Hlavní strašák pro období dalších několika desetiletí se jmenuje demografický vývoj. Jeho negativní důsledky se táhnou celou ekonomikou jako červená nit. Asi nejvíce jsou vidět v oblasti důchodů. Průběžně financovaný důchodový systém je založen na mezigenerační solidaritě, kdy lidé v produktivním věku svými odvody z příjmů financují důchody předchozích generací. Tento systém bohužel stojí na podobných principech jako nechvalně proslulá pyramidová hra „Letadlo“. Může totiž fungovat, jen pokud počet účastníků roste nebo alespoň neklesá, jinak se systém dříve či později zhroutí.
Problémy se stárnutím populace trápí nejen Českou republiku, ale téměř všechny vyspělé země. Se stoupající životní úrovní lidé mění své priority. Žení a vdávají se později a stále více jich žije samo, resp. ve volných svazcích, které si nechtějí komplikovat sňatkem, natož pak výchovou dětí. Věk prvorodiček se zvyšuje a rodina s více než dvěma dětmi je spíše výjimkou. Jedna žena u nás přivede na svět v průměru méně než 1,2 dítěte. Přitom pro zachování prosté reprodukce obyvatel by byl potřeba téměř dvojnásobek. Porodnost v České republice trvale klesala od roku 1980 až do poloviny devadesátých let. Od té doby pak stagnuje na mimořádně nízké úrovni, nejnižší v historii a jedné z nejnižších na světě.
Na druhé straně se s nárůstem životní úrovně a zlepšením zdravotní péče prodlužuje délka života. Až do druhé poloviny 80. let se příliš neměnila. Od počátku devadesátých let však došlo k podstatným změnám. Podle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem vzrostla v období mezi roky 1987 a 2002 naděje dožití při narození u mužů z 67,9 na 72,0 roku, tj. asi o 4 roky, a u žen ze 75,1 na 78,5 roku, tedy přibližně o 3,5 roku. V současné době je v České republice nejvíce seniorů a nejméně dětí v celé její historii. Průměrný věk žijících obyvatel se v letech 1993 – 2000 zvýšil o 2 roky a při extrapolaci takového stárnutí by se do roku 2050 zvýšil o dalších 15 let, tj. zhruba na 54 let!
Ještě není pozdě, ale času moc nezbývá
Podle studie Českého statistického úřadu se v současné době Česká republika nachází z ekonomického hlediska a zejména z hlediska dynamiky společenského vývoje v mimořádně příznivé situaci. Nyní v obyvatelstvu početně dominují mladí lidé mezi dvaceti a třiceti lety věku, narození v době vysoké porodnosti v sedmdesátých letech. V dohledné budoucnosti se však takový stav již nebude opakovat, protože věková kategorie 20 – 29 let bude nejrychleji slábnoucí skupinou obyvatelstva. Výrazně zeslábne i kategorie osob mezi 30 a 39 lety. Naproti tomu ve všech starších věkových kategoriích nad 50 let se počet osob bude zvyšovat.
Imigranti problémy zřejmě nevyřeší. Přestože od devadesátých let došlo v důsledku celosvětových změn hospodářské, politické a bezpečnostní situace k nárůstu a změnám směrů migrace, její vliv na demografický vývoj u nás je dosud spíše okrajový. Mělo-li by v tomto směru dojít ke změně s podstatným vlivem na zpomalení stárnutí populace, musel by být příliv imigrantů skutečně masový. V převážné většině případů by se muselo jednat o imigranty z míst nám geograficky i kulturně dosti vzdálených, kde je demografický vývoj zcela opačný (Afrika, Asie). To by však vyžadovalo radikální změnu imigrační politiky a hlavně změnu negativních postojů veřejnosti k imigrantům. Pro většinu imigrantů je zatím Česká republika podstatně méně atraktivní než státy na západ a sever od nás.
Možnosti řešení jakékoliv finanční nerovnováhy jsou v zásadě dvě: buď zvýšit příjmy nebo snížit výdaje. Pak je tu ještě jedna možnost: dotovat deficit z jiných zdrojů. V případě českého důchodového systému se v minulých letech deficit prohluboval o cca 20 mld. Kč ročně! Neprovést radikální reformu, navyšovat deficit a přijímat pouze dílčí opatření je cestou do pekel. Při zachování současných trendů a pouhém zvýšení věku odchodu do důchodu na 63 let by deficit důchodového systému do roku 2030 narostl na astronomickou částku 2,7 bilionu Kč! Tedy spíše nenarostl, protože systém by se zhroutil daleko dřív.
Jedinečná šance, jak pokrýt deficit v důchodovém systému již vzniklý a snad i ten, který ještě nutně vznikne do doby nastartování systému nového, byla bohužel promarněna. Byly jí prostředky z velké privatizace, tedy akce naprosto ojedinělé svým významem, rozsahem i výnosy. Místo aby tyto mnohamiliardové mimořádné příjmy byly použity pro skutečně mimořádné účely, jak bylo koneckonců prezentováno, rozplynuly se ve státním rozpočtu na řešení akutních problémů. Bohužel zatím to vypadá, že stejně to dopadne i s výnosy, které lze ještě získat v rámci privatizace zbylého majetku.
Důsledky stárnutí populace se však neprojeví jen v důchodovém systému. Bezpochyby rovněž dojde k dalšímu nárůstu nákladů na zdravotní péči a tedy nutnosti jejich zásadních změn. Za loňský rok činí náklady na zdravotní péči v ČR celkem cca 170 mld. Kč a tempo meziročního nárůstu činí cca 10 %. Velkým problémem je nízká spoluúčast pacientů, která je v ČR kolem 10 %, zatímco v EU je průměr 24 až 30 %.
Zvyšování standardu zdravotní péče a používání moderních léčebných metod a účinnějších léčiv samo o sobě způsobuje dramatický nárůst nákladů. Připočteme-li k tomu důsledky předpokládaného demografického vývoje, je nasnadě, že tu máme další problém, který svou závažností může deficitnímu důchodovému systému směle konkurovat. Stát za každého pojištěnce, za něhož platí pojistného (tzn. mj. za důchodce), v současné době odvádí na zdravotním pojištění pouze 476 Kč měsíčně, tj. 5 712 Kč ročně. Výdaje zdravotních pojišťoven na zdravotní péči však s věkem pojištěnce výrazně rostou a u důchodců se s věkem spíše násobí – viz tabulka. Velká nerovnováha mezi příjmy a výdaji je zde tedy zřejmá už dnes.
Věková skupina | Zaměstnanecké pojišťovny | VZP | ||
---|---|---|---|---|
muži | ženy | muži | ženy | |
0–4 | 11 355 Kč | 10 015 Kč | 11 172 Kč | 9 268 Kč |
5–9 | 6 533 Kč | 5 711 Kč | 5 994 Kč | 5 263 Kč |
10–14 | 6 138 Kč | 5 811 Kč | 5 782 Kč | 5 319 Kč |
15–19 | 6 039 Kč | 6 925 Kč | 5 760 Kč | 6 656 Kč |
20–24 | 4 974 Kč | 7 534 Kč | 5 118 Kč | 7 519 Kč |
25–29 | 5 092 Kč | 9 675 Kč | 5 491 Kč | 8 988 Kč |
30–34 | 5 524 Kč | 9 748 Kč | 5 795 Kč | 8 898 Kč |
35–39 | 6 524 Kč | 9 500 Kč | 6 846 Kč | 8 860 Kč |
40–44 | 7 903 Kč | 10 662 Kč | 8 292 Kč | 9 999 Kč |
45–49 | 10 543 Kč | 13 375 Kč | 11 053 Kč | 12 487 Kč |
50–54 | 14 937 Kč | 16 432 Kč | 15 131 Kč | 15 391 Kč |
55–59 | 20 456 Kč | 18 878 Kč | 20 404 Kč | 17 540 Kč |
60–64 | 24 105 Kč | 21 977 Kč | 23 838 Kč | 19 912 Kč |
65–69 | 30 843 Kč | 27 878 Kč | 29 362 Kč | 24 161 Kč |
70–74 | 37 086 Kč | 32 553 Kč | 34 552 Kč | 28 431 Kč |
75–79 | 41 200 Kč | 36 448 Kč | 37 635 Kč | 31 567 Kč |
80–84 | 43 405 Kč | 39 789 Kč | 39 144 Kč | 34 809 Kč |
85+ | 39 890 Kč | 40 887 Kč | 29 759 Kč | 35 290 Kč |
Zdroj: Svaz zdravotních pojišťoven
V této souvislosti je potřeba zmínit i další makroekonomické důsledky demografického vývoje v oblasti výroby a spotřeby. Lidé vyššího věku bývají častěji a déle nemocní a v řadě profesí podstatně klesá jejich výkonnost a produktivita práce. Nárůst průměrného věku pracovníků tak nepochybně způsobí nárůst výrobních nákladů. Technický pokrok a využití moderních technologií mohou tento trend spíše zpomalit než zvrátit. Představa, že lidé budou pracovat do téměř sedmdesáti let, je podle mého názoru naprosto iluzorní. Stačí se podívat, jaké problémy s umístěním na trhu práce dnes mají osoby, které překročily padesátku! Zaměstnavatelé mají a budou mít zájem především o mladé a perspektivní zaměstnance, kteří budou ochotni a hlavně schopni odvádět vysoké pracovní výkony.
S nárůstem průměrného věku spotřebitelů lze očekávat postupné, ale přitom zásadní změny i v oblasti spotřeby. Za třicet let budou jednou z nejvýznamnějších skupin spotřebitelů senioři s jinými potřebami a nákupními zvyklostmi vyplývajícími z jejich odlišného životního stylu. Přes značný časový odstup lze očekávat, že jejich požadavky na druh, kvalitu a množství zboží a služeb budou obdobné jako u dnešních seniorů, tzn. dané především jejich nižšími příjmy. Důsledky těchto trendů se nepochybně projeví nejen v makroekonomické oblasti (mj. tlakem na snížení ekonomického růstu), ale téměř zcela jistě i v oblasti politické.
Co mi vadí na současné vládní hospodářské politice?
Především to, že se drží hesla „bližší košile nežli kabát“ a od realizace nepopulárních, přesto však naprosto nezbytných opatření ustupuje. Politici o všech těchto problémech vědí a většinou si i plně uvědomují jejich závažnost. Chybí jim však vůle nebo spíše odvaha je jasně popsat a vysvětlit lidem, co je čeká, když se problémy nezačnou rychle a dostatečně razantně řešit. O potřebě reformy veřejných financí a problémech s financováním důchodů i zdravotní péče se mluví tak hodně a často, až to lidi unavuje. Nemám však dojem, že by některý vládní a bohužel i nevládní politik hodně nahlas řekl, že jakékoliv odkládání nebo změkčování reformy veřejných financí budeme muset zaplatit i s úroky a dostatečně srozumitelně vysvětlil proč.
Jaké vidím řešení?
Především: každé řešení této zapeklité situace je bolestivé a krajně nepopulární, takže každý politik, politická strana nebo vláda, která s efektivní reformou veřejných financí začne, nutně musí počítat s bouří nevole a poklesem svých preferencí. Jiné než zásadní a systémové řešení však nemá smysl a vyřešení problémů spíše oddálí. V prvé řadě se tedy domnívám, že by lidem měl být srozumitelně vysvětlen současný stav, možnosti jeho řešení a důsledky jakýchkoliv ústupků. Když bylo možno vynaložit pár stovek miliónů korun na vcelku neefektivní propagaci kupónové privatizace, reforma veřejných financí by si určitě profinancování lépe provedené informační kampaně zasloužila také.
Pokud má být státní rozpočet deficitní, v žádném případě by nemělo být sto miliard korun ročně(!) projedeno, ale tyto de facto vypůjčené peníze by měly být použity především na rozvoj ekonomiky. S utahováním opasků je podle mě třeba začít u státní správy, kde jsou přes všechny stesky stále obrovské rezervy. Ekonomika by měla být co nejvíce transparentní s dobrou vynutitelností práva. Finanční toky mezi státem a občany by měly být maximálně zjednodušeny a pod veřejnou kontrolou. Posílena by měla být zodpovědnost občanů za péči o své vlastní zdraví a zajištění se na stáří. Zastaveno by mělo být plýtvání prostředky na různé plošné dávky a podpory, vyplácené bez jakékoliv motivace pro jejich příjemce k řešení vlastní situace a bez funkčních kontrolních mechanismů. Jedním z prvořadých úkolů při ovlivnění demografického vývoje by pak mělo být zvýšení porodnosti zásadními změnami ekonomických podmínek pro rodiny s dětmi a v oblasti bydlení.