Dvě a půl rady jak vylepšit veřejné finance

GLOSA

České veřejné finance se netěší zrovna dobrému zdraví. Jak správně před časem konstatovala  autorka Gabriela Klimánková ve článku: Den, kdy český stát zkrachoval:  v  posledních letech můžeme stále více a hlasitěji slýchat varování ekonomů před nedostatečnými kroky, které by měly snížit schodek rozpočtu a připravit státní kasu na období, kdy ekonomika neporoste takovým tempem, kterého jsme byli svědky v letech 2005 – 2007.

Existuje však pár  tipů, jak veřejné finance částečně vylepšit. Jde samozřejmě jen o dílčí aspekty, nicméně jak říkával jeden starý profesor ekonomie – v krizi je každá koruna dobrá – což pro veřejné finance dozajista platí dvojnásob.

Zdanění prostituce 

Není to tak dlouho, co proběhlo několik relativně  ostrých  diskuzí na téma  legalizace prostituce. Nejčastěji  byly diskutovány  návrhy  z legislativní  „dílny“ českého  ministerstva vnitra. Mám za to, že po volbách se nám tato debata vrátí do Parlamentu i na stránky tisku.  Ponechme stranou řadu morálních, právních, lékařských  a politických dilemat, které tato složitá otázka přináší a zaměřme se pouze  na jeden z aspektů, který v mediální debatě zatím výrazněji  nezazněl. Čtěte také: Dopady Janotova balíčku: zchudneme v roce 2010? 

Zastánci  legalizační koncepce říkají,  že jedním z důvodů  „pro“   je fakt, že příjmy z nejstaršího řemesla bude možné zdanit a stát tudíž vylepší svou příjmovou bilanci, což se v  dnešní  finanční krizi určitě hodí.  

V této souvislosti však musíme říci věc, která bude větší část  veřejnosti asi i mírně šokovat. Příjmy z této kontroverzní činnosti podléhají dani z příjmu již  nyní. Nahlédneme-li do stávajících daňových předpisů, tak prostitutky a prostituti (eufemisticky řečeno společnice a společníci)  nedisponují žádnou legální výjimkou a ze svého příjmu by měli platit daň z příjmu. Taktéž dle předpisů týkajících se veřejného zdravotního pojištění by měli odvádět toto pojistné, a pokud svou činnost vykonávají soustavně, neměli by opomenout (dle z.č. 589/1992 Sb.)  ani pojistné sociální.  

Pokud by nyní finanční úřad doměřil nějaké kněžce lásky příslušnou daň či následně penále, nemohla by z právního hlediska namítnout ani zbla. Z pohledu dnešního finančního práva by neuspěla ani s odvoláním ani se žalobou u správního soudnictví. 

Svým textem samozřejmě nechci nijak zpochybnit obrovské obtíže, se kterými by se pracovníci finanční administrativy při vymáhání  setkali – např. jen při stanovení daňového základu. Cílem mé úvahy je pouze snaha o vyvrácení tvrzení odpůrců legalizace, kteří tvrdí, že uvažovaným zdaněním by se český stát stal „největším pasákem“. Tím totiž podle platné legislativy je i nyní, jen svého práva zatím nevyužívá. Čtěte také: Pomůže české ekonomice zkrácení pracovního týdne?

Zdanění spropitného 

Odhaduje se, že  čeští zákazníci a zákaznice nechávají ročně na spropitném  přes tři  miliardy korun. Pěkná částka. Drtivou část tvoří „dýška“ z restaurací, barů   a  kaváren. Uvádí se (např. populární food kritička Laura Baranik), že průměrný Čech či Moravan, díky zažité sociální tradici, obdarovává personál částkou rovnající se desetině účtované částky. Problematické ovšem je, že ze zmíněného spropitného státní kasa nevidí ani haléř.

V této souvislosti jsme mohli již dříve v médiích zaslechnout hlasy volající po zavedení speciální  daně  ze spropitného. V tomto směru je nutné poukázat na zásadní skutečnost, že totiž spropitné je nutno zdaňovat i podle stávajícího právního stavu. Není tudíž potřeba žádné nové  daně. 

V případě, že servírka obdrží spropitné, jedná se o dar přijatý v souvislosti s jejím pracovněprávním vztahem. Tento dar podléhá  dani  z příjmů. Zdůrazněme, že se tu nejedná o  daň   darovací, jak by se mohla laická veřejnost na první pohled domnívat, ale skutečně o  daň  z  příjmu, jelikož pracovníci v  pohostinství  dostávají „tuzéry“ zcela jistě v souvislosti s výkonem závislé činnosti (nebo v souvislosti s jejich podnikáním). Na tom nic nemění ani to, že v reálném životě dochází k řádnému  zdanění  jen zřídkakdy.

Pracovníci ve službách se omlouvají tím, že bez spropitného by jejich příjmy byly bídné. Tuto argumentaci možno lidsky chápat, nikoliv však systémově akceptovat. 

Mám za to, že snaha o zavedení fiskální kázně na úseku spropitného je spravedlivým požadavkem. Vskutku nevidím důvod, proč někdo měl být zvýhodňován oproti ostatním tím, že velká část jeho příjmů zůstává de facto bez  daňové  povinnosti. Kdybychom na tuto pofidérní hru přistoupili, museli bychom po této daňově privilegované skupině spravedlivě žádat, aby se zřekla části veřejných služeb, na které odmítá přispívat. Což je v intencích dnešního právního řádu samozřejmě zcela absurdní. Podobné téma: Zvyšovat daně, provádět škrty nebo se dlouhodobě zadlužovat?

Falešná solidarita není na místě, jelikož to, co neodvedou jedni, to za ně musí zaplatit druzí. Nota bene i v USA – zemi spropitnému zaslíbené, se  tento příjem  zdaňuje.

Pití vodovody ve veřejné správě 

Poté co jsem si představili dva (mikro)návody,  jak posílit veřejné finance na straně příjmové, zamysleme se nad drobností, která by pomohla na straně výdajové. 

Jeden  litr vody z vodovodu je skoro stokrát lacinější než  litr stolní balené vody.  Logicky uvažujícího čtenáře hned napadne otázka, jestli je balená voda také stokrát kvalitnější ? 

Myslím, že by v čase stávající hospodářské krize  orgány veřejné  správy měly přestat   kupovat balenou vodu  z veřejných peněz. A to i na jednání tolik populární Poslanecké sněmovny.  Pokud hovořím o orgánech veřejné správy – tak tím myslím jak orgány státní správy, tak i územní samosprávy. Čtěte také: Má se stát chovat jako Jánošík?

Někteří úředníci  se kohoutkové vody bojí, kvůli její údajné zdravotní závadnosti, v poslední době chytře podpořené reklamní kampaní Svazu minerálních vod. 

Vědecky bylo opakovaně dokázáno,  že kvalita  H₂O  z vodovodu je zcela srovnatelná s balenou vodou. Voda z vodovodu je tedy ze zdravotního hlediska zcela nezávadná, byť se nám např. někteří restauratéři snaží namluvit opak. A co se mezi veřejností leckdy neví, je skutečnost, že kvůli nižšímu obsahu minerálních látek tolik nezatěžuje  ledviny a naše tělo vůbec. Čtěte více na serveru Vitalia.cz: Vodu z vodovodu, prosím! Přinesli vám ji?

Pro mnohé z nás je čím dál tím důležitější  ochrana životního prostředí. Z tohoto pohledu je skvělé, že u vody z kohoutku se nekoná  zbytečná přeprava nákladními automobily, často na obrovské  vzdálenosti. Odpadá též likvidace neekologického odpadu – plastových lahví od vypitých vod.  
Jednu z mála výhod balené vody vidím pro spotřebitele – úředníky  v úspoře peněz  za návštěvy fitness centra. Obvyklý balík se  šesti  lahvemi balené vody  totiž váží zhruba deset kilo, takže pokud je konzument neveze  neekologicky služebním  autem, tak skutečně ušetří za posilovnu.

Údaj, kolik celkově naše veřejná správa utratí za balenou vodu, není bohužel veřejně znám (možná by se jej dopátral vytrvalejší čtenář za pomoci zákona č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), nicméně pokud by se jednalo jen o jednu uspořenou korunu,  tak by to byl krok správným směrem – tedy směrem k úsporám.