Dohoda měla všechny náležitosti obchodní smlouvy, byl to ale švarcsystém

Fakturoval odměnu, sám si platil daně a pojištění, přesto soud rozhodl, že byl v pracovním poměru, protože práci vykonával osobně podle pokynů nadřízeného, měl evidovanou docházku a dostával placenou dovolenou.

Žalobce se žalobou podanou dne 5. 3. 2010 domáhal, aby bylo určeno, že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného ze dne 22. 12. 2009, které bylo žalobci doručeno dne 5. 1. 2010. Soud prvního stupně však žalobu zamítl. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce jako zhotovitel uzavřel s právním předchůdcem žalovaného jako zadavatelem dne 2. 4. 2002 smlouvu o dodávce předtiskových prací, v níž se strany dohodly, že zadavatel bude u zhotovitele zadávat výrobu zakázek zahrnujících fotografické práce s tím, že jednotlivé zakázky budou realizovány na základě specifikací pověřených pracovníků zadavatele, který je povinen poskytnout zhotoviteli vhodné pracovní místo a pracovní prostředky, že zhotovitel bude sjednané práce vykonávat podle sjednaného funkčního a časového harmonogramu v provozovně zadavatele nebo u jeho obchodních partnerů, že zhotovitel má právo na odměnu ve výši 28 000 Kč měsíčně a že smlouva je uzavřena na dobu neurčitou s tím, že obě smluvní strany ji mohou vypovědět bez udání důvodů v tříměsíční výpovědní lhůtě a že zadavatel je oprávněn ji vypovědět okamžitě v případě opakovaného nebo zvlášť závažného porušení podmínek této smlouvy nebo provozních podmínek ze strany zhotovitele.

Žalovaný dne 22. 12. 2009 vypověděl smlouvu s okamžitou účinností z důvodu, že se žalobce od 1. 10. 2009 nedostavil k provádění připravených prací, tuto výpověď obdržel žalobce dne 5. 1. 2010 a reagoval na ni dopisem ze dne 12. 1. 2010, v němž namítl, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr. Soud prvního stupně dále považoval za prokázané, že žalobce nabízel své služby prostřednictvím internetové prezentace, v níž byl označen jako fotograf, že po celou dobu trvání smluvního vztahu se žalovaným sám platil sociální a zdravotní pojištění jako osoba zapsaná v živnostenském rejstříku a vystavoval žalovanému za provedení fotografických prací v období 2005–2009 faktury představující vyúčtování různých finančních částek za fotografické práce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „právní vztah mezi účastníky není vztahem pracovněprávním, ale od počátku vztahem obchodním“, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného „byla uzavřena smlouva o dílo podle obchodního zákoníku“, že „předmětná smlouva není zastřeným právním úkonem“, neboť žalobce se nikdy nechoval jako zaměstnanec žalovaného (vystavoval faktury, platil sociální a zdravotní pojištění, nabízel své služby na internetu) a také nikdy tuto skutečnost neuplatnil ani u žalovaného, ani u jeho právního předchůdce.

Nezbytnou náležitostí smlouvy o dílo je cena díla, která byla sjednána ve smlouvě (později v jejím dodatku), zhotovitel se ve smlouvě zavázal, že zakázky budou realizovány na základě specifikací pověřených pracovníků zadavatele (nemůže se proto jednat o vztah podřízenosti a nadřízenosti), žalobce vyhotovoval práci osobně a na svou odpovědnost a nikdy nepožádal zadavatele o souhlas s provedením díla jinou osobou; ujednání smluvních stran o výkonu práce na pracovišti žalovaného považoval soud za „irelevantní“ z hlediska posouzení právního vztahu účastníků, neboť toto místo si účastníci sjednali ve smlouvě z důvodu, že žalovaný měl fotografický ateliér k dispozici. Soud prvního stupně dále odkázal na rozsah prací, které žalobce pro žalovaného vykonával (200 hodin měsíčně), a na skutečnost, že žalobce své služby nabízel na internetu také dalším klientům a že platil sociální a zdravotní pojištění jako osoba zapsaná v živnostenském rejstříku. Uzavřel, že mezi účastníky nevznikl pracovněprávní vztah. Čtěte více: Využíváte švarcsystém? Hrozí vám pokuta až 300 000 Kč

Nižší soudy pracovní poměr neviděly

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se se soudem nižšího stupně ztotožnil v tom, že vztah mezi účastníky nebyl vztahem pracovněprávním, ale vztahem obchodním. Zdůraznil, že „je třeba také vycházet ze smluvní autonomie stran při volbě typu závazku“ a že v daném případě byla smlouva označena jako smlouva o dodávce předtiskových prací, že strany byly označeny jako zadavatel a zhotovitel, že zhotovitel byl označen jako podnikatel (identifikačním číslem) a že předmět podnikání žalobce zapsaný v živnostenském rejstříku (fotografické služby) vykonával žalobce na základě živnostenského oprávnění více než 2 roky před uzavřením smlouvy.

Žalobce „prezentoval svoji živnost na internetových stránkách a nikdy se nechoval jako zaměstnanec žalovaného, po celou dobu smluvního vztahu účtoval své služby žalovanému formou daňových dokladů, ne vždy částky ve stejné výši, které ne vždy odpovídaly výši sjednané odměny, a platil si své zdravotní a sociální pojištění“. Žalobce „po dobu téměř 7 let nikdy neuplatnil, že se jedná o vztah pracovněprávní“, a o obchodním vztahu mezi účastníky svědčí i objem prací 200 hodin měsíčně, když délka pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně. Odvolací soud dále poukázal na to, že „zákoníku práce neodpovídá ani možnost smlouvu vypovědět oběma stranami bez udání důvodu v tříměsíční lhůtě, ani ujednání účastníků o právu na odměnu“, že „smluvní vztah nelze posoudit jako zastřený právní úkon představující pracovní smlouvu, neboť účastníci uzavřeli platnou smlouvu o dílo, která obsahuje všechny podstatné náležitosti“.

Zhotovitel tvrdil, že byl v pracovním poměru k odběrateli

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Podle názoru žalobce vykazoval jeho právní vztah se žalovaným všechny znaky závislé práce, neboť vykonával práci na základě pokynů nadřízené, měl vymezenou pracovní dobu, která byla evidována, práci vykonával osobně v prostorách žalované a s jejím vybavením, měl čtyři týdny dovolené, a smlouvu o dodávce předtiskových prací lze považovat za zastřenou pracovní smlouvu. Žalobce současně vytýká soudům, že nesprávně při posouzení věci vyšly výhradně ze smlouvy o dodávce předtiskových prací (z jejich formálních znaků) bez provedení dalších stranami navrhovaných důkazů a že přikládaly význam skutečnostem, které jsou z hlediska předmětu řízení nepodstatné; není totiž rozhodné, jak byl vztah mezi účastníky formálně pojmenován, ale co je jeho obsahem, a byl-li obsahem tohoto vztahu „výkon závislé práce ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance“, nemůže být rozhodné, zda jednotlivé úkony účastníků měly některé formální znaky úkonů obchodněprávních.

Podle žalobce je smlouva po obsahové stránce „exemplárním příkladem tzv. Švarcsystému“ a, odchyluje-li se smlouva od zákoníku práce, je to v neprospěch zaměstnance, a to jak v rozsahu objemu prací (pracovní doby), tak výpovědních důvodů. Skutečnost, že je určitá práce vykonávána v pracovním poměru, sama o sobě nebrání zaměstnanci v tom, aby vedle svého zaměstnání vykonával tuto činnost pro někoho jiného na základě živnostenského oprávnění, argumenty soudů o tom, že žalobce disponoval živnostenským oprávněním na činnost fotografa a že svoji činnost prezentoval i na internetových stránkách, proto nemohou obstát. Žalobce uzavřel, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr, který nebyl řádným způsobem ukončen.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Žalobce v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva označená jako Smlouva o dodávce předtiskových prací ze dne 2. 4. 2002 je smlouvou o dílo a že tedy mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného nevznikl pracovní poměr.

Šlo o obchodní spolupráci nebo pracovní poměr?

Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný. Zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem „podnikatelského“ vztahu soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.

Pro závěr, zda mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného vznikl pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah nebo zda šlo o vztah „nepracovní“, není rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého mezi nimi byl založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušného právního vztahu.

Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce, je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí,tj. lze-li úspěšně dovodit, že souhlasný projev vůle směřující k uzavření pracovního poměru byl dovršen akceptací třeba i mlčky učiněné oferty. Kromě podstatných náležitostí lze v pracovní smlouvě dohodnout další náležitosti, na kterých mají účastníci zájem (např. ujednání o mzdě – odměně, době trvání pracovní smlouvy, o pracovních podmínkách – o úpravě pracovní doby apod.). Kdyby se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli v pracovní smlouvě na podmínkách, které jsou v rozporu se zákoníkem práce, byla by pracovní smlouva v této části neplatná, platnost ostatních částí pracovní smlouvy by zůstala nedotčena.

Simulovaný obchodní vztah je neplatný, platí disimulovaná pracovní smlouva

Při úvaze o povaze právního vztahu založeného mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného soudy správně zvažovaly, zda šlo o právní vztah založený smlouvou o dílo podle obchodního zákoníku a zda ve skutečnosti Smlouva o dodávce předtiskových prací ze dne 2. 4. 2002 nepředstavovala jen simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon (pracovní smlouva). V takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Protože však disimulace sama o sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu posoudit samostatně; má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon].

Zkoumat jen název smlouvy a jiné formality nestačí, jde o podstatu

Soudy obou stupňů vycházely při posuzování právní povahy vztahu založeného smlouvou označenou jako Smlouva o dodávce předtiskových prací ze dne 2. 4. 2002 – jak správně namítl žalobce – pouze z formálních znaků smlouvy (z označení smlouvy, označení účastníků smlouvy jako zhotovitele a zadavatele, ze zápisu žalobce v živnostenském rejstříku, v němž má zapsán předmět podnikání fotografické služby od 25. 10. 2000), aniž by zkoumaly skutečný obsah právního vztahu, na základě kterého žalobce začal pro právního předchůdce žalované vyvíjet činnost. Soudy tedy při právním posouzení akcentovaly jevovou stránku věci, aniž by současně uvážily, zda žalobce a právní předchůdce žalovaného opravdu chtěli vůči sobě zůstat ve vztahu podnikatelském nebo zda podstatou jejich práv a povinností měl být výkon závislé práce (pracovního závazku) žalobce pro právního předchůdce žalovaného.

Pro právní posouzení věci tedy nebylo důležité, jaký „typ závazku“ byl „zvolen“ účastníky Smlouvy o dodávce předtiskových prací ze dne 2. 4. 2002, že žalobce byl ve smlouvě označen jako „podnikatel (identifikačním číslem)“, že žalobce měl vykonávanou činnost zapsánu v živnostenském rejstříku, že žalobce nabízel své služby „prostřednictvím internetové prezentace“, že žalobce „účtoval“ právnímu předchůdci žalovaného a žalovanému úplatu za vykonanou činnost „formou daňových dokladů“ a že si sám platil zdravotní a sociální pojištění. Uvedené okolnosti totiž představují pouze jevovou stránku věci a byly (musely být) součástí předstíraného (simulovaného) právního jednání, jehož účelem bylo zastřít skutečnou povahu právního vztahu mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného; je nepochybné, že bez uvedení takových (a jim podobných) údajů ve smlouvě nikdo dobře nemůže předstírat (simulovat), že se mezi účastníky smlouvy nemá jednat o pracovněprávní, ale o obchodní vztah. Čtěte více: Pro sportovce je švarcsystém legální, ostatní mají smůlu

Soudy musí zohlednit skutečné znaky pracovní smlouvy a pracovního poměru

Vzhledem k tomu, že pro závěr o povaze právního vztahu je rozhodný skutečný obsah právního jednání, i když má (podle vůle účastníků smlouvy) zůstat skryt třetím osobám, měly soudy přihlédnout k tomu, že podle skutkových zjištění byl na základě Smlouvy o dodávce předtiskových prací ze dne 2. 4. 2002 mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného nastolen vztah nadřízenosti právního předchůdce žalovaného a podřízenosti žalobce a že žalobce vykonával práce podle pokynů právního předchůdce žalovaného a jeho jménem, jakož i k tomu, že předmětem smlouvy byla opětující se činnost („práce“), kterou byl žalobce povinen vykonávat osobně a pouze pro právního předchůdce žalovaného (jinak jen „se souhlasem pověřeného pracovníka“ právního předchůdce žalovaného a žalovaného), po předem stanovenou dobu a za sjednanou „úplatu“, a zabývat se tvrzením žalobce o tom, že mu právní předchůdce žalovaného a žalovaný poskytovali „4 týdny placeného volna (dovolené) v kalendářním roce“ a že evidovali jeho docházku „do zaměstnání“. Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval, všechny rozhodné okolnosti neuvážil, a proto nemůže obstát ani jeho závěr o tom, že mezi účastníky není pracovněprávní vztah.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud ČR jej proto svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 2687/2012, ze dne 4. září 2013, zrušil, stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

8 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 10. 3. 2014 17:08