Důchodci v cenových kleštích

Země starců

Představte si Česko za nějakých pětadvacet let. Pokoušet se najít místo k sezení v tramvaji bude pro člověka mladšího šedesáti let marnou snahou. Veřejná parkoviště budou lemovat značky rezervující místo invalidům. Média opanují reklamy na kloubní výživu, přípravky na údržbu zubních protéz a pleny pro dospělé. Nejperspektivnějším oborem podnikání bude poskytování sociálních a ošetřovatelských služeb seniorům.

Síla seniorů

Lidé v seniorském věku se totiž stanou jednou z početně nejsilnějších skupin obyvatel. Naplní-li se demografické prognózy, průměrný věk populace se v Česku během následujících pětadvaceti let zvýší o 6 let a bude dále stoupat. Lidé starší 65 let budou tvořit téměř čtvrtinu obyvatel oproti dnešním necelým 15 procentům. Dnes na jednoho důchodce připadá 4,5 člověka v produktivním věku. Za čtvrt století to bude jen 2,5 člověka.

Nedojde-li k neočekávaným událostem, negativní demografický vývoj nezvrátí ani vyšší porodnost. Za současnou populační vlnu vděčíme silným ročníkům narozeným v sedmdesátých letech 20. století. Až tato vlna odezní, porodnost opět poklesne. Navíc ani dnes nelze hovořit o nějaké populační explozi. Míra porodnosti vzrostla jen nepatrně a ani zdaleka nedosahuje hodnot potřebných pro prostou reprodukci obyvatel.

Jsou imigranti řešením?

Tyto problémy nejspíš nevyřeší ani imigrace. Stárne skoro celá Evropa a masový příliv cizinců z geograficky, kulturně i sociálně vzdálených končin s sebou obvykle přináší více obtíží nežli pozitiv. Zájem o mladé a kvalifikované pracovníky navíc budou mít prakticky všechny vyspělé země. Svou budoucí ekonomickou atraktivitou pro imigranty bude moci Česko úspěšně konkurovat asi jenom málokterým z nich.

Ekonomika zpomalí

V uplynulých pěti letech se české ekonomice dařilo víc než dobře. Prakticky všechny makroekonomické parametry svědčily o její dobré kondici. Rostla výroba i životní úroveň domácností. Bohužel je zřejmé, že tento idylický stav nevydrží věčně. Otázkou není, zda růst zpomalí, ale jen kdy k tomu dojde, jak výrazná tato změna bude a co bude následovat. O tom, jak bude vypadat česká i světová ekonomika za dvě desítky let, lze jenom spekulovat.

Neutěšený stav veřejných financí

Jednou z hlavních vad na kráse polistopadového vývoje v Česku je přetrvávající neutěšený stav veřejných financí, který se navenek projevuje hlavně neustálým růstem veřejného dluhu. Alarmující je zejména fakt, že rozpočtové schodky se nepodařilo omezit ani v dobách prosperity. Bez zcela nesystémového „projídání” mimořádných a neopakovatelných výnosů z privatizace státního majetku by přitom rozpočtová situace byla ještě daleko horší.

Kromě stále se zhoršující struktury rozpočtových výdajů budí obavy hlavně křehkost základů současného ekonomického růstu. Prosperita postavená na růstu spotřeby na dluh a nepříliš sofistikované výrobě s relativně malou přidanou hodnotou neposkytuje velké záruky dlouhodobé stability. Za této situace může vážné ekonomické problémy vyvolat řada vlivů. Vypořádat se s jejich účinky nemusí být vůbec jednoduché.

Ekonomika začne ztrácet dech

Sázet na dlouhodobý 6% růst HDP by bylo značně iluzorní. Přesto se někteří politici tváří, jako by takovéto nebo jen o málo nižší, tempo růstu ekonomiky mělo vydržet věčně a žádná rizika neexistovala. Ostatně proč se zabývat nepříjemnostmi, které pravděpodobně nastanou až za horizontem volebního období? Přitom ale česká ekonomika začne ztrácet dech nejspíš už v příštím roce. Doufejme, že jenom dočasně.

Životní náklady důchodců rostou rychleji

Ceny zboží a služeb s mírnými výkyvy trvale rostou prakticky ve všech ekonomikách. Podle statistických údajů byl v Česku v minulých letech růst cenové hladiny vcelku mírný. Zvyšování životních nákladů přitom bylo více než kompenzováno růstem reálných mezd. Jen za první pololetí letošního roku reálné mzdy vzrostly o 5,5 %.

Podobně, i když pomaleji, rostly v posledních deseti letech i reálné důchody. Jejich pravidelná valorizace o nárůst cenové hladiny a jednu třetinu růstu mezd v loňském roce je v Česku stanovena zákonem. Stěží lze však nalézt důchodce, který by nežehral na to, že kvůli neustálému zdražování mu dělá stále větší potíže vyjít s důchodem. Valorizace prý nárůst výdajů zdaleka nepokrývá.

Podobné lamentování je třeba brát s rezervou. Nedávný celosvětový průzkum AXA Retirement Scope 2007 totiž ukázal, že čím vyšší je úroveň veřejných výdajů, tím méně mají důchodci dojem, že jsou jejich příjmy dostatečné. Přesto se ale nemusí jednat jen o nepodložený subjektivní dojem starých lidí. Životní náklady důchodců skutečně mohou růst rychleji, než by odpovídalo indexu spotřebitelských cen.

Zakopaný pes je v tom, že Český statistický úřad měří inflaci na spotřebitelských koších obsahujících přes 700 vybraných druhů zboží a služeb, které se významně podílejí na vydáních průměrných domácností. Struktura výdajů domácností většiny důchodců však může být hodně odlišná. Největší zastoupení v nich mají základní potraviny, výdaje na bydlení, léky a zdravotní péči. Přitom právě u těchto položek je nyní očekáván nejvyšší nárůst cen.

Jak přežít stáří

Staří lidé nikdy neměli na růžích ustláno. Ještě před sto lety žádné důchodové zabezpečení v podstatě neexistovalo. Bylo věcí každého, kdo nechtěl skončit v chudobinci, aby si přijatelné životní podmínky na stáří zajistil sám. Doba se však změnila. Právo občanů na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří je dnes zaručeno Listinou základních práv a svobod. Otázkou je, co se onou přiměřeností za nějaký čas bude rozumět.

V dobách budování socialismu si lidé zvykli spoléhat se na to, že se o ně stát postará. Slušnou penzi, štědré sociální dávky a bezplatné zdravotnictví považují za něco, na co mají po létech placení daní nezpochybnitelný nárok. Na horší se špatně zvyká a tak se nelze divit, že když lidé o tyto jistoty přicházejí, pociťují to jako velkou nespravedlnost a křivdu.

S ohledem na budoucí demografický vývoj a omezené rozpočtové zdroje použitelné na financování důchodů bude relativní výše důchodů stále nižší. Současný zhruba 40% podíl důchodu na průměrné mzdě bude postupně klesat. Dnešní třicátníci mohou počítat s tím, že od státu budou dostávat důchod třeba jen na úrovni 25 % své předchozí mzdy. Nejspíš také budou do důchodu odcházet ještě později než v 65 letech věku.

Spoléhát sám na sebe

Univerzálně platný recept na zajištění prožití spokojeného stáří neexistuje. Jisté však je, že lidé, kteří nebudou chtít pracovat až do smrti anebo na stará kolena třít bídu s nouzí, se budou muset stále více spoléhat jenom sami na sebe. Pamatovat na důchod budou muset už nejpozději od středního věku. Stát ani v budoucnu důchodce umřít hlady nenechá, ale zajištění slušného životního standardu jim bude schopen garantovat stále méně.