedokázaly se přizpůsobit nové realitě a snížit dostatečně jednotkové náklady práce, výrazně narazily.

Česká republika se naštěstí vydala částečně po irské cestě. Úsporná opatření vlády sice byla nedostatečná a mířily do špatných segmentů (především investic, které jsou z hlediska vytváření HDP nejproduktivnější), na druhé straně má ČR relativně flexibilní pracovní trh. Podniky mohly přečkat krizová léta pomocí agenturních zaměstnanců, kde nejsou značně „svázáni“ pracovním zákoníkem. Švarcsystém také zachoval tisíce pracovních míst, jinak by lidé nejspíše skončili na úřadech práce (bohužel minulá pravicová vláda si to nemyslela). A máme vlastní měnu (byť na ní dneska působí velmi výrazně ČNB). Výsledek byl, že nezaměstnanost nestoupla nad hranici 8 %.

Bohužel, ČR má řadu znatelných problémů a pokud se jich nezbavíme, pak nikdy nebudeme plně vyspělou ekonomikou. Čtěte více: Podnikat v ČR je často za trest. Změní se to?

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 14. 9. 2014 5:42