Hlavní navigace

Dva týdny v Africe na vlastní pěst

8. 8. 2016
Doba čtení: 27 minut

Sdílet

Zapomeňte na drahé zájezdy s cestovkami a zkuste zažít Afriku na vlastní kůži levněji. Zkušenosti z pera cestovatele a uživatele finančních produktů.

Vyrazili jsme ve čtyřech. Bratři Aleš a Martin, já a ještě jeden Aleš. Do Afriky na safari jsme se z naší posádky chtěli již dříve podívat všichni, ale vždy se objevily nějaké akční či chybové letenky do jiných končin, které dostaly přednost. I tentokrát mělo na cíl našeho výletu vliv to, že jsme se dostali k levné letence. Co levné – zadarmo!

Když jsme totiž minulý rok letěli do KLDR, bylo letadlo Emirates do Dubaje přebookované a na přepážce viselo upozornění, že se hledají dobrovolníci, kteří se vzdají letenek. Samozřejmě jsme zjišťovali, „co za to“. Nabídka zněla: pošleme vás přes Mnichov a za to dostanete zdarma ještě jednu zpáteční letenku do Dubaje.

Letenka zadarmo za ústupek

Pro nás to znamenalo prodloužení trasy letu Praha-Dubai-Peking-Pchjongjang o další letiště (což jsme nevnímali úplně negativně, hlavně když z Mnichova už tehdy létal Airbus A38, z Prahy začal létat právě v květnu 2016, a kde jsme byli rádi, že i toto letadlo zařadíme do sbírky použitých dopravních prostředků) a zpoždění o 6 hodin, což jsme byli ochotni akceptovat. Místo o půlnoci bychom dorazili do Dubaje v 6 hodin ráno. Vlastně by to bylo i lepší, stejně jsme řešili, co těch 6 hodin budeme dělat, než otevřou autopůjčovnu.

Zatímco jsme čekali v salonku, zda opravdu všichni cestující dorazí a naší ochoty letecká společnost využije, plánovali jsme, co budeme příští rok v Dubaji dělat, navrhoval jsem návštěvu zábavního parku Ferrari World, kde je horská dráha s největším zrychlením na světě – z 0 na 240 km/h za 4 sekundy. Měli jsme štěstí, a to hned dvakrát. K letadlu dorazilo dost cestujících na to, aby byla naše nabídka využita, a jelikož jsme měli koupený let až do Pekingu, byť s několikadenním stopoverem v Dubaji, dostali jsme vouchery na zpáteční letenky až tam. A k tomu informaci, že je snad bude možné vyměnit i za jinou destinaci, jen jsme nevěděli „kam až“. Během pobytu v Emirátech, Číně a KLDR jsme tak spřádali plány, kam se příští rok podíváme, kam v Číně, když letenky vyměnit nepůjdou a kam jinam, když vyměnit půjdou.

Pojedeme do Afriky

Po návratu jsme zjistili, že cílová destinace může být kdekoliv v Africe a Asii. Volba tedy padla na Johannesburg, zde si půjčit auto a projet Botswanu, Zimbabwe, na jeden den zaskočit do Livingstonu v Zambii, podívat se na Viktoriiny vodopády i z druhé strany a vyfotit se u sochy cestovatele Emila Holuba. Bratři Aleš a Martin, jako hlavní organizátoři, začali sestavovat plán cesty a ve spolupráci s ostatními vybírat termín. Volba padla na květen, tedy africkou zimu.

Příznivé teploty a období sucha se nám zdály jako nejlepší volba. Navíc to bylo „totálně mimo sezónu“, takže i půjčení auta bylo výrazně levnější. Druhý Aleš využil svých kontaktů v JAR a zajistil nákup randů za středový kurz a platbu půjčovného za auto. Ušetřili jsme tak na kurzu i bankovních poplatcích za převod peněz. Návrh byl i, že bychom se u jeho kamaráda v JAR zastavili a vyměnili s ním nějakou hotovost, ale vzhledem k nutné zajížďce a k tomu, že jsme Jihoafrickou republikou měli v plánu pouze projet, a to první den cestou do Botswany a poslední cestou na letiště, usoudili jsme, že měnit větší objem hotovosti nedává smysl.

Vytuněný Nissan

Objednali jsme si Nissan Navara double cab. Je to starší typ než ten, který se dodává do Evropy, na karoserii je vidět, že už se nějakých 20, možná i víc let vyrábí, uvnitř je naprosté minimum elektroniky, žádný palubní počítač, klimatizace se ovládá páčkami, jediná moderní vymoženost je elektrické ovládání všech 4 oken. Na druhou stranu má různé dodatečné úpravy a vychytávky. Přibyla druhá nádrž na naftu (takže jsme schopni vzít až 140 litrů) a také nádrž na vodu s vývodem ke kohoutku u zadního nárazníku. Na zadní korbu byla dodělána nástavba, přibylo jedno rezervní kolo na zadní dveře (druhé je pod autem), lopata a druhý hever. Auto je vybaveno malým mrazákem. Jde o skutečný mrazák, který dokáže i v 35stupňovém horku proměnit vodu v led, ale taky za noc vymlátit baterku (nejspíše proto má auto hned dvě, jednu pro motor a druhou pro mrazák), proto jsme byli upozorněni, abychom ho, pokud neběží motor, měli nastavený pouze na stupeň „cool“, to že nám vydrží celou noc.

Na palubní desce je také dodatečně dodělán ukazatel stavu obou baterií, který funguje i s vypnutým motorem a bez klíčků v zapalování. K dispozici je i základní kuchyňské vybavení pro 4 osoby (talíře, hrnky, kelímky i nerezové „skleničky“ na stopce na víno, příbory, nože, měchačka a další drobnosti), dva hrnce a pánev, skládací stůl a 4 židle. Auto dostáváme s 3kg bombou propan-butanu a jednoplotýnkovým vařičem. To nejdůležitější je ale na střeše – dva skládací stany, v každém se pohodlně vyspí dva lidé, nechybí ani spacáky, ručníky, polštáře. Zkrátka můžete přiletět s příručákem, vzít auto a vyrazit. Dvoutýdenní půjčovné včetně pojištění stálo necelých 20 000 randů, tedy asi 30 000 českých korun.

Přejímka auta. Vzadu nádrž na vodu, nahoře skládací stůl, vlevo skládací židle, v levém šuplíku nádobí v pravém mrazák, ve dveřích lopata,
Autor: Patrik Chrz

Přejímka auta. Vzadu nádrž na vodu, nahoře skládací stůl, vlevo skládací židle, v levém šuplíku nádobí, v pravém mrazák, ve dveřích lopata.

Víza a byrokracie

Vouchery jsme vyměnili za letenky a začali plánovat, co budeme potřebovat zařídit, nakoupit a tak. Aleš s Martinem zjistili, jaké nás čekají byrokratické překážky. Spojené arabské emiráty, Jihoafrická republika a Botswana jsou bez víza, do Zimbabwe ho koupíme na hranicích, jen Zambie vypadala trošku složitěji. Byť je asi možné získat vízum i na hranicích, Aleš zjistil, že existuje jakési „předvízum“, které je možné získat přes internet a na základě kterého by získání víza na hranicích mělo být minimálně rychlejší, jestli to není přímo povinnost. Jelikož je tento dokument zdarma (poplatek za vízum se platí až na hranicích), rozhodli jsme se tuto cestu využít.

Aleš zabookoval hotel v Livingstonu a poslal nám potvrzení o ubytování spolu s návodem, jak vyplnit příslušný formulář. Ještě sken pasu (který mám pro podobné případy vždy uložen) a můžeme se do toho pustit. Tak vyplňuji, vyplňuji a najedou koukám, že potřebuji ještě pasovou fotku. No nic, stoupnu si před bílou zeď, kolegyně z práce mě vyfotí, v programu Windows Malování oříznu na cca formát pasovky, nahraju a pošlu, snad to projde. A prošlo, během pár hodin mi v e-mailové schránce přistál dokument s názvem „visa approval“. Tím bylo byrokracii učiněno za dost.

Jak přežít na letišti a levně vybírat hotovost

Při odletu z Prahy jsme byli vždy zvyklí zajít si do letištního salonku MasterCard. Je to příjemnější než čekat na odlet v odbavovacím prostoru a to, že se tam člověk zdarma nají a napojí, má také svoji váhu. Do května 2016 stačila pro vstup bez poplatku karta MasterCard World, Gold nebo vyšší. Protože tyto karty začaly banky vydávat jak na běžícím páse – u Citi např. typy Mall a Life, u Raiffeisenbank Style a De Luxe, u mBank mKreditka Plus a další, zkrátka většina tzv. vracecích kreditek, pokud je to MasterCard, tak je alespoň v úrovni World – začali se lidé v saloncích pravděpodobně poněkud hromadit.

Od května 2016 je tak vstup s těmito kartami za 450 Kč (vstupy do salonku Jet Lounge a Sky Lounge ve Vídni jsou stále zdarma i pro tyto karty). Pokud jste registrování v programu Priceless specials, dostanete 350 Kč jako odměnu zpět, vstup vás tak vyjde pouze na 100 Kč. Bez poplatku mají nově vstup majitelé karet od úrovně World Elite a Platinum. Řekl jsem si, že návštěvy salonků se vzdát nechci (a platit byť i jen 100 Kč taky ne), a tak jsem si zřídil službu Erste PREMIER, kterou u nás poskytuje Česká spořitelna. K účtu jsou vydávány (kreditní nebo debetní, dle požadavku klienta, my jsme si všichni vybrali obě karty v debetní variantě) karty MasterCard World Elite a Visa Infinite.

K Vise dostanete kartu Priority Pass umožňující vstupy do více než 900 salonků na letištích po celém světě. První 4 vstupy v roce platí banka, na dalších se podílíte jednou polovinou obvyklé ceny (pátý a další vstup vás tedy vyjde přibližně na 13 €). Součástí platební karty MasterCard je zase rodinné cestovní pojištění na 6 milionů korun a do MasterCard salonku můžete při každém vstupu bez poplatku vzít až 4 hosty. Obě karty mají výběry z bankomatů v zahraničí bez poplatků – i když jsou účtovány ne moc výhodným, valutovým, kurzem.

V ČR jsou bez poplatků výběry pouze z bankomatů ČS. Službu PREMIER jsem zmiňoval v mém článku, od té doby ale došlo ke zmírnění podmínek.

Pro vedení bez poplatku nyní postačuje měsíční obrat na účtu 50 000 Kč a již není povinný obrat na kartě. Ke zřízení jsem přesvědčil i ostatní členy týmu (létáme hodně, a tak vstupy do salonků využijeme a cestovní pojištění také není marné), a tak jsme se všichni, jako vždy, sešli v salonku, v pořadí podle rychlosti, s jakou kdo v pátek zvládl opustit své pracoviště.

Alternativou ke služba Erste PREMIER je nová služba ČSOB Premium. Podmínky pro vedení účtu jsou stejné (obrat 50 000 Kč měsíčně na účtu), rozsah služeb podobný (výhodou oproti ČS jsou v ČR výběry ze všech bankomatů). Hlavní rozdíl je, že zatímco u ČS vám obě karty vydají jak jako kreditní, tak jako debetní (jak si vyberete, zkrátka 2 karty máte zdarma), u ČSOB musí být Visa Infinite (na kterou je navázána karta Priority Pass se 4 vstupy do sítě více než 900 salonků) vydána jako kreditní – a kreditní kartu nemusí banka vydat každému.

Dobrodružství začíná na hranici

Že naše cesta nebude nudná, jsme zjistili hned při prvním přistání. Z nás čtyř jsem „bez ztráty kytičky“ přes celníky prošel pouze já. Oba Alešové a Martin byli posláni k jinému úředníkovi na prověření. Ukázalo se, že při posledním pobytu (tedy při naší cestě do Číny a KLDR) je špatně zanesli do počítače a ten nyní nahlásil překročení doby povoleného pobytu. Jelikož jsme zrovna přiletěli, tak to tak nějak ztrácelo logiku a všechny brzy pustili. Zpoždění nebylo delší než půl hodiny.

Hoteový pokoj.
Autor: Patrik Chrz

Hotelový pokoj.

Rychle do autopůjčovny, půjčit auto a hurá na 700 km dlouhou cestu tam a zpět k hoře písku uprostřed pouště, která je asi zajímavá jen tím, že na rozdíl od ostatních hor písku má jméno. Můj původní plán navštívit Ferrari World byl zamítnut – je víkend a v parku bude asi dost narváno a hodinové fronty se nikou stát nechtělo. Škoda, že jsme neletěli o něco později, to začíná Ramadán, to je park skoro prázdný. Nedá se nic dělat, park navštívíme příště, však tu nejsme naposledy, už teď plánujeme se do Afriky vrátit a je možné, že to bude opět přes Dubaj. Přespíme v hotelu v Dubaji, jeden dvojlůžkový pokoj nás vyšel na 1200 Kč, zabookováno máme přes internetový srovnávač předem. Na místě je cena 800 AED, tedy asi 5,5 tisíce korun.

Pohled z Tal Mireb na parkoviště.
Autor: Patrik Chrz

Pohled z Tal Mireb na parkoviště.

Při zpáteční cestě si Černého Petra vytáhne vedoucí výpravy. Zatímco jeho bratrovi a druhému Alešovi úředník při vstupu v počítači opravil dobu pobytu, u něj to neudělal. Při snaze opustit zemi byl celníkem opět poslán „na prověření“. Zde mu sdělili, že přesáhl povolenou dobu pobytu a bude muset zaplatit vysokou pokutu. Trvalo mu asi dvě hodiny, než se mu ze svízelné situace podařilo se „vyhádat“. Stálo ho to několik cest mezi úředníky, spoustu dohadování a několik AED za kopie letenky a pasu. Ještě štěstí, že jsme na letišti byli asi s 3hodinovým předstihem – přece jen jsme chtěli využít vouchery na jídlo, které Emirates dává, pokud přestup trvá déle než 4 hodiny. K žádné větší újmě tak nedošlo a voucher mu také nepropadl, i když s jídlem si musel trochu pospíšit.

Tal Mireb, výlet buginou nahoru.
Autor: Patrik Chrz

Tal Mireb, výlet buginou nahoru.

Jihoafrická republika

Celníci v Jihoafrické republice na imigračním nestíhají. Dlouhé a trochu nepřehledné fronty, až po delší době otevřou další přepážky. Odbavení tak trvá poněkud dlouho, ale nevadí, do otevření autopůjčovny zbývá ještě spoustu času. Vyzvedáváme zavazadla a hledáme ordinaci doktora, aby nám napsal antimalarika, která jsme se rozhodli koupit až na místě a bez receptu nám je v lékárně neprodají. Chtěl bych být doktorem na letišti v JAR – napsat 4 recepty mu netrvalo ani 10 minut (žádné dotazování na zdravotní stav, žádná prohlídka) a zinkasoval nás o 4 × 250 randů, tedy celkem asi 1600 Kč, za antimalarika na dvoutýdenní pobyt pro všechny jsme dali dalších 2466 randů. Příště asi vyšleme zástupce za celou skupinu, aby si potřebný počet léků nechal napsat na sebe. I přes tento poplatek vycházejí antimalarika levněji než v ČR. Název je jiný, ale složením odpovídají u nás prodávanému Malaronu.

Vychází nám to skoro přesně, máme nakoupené tabletky a zrovna otevírá autopůjčovna. Na přepážce nás vyzvedne pán a odveze na místo, kde si budeme přebírat auto. Přejímka trvá asi dvě hodiny, jsou na nás dva a trpělivě nám vysvětlují, jak se rozbaluje a sbaluje stan (a také si to zkoušíme), je nám předvedeno vybavení a dostáváme i informace, na co si máme dát pozor, na co se vztahuje a nevztahuje pojistka a další drobnosti. Oba mluví velmi dobře srozumitelnou angličtinou, tak i já chápu smysl většiny vět, a to moje znalosti AJ nejsou úplně valné. Kreditní kartou složíme zálohu a vyrážíme. Spát chceme až v Botswaně, a tak máme trochu naspěch.

Špunti na mýtné bráně

Aby to nebylo tak úplně jednoduché, zastaví nás první mýtná brána. Zajíždíme k budce označené, že „tady se dá platit kartou“, podávám první kartu – odmítnuta, neprojde ani druhá, ani třetí. Ostatní členové posádky zkouší svoje karty a žádná nefunguje. Vyzkoušeny všechny možné kombinace. Kreditní, debetní, Visa, MasterCard, embosované i elektronické. Paní v budce příliš nekomunikuje, jen vždy zavrtí hlavou jako že „ne, tak tahle taky neprošla“, takže nevíme, kde je problém. Nabízíme i platbu dolary, neberou. Bankomat je na benzince „za závorou“, vycouvat zpět nemůžeme, za námi je fronta. Když už zkoušíme asi desátou kartu, došla posádce za námi trpělivost a zaplatila 13 randů za nás. Můj návrh vyzkoušet tento postup i na dalších mýtných branách nebyl odsouhlasen, a tak zastavujeme u benzínky a vybíráme z bankomatu randy. Snažil jsem se následně zjistit, jak je to s platbou kartami na mýtných branách, ale dostávám rozdílné informace. Na některých je napsáno „no debit card“, jiné mají obrázek s přeškrtnutou kartou Maestro a Visa Electron. V kempu nám chlápek říká, že prý berou jen karty vydané v JAR. Je tak možné, že platí všechno dohromady a na mýtné bráně tak zaplatíte pouze embosovanou kreditní kartou vydanou v JAR.

JAR ještě ten den opouštíme směrem do Botswany a vracíme se až ke konci naší cesty. Oproti původnímu plánu jsme zkrátili pobyt v Zimbabwe a přes „varování“ od ostatních cestovatelů jsme se rozhodli, že se podíváme i do známého Krugerova národního parku. Ne snad, že by byl nebezpečný, spíše naopak – je prý až moc komerční. Moc lidí, málo zvířat, vysoké ceny. Většina toho se potvrzuje. Vjezd na jeden den nás všechny čtyři vyjde na 1120 randů (asi 1800 Kč). Nic jiného si neobjednáváme.

Komerční park se zvířaty

V parku je opravdu draho, ať už jde o ubytování, jídlo, nebo stánky se suvenýry. Nabízí i organizované projížďky včetně večerních či nočních, vlastním autem se ale smíte v parku pohybovat pouze za světla. Co se ale parku musí nechat, jsou perfektní cesty. Půlka asfalt (zde jsme ale téměř na žádná zvířata nenarazili), půlka hliněná, ovšem je vidět, že jsou pravidelně udržovány, žádné díry nebo vyjeté koleje. Do parku se tak můžete vydat jakýmkoliv osobním automobilem a nemusíte se bát, že neprojedete.

Když sjedete z hlavních asfaltových cest na ty hliněné, tak i ta zvířata uvidíte. Sice se budete muset vyhýbat zastavujícím ostatním autům nebo čekat, až odjedou a vy budete moci zaujmout vhodnější místo pro fotografování, ale má to i své výhody – více očí více vidí a když někde vidíte stát auto, můžete si být jisti, že je tam něco k vidění. Kdybychom nebyli zmlsaní z ostatních parků, zejména z Botswany, byli bychom s návštěvou i celkem spokojeni. Ale takhle nám přišlo, že zde bylo málo zvířat a moc aut a lidí. Na výlet z Johannesburgu ovšem skvělý tip.

S úřady v JAR se do křížku dostáváme ještě dvakrát. Obojí ke konci cesty. Poprvé, když vyjíždíme ze Zimbabwe. Šťastní, že se nenaplnily varující komentáře, jak tam policie staví na každém rohu a snaží se za každou cenu najít něco, za co může dát pokutu. Zimbabwe jsme projeli bez ztráty kytičky, v JAR jsme dostali pokutu jen několik desítek metrů za hraniční čárou. Nějaké značky omezení rychlosti jsme si vůbec nevšimli a nejsme sami, policie staví jedno auto za druhým. Přestože za několik metrů dále je povolená rychlost 120 km/h, nám na šedesátce naměřili 71 km/h. Aleš se nehádá, chybu uznává, a snad proto nás to stojí jen 200 randů (300 Kč).

Přísní policisté

Blbé je, že vyplnění příslušného „pokutového formuláře“ trvá velmi dlouho, a navíc nemůžeme zaplatit na místě (pravděpodobně opatření kvůli korupci). Dostáváme A4 papír a máme jet na policejní stanici. Na otázku, jestli je tam možné platit kartou, dostáváme odpověď, že ano, tak doufáme, že nás to moc nezdrží. Informace se ukáže jako ne zcela přesná, no vlastně jako naprosto mylná. Karty místní výběrčí pokut nebere, takže jedeme k benzínce vybrat a znovu zpět zaplatit a pak teprve pokračujeme dál. Celkem zdržení na hodinu, a protože zde silnice vede poněkud zvláštně, musíme se pořád vracet a něco objíždět, takže „nebezpečný“ úsek projíždíme ještě dvakrát, tentokrát si už ale dáváme pozor.

Znudění byrokraté na hranicích s pocitem nebezpečné země

Druhý „konflikt“ s úřady nastává po výjezdu ze Svazijska. Protože jsme během jednodenního pobytu ve Svazijsku nic kromě několika malých sošek nenakoupili, nejdeme po pasovce ještě do další budky, kde se deklaruje dovážené zboží. Protože jsme tam byli v tu chvíli sami a zaměstnanci se tam evidentně nudili, tak na nás jedna paní spustila, že jsme nic nebyli deklarovat. Odpovídáme, že nic nedovážíme, s tím není spokojena, a tak zkouší, jestli nemáme ani foťák. Přiznáváme, že foťák máme, a prý jestli jsme ho deklarovali při výjezdu z JAR do Svazijska, přiznáváme, že nikoliv, že něco takového nás u několik let starého foťáku nenapadlo. Na chvíli zmizí, myslíme, že máme od ní pokoj, a chystáme se odjet, když na nás přišla jiná paní (asi její vedoucí), že chce kameru vidět a máme jít dovnitř.

Aleš bere svůj foťák a jde se dovnitř hádat. S kvalitní argumentací má již zkušenost z příhody v Emirátech, takže za chvíli vychází, že vše OK a jedeme. V autě pak vypráví, že původně chtěli zaplatit 15 % z hodnoty fotoaparátu, když argumentoval tím, že jeho mobil má násobně větší hodnotu a že za ten se také nic neplatí, podařilo se mu uhádat, že nic platit nebudeme. Nicméně je to podáno tak, že „příště deklarujte“. Večer koukáme na celní předpisy, podle kterých je možné do JAR dovézt bez cla zboží osobní povahy do 25 tisíc randů, což náš foťák byl rozhodně levnější. Tak nějak nechápeme, o co paní vlastně šlo, pro příště si asi budeme do JAR muset vézt tyto celní předpisy vytištěné, nebo deklarovat fotoaparáty už na letišti.

Osobně jsem z JAR neměl moc dobrý pocit. Statistiky hovoří o velké kriminalitě a bloky domů obehnané vysokými zdmi s dvojitým oplocením (elektrickým a ostnatým drátem) a výrazným upozorněním, že objekty jsou pod 24hodinovou kontrolou bezpečnostních agentur a že v případě narušení lze očekávat „armed response“, jako by toto mlčky potvrzovaly. Byla to jedna z mála zemí, které jsem navštívil, kde jsem při opuštění cítil jakousi úlevu.

Ceny v JAR

Ceny jsou přepočtené do českých korun, kurz cca 1,77 CZK za 1 ZAR.

  • Benzín 93 – 23,23 Kč
  • Benzín 95 – 23,81 Kč
  • Nafta – 21,61 Kč
  • Mýtné – celkem jsme za mýta zaplatili cca 344 Kč, odhadujeme sazbu na 1,77 Kč za kilometr. Dále jsme zaplatili 9 dolarů (cca 220 Kč) za přejezd hraničního mostu ze Zimbabwe do JAR.
  • Hot dog menu v obchoďáku pro 4 osoby – 320 Kč
  • Coca cola v akci 2,25 l – 24,88 Kč
  • Rýže 500 g – 13,32 Kč
  • Voda 5 l – 35,55 Kč
  • Ubytování v pensionu – 534 Kč na osobu, dalších 89 Kč za snídani
  • Ubytování v kempu 498 Kč za 4 osoby
  • Vstup do parku Blyde River za 36 Kč, 5 km od něj je pěkná vyhlídka, kam je vstup zdarma, za dalších 9 km jsou vodopády se vstupným 89 Kč.

Botswana

Vstup do Botswany je bez víz, platíme pouze 150 botswanských pul (cca 349 Kč) jakousi daň za auto. Ve směnárně na hraničním přechodu měníme 400 dolarů (cca 9750 Kč), kurz je překvapivě dobrý (odpovídá kurzu, který jsme si zjistili na Google).

Upozornění pro cestovatele – v Botswaně neberou dolary vytištěné před rokem 2006, i když jsou v dobrém stavu! Příliš nás to nepostihlo, ty odmítnuté jsme udali v Zimbabwe, tam berou všechno, kdybychom ale jeli jen do Botswany, tak odhadem polovina naší hotovosti by byla nepoužitelná. Potom pozor na zásuvky, používají starý britský standard (kulatý průřez), kam nejde strčit ani evropský dvojkolík (větší rozteč). Ale redukci mají za pár desetikorun v každém supermarketu. Ve všech supermarketech přijímají karty, stejně tak je možné platit kartou na benzinkách.

Výlet do národního parku

Máme v úmyslu navštívit národní park Moremi v deltě řeky Okavango na severu a plynule pokračovat severozápadně do Chobe. Vícedenní vstup do parku vám ale neprodají, pokud nemáte zabezpečené ubytování, sháníme tedy u místních cestovek volná místa v kempech, bohužel tak nějak na půl cesty mezi Moremi a Chobe nic volného není, musíme upravit plán cesty. Kupujeme tedy pouze jednu noc v kempu poblíž vstupní brány v Moremi a projíždíme si park odpoledne a druhý den dopoledne (musíme vypadnout do 11. hodiny).

Poté jedeme ven a podél hranic parku směrem do Chobe, kde spíme vně parku (je to i levnější), pak si kupujeme pouze jednodenní vstup. Okolí Chobe je nejbohatší na zvířata a jak to Aleš popsal ve svém článku, vypadá to, jako bychom projížděli ZOO, kde zbourali zdi. Víc zvířat by se sem snad ani nevešlo. Sloni, zebry, žirafy, antilopy, lvi a další zvířena. Jestli je pravda tvrzení, že v Botswaně je více slonů než ve zbytku Afriky dohromady, netuším, ale klidně bych tomu věřil.

Slintavka, kulhavka a zabavené maso

S dopravní policií jsme neměli problém, stavěla nás pouze jednou pro kontrolu řidičáku, ukázali jsme a jeli dál. Horší to bylo s jakousi veterinární kontrolou – během našeho průjezdu Botswanou jsme narazili na několik uzavírek s kontrolou kvůli slintavce a kulhavce. Jelikož jsme to nevěděli, nakoupili jsme si na večeři asi 2 kila masa, která nám byla zabavena. Ku cti místního strážce nutno dodat, že nám dal na vybranou, že si maso na místě můžeme uvařit, s vařeným že dál pokračovat smíme. Neměli jsme na to ale čas, tak jsme se slzou v oku naši zásobu masa odevzdali, a když jsme se večer ládovali instantními nudlemi s omáčkou ze železných zásob, představovali jsme si, jak se asi má rodina strážce večer dobře.

Ceny v Botswaně

Ceny jsou přepočtené do českých korun, kurz cca 2,32 CZK za 1 BWP.

  • Nafta – 16,73 Kč
  • Benzín 93/95 – 17,70 Kč/17,97 Kč
  • Kempy mimo park (za osobu) 186 Kč a 244 Kč za osobu
  • Kemp v parku (za osobu) 604 Kč
  • Vjezd do parku 1115 Kč za 4 lidi + 116 Kč za auto
  • Coca cola 2 litry 35–37 Kč
  • Džus 1 litr – 53 Kč
  • Hovězí maso v supermarketu (stejky, hamburgery) – 105–128 Kč/kg
  • Brambůrky Spar 125 gramů 38 Kč
  • Párky 250 g – 31 Kč

Zimbabwe

Zimbabwe patří mezi ty byrokratičtější země, už vstup je otázka nejméně hodiny čekání a vyřizování, pro neznalého asi téměř neproniknutelná džungle. Hned u vchodu se nás ujal jakýsi naháněč a že nám vyřídí vstup pro auto za 125 dolarů (cca 3046 Kč). Nejsem schopen zodpovědně zhodnotit, jestli to byl někdo oficiální, nebo neoficiální, pravda je, že na krku měl jakousi kartičku (kterou ale v Africe mají všichni naháněči turistů), ale jestli to byl nějaký oficiální průkaz, nebo jen kartička do místní knihovny – no bůh suď.

Pravdou je, že se fakt otáčel, běhal od jednoho okénka ke druhému, vyplňoval lejstra a platil – tu pět dolarů, tu deset… Nestačil jsem ho sledovat, a tak jen těžko říci, jestli opravdu utratil celou sumu, nebo mu nějaká část zůstala jako provize. Vyřizovat vše bez něj – asi bychom tam byli dodnes. Jednovstupové vízum pro většinu zemí je za 30 USD za osobu (cca 731 Kč), dvouvstupové za 45 USD (cca 1097 Kč). Hodně zemí má ale výrazně vyšší ceny, vede Kanada se 75 dolary (cca 1828 Kč) za jednovstupové (dvouvstupové nemohou získat), více než standard platí i Britové a Irové 55/70 USD za 1/2 vstupy, nebo třeba Číňané 60/90. Můžete platit i v eurech, ale kurz není výhodný. Jako Češi jsme z toho ještě nakonec vyvázli docela dobře.

Přepečlivá policie a detailní kontroly

Na internetu jsou k nalezení až hrůzu budící příběhy o mafiánské policii hledající sebemenší záminku pro udělení pokuty, kterou se pak snaží drakonicky šponovat, aby si vytvořili prostor k vyjednávání o úplatku. Zimbabwe pak prý skoro nejde bez nějaké té pokuty projet. Proto jsme bedlivě hlídali ručičku tachometru, abychom nezavdali ani tu nejmenší záminku k zastavení a pokutě. Pokutě jsme se tak vyhnuli, zastavování nikoliv.

Policejní kontroly jsou v Zimbabwe velmi časté, třeba i několik za sebou na úseku několika desítek kilometrů. Staví každé auto a u každého něco kontrolují. Vypadá to, že každé stanoviště se soustředí na něco jiného – někde chtěli vidět řidičák, jinde hasicí přístroj, další kontroloval, jestli máme rezervu nebo papíry od auta. Největší překvapení v nás vzbudilo, když jeden policista chtěl vidět motor – účel takové prohlídky nám zůstal skryt. Nicméně každé stanoviště se spokojilo s kontrolou právě té jedné věci, takže to až tak moc nezdržovalo.

TIP: Když vás zimbabwský policista zastaví, řekněte jako první How are you?. On se spokojí se stejnou frází, zkontroluje, co má, dál se na nic zbytečně nevyptává a pošle vás dál. Nechat ho to říct první a odpovědět I am fine. obvykle způsobilo jeho větší zájem o komunikaci typu odkud jsme přijeli, kam jedeme, co tam budeme dělat atd. Zimbabwská (spolu se zambijskou) angličtina je opravdu hrozná. To, že jsem jim nerozuměl já, nepokládám za bernou minci, ale obtížnější komunikaci přiznal i vedoucí výpravy Aleš, který se domluví snad všude. Proto je nejlepší snažit se jakoukoliv komunikaci s úředními osobami omezit na nezbytné minimum.

Dalším tipem je pečlivá kontrola vybavení vozidla, než do Zimbabwe vyrazíte. Požadavky zimbabwského ministerstva dopravy jsou skutečně nadstandardní – 2 hasicí přístroje, 2 trojúhelníky, 2 reflexní vesty a hlavně vepředu a vzadu na autě nalepené reflexní pásky – vepředu bílé, vzadu červené. Autopůjčovny s tím většinou počítají a auta mají vybavená, kdybyste však jeli vlastním autem, doporučím navštívit nějakou místní mototechnu, kde vás rádi vybaví. Nám se nezdály přední odrazky dostatečně odrazivé, tak jsme si ještě v Jihoafrické republice koupili metr bílé reflexní pásky a auto zepředu polepili. Stačilo říct, že jedeme do Zimbabwe, a prodavač hned nabízel všechno, co bychom mohli potřebovat (trojúhelníky, hasičáky, vesty).

Předražené služby

V Zimbabwe se platí přímo americkými dolary, pouze mince si razí vlastní. Bohužel je jich nedostatek, takže v supermarketu vám občas nevrátí, je tak lepší dělat méně často a větší nákupy. Bankovky jsou opravdu ve velmi špatném stavu, měl bych obavu, jestli by mi je v jiné zemi kromě USA přijali, proto se vyplatí mít s sebou bankovky nižších hodnot, aby vám nemuseli vracet. Jde o na Afriku překvapivě drahou zemi. Vstup do parku Hwange pro nás čtyři a auto včetně ubytování v kempu na dva dny vyšel na 226 dolarů (cca 5508 Kč), na dálnicích se platí mýto, např. v okolí města Bulawayo jsme zaplatili 2 USD (cca 49 Kč) za odhadem 17kilometrový úsek, pak jsme mýto platili ještě třikrát.

Vstup do parku Matobo byl za 15 dolarů (cca 366 Kč) za osobu a 10 (cca 244 Kč) za auto, za kemp u parku chtěli 27 dolarů (cca 658 Kč) za kempové místo, ovšem bylo povoleno obsadit pouze 3 lidmi (i když by se tam vešel klidně patrový autobus), a dvakrát tolik za obsazení 2 míst jsme opravdu platit nechtěli. Nakonec jsme se usídlili v „Sailor club“ jen kousek od vjezdu do parku za 7 dolarů (cca 171 Kč) na osobu.

Nepříjemné překvapení bylo další vstupné za atrakce uvnitř parku – za balíček obsahující Rhodesův hrob, jeskyně, muzeum a snad i něco dalšího chtěli 10 dolarů (cca 244 Kč) za osobu. Tady jsme se rozhodli, že dále se odírat nenecháme a nezaplatili jsme. Místní zaměstnanci nám přišli naprosto nemotivovaní, žádná snaha k dohodě (viz třeba omezení toho kempovacího místa), žádná aktivita, žádná snaha něco vysvětlit – s budkou na vybírání vstupného jsme se setkali u Rhodesova hrobu, to, že tato vstupenka platí i na další atrakce, jsme zjistili až později. Zkrátka zaplať, nebo jdi jinam. Na místo, kde by u nás byl jeden člověk, zde byli tři, nebo klidně i pět lidí.

Ve srovnání s Botswanou byly parky zajímavější co se přírody týče, hodně různých skalních útvarů, ale na zvěř byly chudší. Kdybychom jeli v opačném směru, asi bychom i tak byli nadšení, ale takhle, po zážitku s bohatě „zásobenými“ parky v Botswaně, jsme byli trochu zklamaní. I z tohoto důvodu jsme se rozhodli pobyt o jeden den zkrátit a navštívit místo toho Svazijsko, které původně nebylo vůbec v plánu.

Ceny v Zimbabwe

Ceny jsou přepočtené do českých korun, kurz cca 24,37 CZK za 1 USD.

  • Benzín – 31,70 Kč
  • Nafta – 25,80 Kč
  • 2 l Pepsi – 36,30 Kč
  • Fanta – 55 Kč
  • Malý jogurt – 12 Kč
  • Pivo 0,34 l – 29,30 Kč
  • 6 housek – 24 Kč
  • Džus 1 l – 35,40 Kč
  • Mleté maso – 144 Kč/kg
  • Vajíčka velká 6 ks – 24 Kč
  • Ubytování v chatce u hranic s JAR – 1584 Kč (volitelně 975 Kč za kemp)
  • Vstupné na Viktoriiny vodopády – 731 Kč

Zambie

V Zambii jsme strávili méně než 24 hodin. Vybaveni „předvízem“ jsme nečekali žádné problémy, jednodenní vízum mělo stát 20 dolarů (cca 487 Kč). Jenže úředník na hranici nám sdělil, že toto vízum platí pouze od rána do večera, nikoliv libovolných 24 po sobě jdoucích hodin. Na stránkách, kde jsme si „předvízum“ zajišťovali, žádná taková informace nebyla, navíc podmínkou pro jeho získání bylo, že doložíme ubytování. Nyní jsme stáli před dilematem, zda si pořídit jednodenní a mít to do Zambie skutečně jen na skok (přijeli jsme kolem poledne) a objednané ubytování (2 pokoje po 2 lidech, celkem 65 USD, cca 1584 Kč) nechat propadnout, nebo si za 50 dolarů (cca 1219 Kč) koupit dražší, 5 denní vízum.

Ne úplně radostně jsme se rozhodli pro druhou variantu, příště bychom to ale řešili jinak – na hranici bychom přijeli hned ráno a ještě večer bychom se vrátili. A ubytování rezervovat nějaké, které je možné zrušit. Vstupné na vodopády ze Zambijské strany stojí 20 dolarů (cca 487 Kč), pokud byste platili v místní měně, vyšlo by vás to asi o dolar levněji. Rozhodně se vyplatí vidět vodopády z obou stran, každá má něco do sebe, z té Zambijské se dostanete až k řece.

V Zambii se mi opět potvrdilo pravidlo „vozit s sebou více karet různých společností“. V supermarketu mi terminál odmítl přijmout platbu kartou MasterCard, a když jsem se pak podíval na dveře prodejny, opravdu zde byl symbol pouze asociace VISA. Poté jsem si toho všiml i na většině ostatních obchodů. Naopak v hotelu měli na dveřích pouze symbol MasterCard a platba touto kartou proběhla.

Svazijsko

Svazijskem jsme jen profrčeli. Ráno tam, večer ven. Přiznávám, že vlastně jediný důvod, proč jsme tam jeli, byl ten, že tam je. Další stát k odškrtnutí, skoro po cestě, žádné vízum, jen 50 randů (cca 89 Kč) poplatek za auto, tak proč se tam nepodívat.

Svazijsko v parku Phophonyane falls.
Autor: Patrik Chrz

Svazijsko v parku Phophonyane falls.

Zajeli jsme do hlavního města, dali si oběd, mrkli na vodopády (nabízeli nám ještě jakési kulturní představení, ale na to bychom bývali museli čekat dvě hodiny) a zase vysvištěli ven. Těsně za hranicemi u jedné restaurace se nám podařilo velmi levně nakoupit suvenýry – různé sošky zvířat. Já si zakoupil asi 10centimetrového kamenného slona za 40 randů (cca 71 Kč); prodavači suvenýrů v Zimbabwe, Zambii i JAR chtěli nejméně pětinásobek. Vzali bychom jich víc, ale karty nebrali, dolary také ne a randů jsme neměli dost, takže poučení pro příště.

TIP: Svazijsko má svoji vlastní měnu svazijský lilangeni (SZL), ale je pevně navázána na jihoafrický rand (ZAR) v poměru 1:1 a v tomto poměru běžně přijímán v obchodech i na oficiálních místech (poplatek za auto na celnici). Mimo Svazijsko je lilangeni prakticky nesměnitelný, proto je výhodnější buď platit kartou, nebo si ještě v JAR vybrat dostatek randů a těmi pak v obchodech platit. Karetní transakce jsou zúčtovány v randech, bankomaty vydávají lilangeni, takže při výběru to chce rozumně odhadovat spotřebu, aby vám SZL nezbyly, případně si je nechat na dotankování paliva před odjezdem, to je mírně levnější než v JAR, za naftu jsme platili 10,95 SZL/ZAR za litr (cca 19,50 Kč).

Ve Svazijsku i v JAR je vidět hodně monokulturních lesů uměle sázených na dřevo.
Autor: Patrik Chrz

Ve Svazijsku i v JAR je vidět hodně monokulturních lesů uměle sázených na dřevo.

Závěr a pár rad

Byly to nabité dva týdny v Africe a všichni jsme se vrátili plni zážitků a rozhodnuti, že se do podobných končin ještě někdy podíváme. Za výlet na safari rozhodně nemusíte zaplatit sto tisíc, jak se dočtete v katalogu cestovních kanceláří. A nemusíte být ani žádní ostřílení dobrodruzi, třeba do Botswany může vyrazit i naprostý začátečník.

skoleni_15_4

Upozornění pro ty, kdo mají operátora T-Mobile. V Botswaně a Zambii si nezavoláte (s Vodafone a ČEZ, který funguje v síti O2, naopak ano). S žádným ze tří českých operátorů si nezavoláte ve Svazijsku. Z loňského výletu Alešové dodávají, že T-Mobile nefunguje ani v Mauretánii.

Při přechodu hranic u většiny zemí potřebujete tzv. gate pass. Ten vám vystaví některý z úředníků na hranici, pokud máte splněné všechny administrativní náležitosti, a bez něj vás nepustí bránou zpět. Tak než usednete do auta s tím, že „razítka máme, vízum máme, papíry k autu máme“ a vydáte se směrem k bráně, zjistěte si, jestli máte i gate pass, jinak se projdete zpátky.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Neúnavný přispěvatel do diskuzních fór na českém internetu je zároveň moderátorem diskusí na serverech Měšec.cz a FinExpert.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).