Nejvyšší soud rozhodl, že opožděné placení peněžitých závazků nemůže být považováno za odvětvovou obchodní zvyklost ani v případě, že by šlo o obecně ustálené pravidlo chování v určitém obchodním odvětví. Praxe neuplatňování úroků z prodlení, byť by byla odvětvovou obchodní zvyklostí, nemůže být překážkou vymahatelnosti (uplatnění) práva na úroky z prodlení. Čtěte také: Banky (už rok) porušují zákon. Narychlo mění podmínky u úvěrů
V případu, který Nejvyšší soud ČR uzavřel svým rozsudkem spis. zn. 32 Cdo 4932/2009, ze dne 22. 3. 2011, se jednalo o spor mezi dvěma nemocnicemi (nikoliv tedy mezi občany, ale případ a rozsudek je natolik významný, že si jej přiblížíme), kdy se jedna po druhé se domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení z nezaplacené kupní ceny zboží, a to zdravotnického materiálu a služeb.
Žalovaná před soudem prvního stupně úspěšně argumentovala tím, že pozdní zaplacení faktur (s několikaměsíčním prodlením) bylo již delší dobu zavedenou součástí obchodního styku mezi oběma nemocnicemi, jakož i součástí obchodních zvyklostí uplatňovaných v tamním regionu (jižní Morava) i odvětví zdravotnictví. Čtěte více: Úroky z prodlení mají od července nová pravidla, s inflací můžete prodělat
Jednalo se o jakousi gentlemanskou dohodu, dodržovanou účastníky především z etických pohnutek, protože se jednalo o zboží nezbytné pro fungování nemocnice a záchranu lidských životů. Posléze však už jedna ze stran neměla na dalším dodržování nepsané dohody žádný zájem a rozhodla se vymáhat své nároky soudně. Soud prvního stupně ovšem, jak už bylo naznačeno, žalobu zamítl.
Rozdílné názory soudů
Žalobkyně si podala odvolání. Podle odvolacího soudu bylo pouze prokázáno, že část zdravotnických zařízení od účtování úroků z prodlení upouští a část zdravotnických zařízení naopak trvá na řádném plnění platebních povinností. Za této situace je nárok žalobkyně na zaplacení vyúčtovaných úroků z prodlení, jejichž denní výše odpovídá zákonné výši úroků z prodlení, důvodný. Odvolací soud proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Judikatorní stanovisko Nejvyššího soudu
Žalobkyně se obrátila na Nejvyšší soud ČR s dovoláním. Nejvyšší soud se však otázkou existence předmětné obchodní zvyklosti nezabýval a v odůvodnění svého rozsudku se věnoval povaze a náležitostem obchodních zvyklostí. Přesto, že připustil existenci obchodní zvyklosti spočívající například v delší době splatnosti kupní ceny (za předpokladu sjednání takovéto možnosti a jejího uplatňování v praxi), neuznal za obchodní zvyklost takovou praxi, která vede k opakovanému porušování práv a povinností.
Co jsou obchodní zvyklosti
Obchodní zvyklosti lze vyložit jako ustálenou obchodní praxi, která je dodržována účastníky obchodních vztahů a může mít různý dosah. Některá pravidla jsou uplatňována všeobecně v obchodě, jiná jen v některém obchodním odvětví.
Další zvyklosti se mohou vztahovat jen k určitému druhu obchodů či k určitému druhu zboží nebo mohou být omezeny jen na určitou územní oblast. I když obchodní zvyklosti regulují chování subjektů práva, neuplatňují svoji regulativní schopnost samy, ale na základě příslušných ustanovení právních předpisů. Nejsou samy o sobě právní normou ani pramenem práva a právního významu nabývají jen na základě a v rámci právní normy obsažené v právním předpisu.
Lze-li obchodní zvyklosti vymezit jako ustálenou obchodní praxi, neznamená to ještě, že každé zaužívané pravidlo chování účastníků obchodních vztahů musí představovat obchodní zvyklost. Nebude tomu tak zejména v případech opakovaného porušování práv a povinností, neboť je pojmově vyloučeno, aby pravidlo chování, které je v rozporu se zákonem či smluvní úpravou, bylo způsobilé nabýt formu obchodní zvyklosti.
I kdyby ustálenou praxi o neuplatňování úroků z prodlení bylo možno považovat za odvětvovou obchodní zvyklost, nemohla by mít vliv na právo věřitele na úroky z prodlení, ani na jeho právo tyto úroky účtovat a vymáhat, neboť tato práva vyplývají ze smlouvy resp. z právního předpisu, před nimiž odvětvové obchodní zvyklosti nemají přednost a nesmí být s nimi v rozporu. Čtěte také: Co je to judikatura aneb Poučné příběhy ze soudních síní
Z judikatury k úrokům z prodlení v obchodních vztazích
Na závěr si přiblížíme některé další zajímavé judikaturní závěry Nejvyššího soudu ČR k úrokům z prodlení. Nejprve, co uvedl Nejvyšší soud ČR k otázce stanovení základu pro výpočet úroku z prodlení. Ve sporném projednávaném případě nebyly úroky odvozovány od částky, kterou dlužník včas neuhradil, ale od celkové výše pohledávky – i to může být právně konformním:
Základem pro výpočet výše úroku z prodlení nemusí být pouze výše částky, s jejímž splacením je dlužník v prodlení, ale i jiná částka (např. celková výše pohledávky). Vždy je však třeba posuzovat přiměřenost výše sjednaného úroku z prodlení z hlediska jejího souladu s dobrými mravy.
(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2010, spis. zn. 23 Cdo 1462/2008)
Pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu; odlišuje se tím od povinnosti platit nájemné nebo další obdobná plnění, která se sice rovněž pravidelně opakují, avšak u nich se ke vzniku nároku na každou další dávku vyžaduje, aby v budoucnu přistoupily další právní skutečnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 29 Cdo 359/2007, ze dne 20. 1. 2009)
Soud může upravit smluvní pokutu, ne úroky z prodlení
Jen při posuzování přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti smluvní pokuty se přihlíží i ke sjednané výši úroků z prodlení, když jen smluvní pokutu, nikoliv úroky z prodlení, může soud za použití moderačního práva podle ust. § 301 obchodního zákoníku snížit, a to s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis.zn. 23 Cdo 2924/2009, ze dne 18. 3. 2010)