Dlužníků mi není líto!

Žít na dluh je in

Podle údajů Českého statistického úřadu vzrostla zadluženost českých domácností v letech 1995 – 2005 o více než 800 %, přičemž drtivá část tohoto nárůstu připadá na posledních pět let. Na konci loňského roku dluhy českých domácností u bank překročily hranici 400 mld. Kč, přičemž celá čtvrtina vznikla za poslední rok! Další desítky miliard korun pak naši spoluobčané dluží nebankovním institucím.

Hlavním důvodem tohoto vývoje je změna názoru lidí na zadluženost. Zatímco ještě před pár lety mít dluhy znamenalo spíše hanbu, dnes je všechno jinak. Pod vytrvalou mediální masáží bank a splátkových společností se veřejnost ráda nechala přesvědčit, že žít na dluh je naprosto normální. Na nárůstu zadluženosti se značnou mírou podílí i široká nabídka a obecně lepší dostupnost všemožných úvěrových produktů.

Důvodem k obavám může být zatím spíše dynamika nárůstu dluhů než jejich celková výše. V evropském kontextu totiž české domácnosti dosud patří k těm nejméně zadluženým. Stabilizujícím prvkem přitom je, že většina vypůjčených peněz v Česku slouží k pořízení vlastního bydlení. Dobrou zprávou je i to, že naše ekonomika je v poměrně dobré kondici a splácení dluhů by měl českým domácnostem usnadnit očekávaný nárůst životní úrovně.

Chudák neplatič – nebo věřitel?

Neroste však jen celkový objem vypůjčených peněz. Spolu s ním narůstá i počet lidí, kteří mají se splácením svých dluhů větší či menší obtíže. Někteří se do problémů dostali vlastní vinou, jiní z důvodů, které lze označit za veskrze objektivní. Ať tak, či tak, nic to nemění na faktu, že tím porušují svůj slib daný věřiteli v rámci vyřizování půjčky či úvěru, že mu ve stanovené lhůtě splatí dluh i s úroky.

Úměrně nárůstu počtu neplatičů na naše emoce z novin, televize nebo internetu stále častěji útočí jímavé příběhy lidí, kterým jejich úvěrové zatížení zcela přerostlo přes hlavu. V naprosté většině případů je situace prezentována tak, že hamižný věřitel na nebohém dlužníkovi vymáhá nejen peníze, které mu půjčil, ale požaduje i úrok a dokonce i smluvní pokutu a náklady, které na vymáhání dluhu vynaložil! Hanba mu!

Není to ale náhodou naopak?! Nemá to být spíše: hanba dlužníkovi, který není schopen dostát závazkům, k jejichž splnění se zavázal? A jaké lapálie musí chudák věřitel absolvovat, než dostane zpět ke svým penězům? Záleží na úhlu pohledu. Osobně se však domnívám, že pokud se svéprávný člověk k něčemu zaváže, měl by to splnit, zvlášť když jde o peníze. Pokud svůj závazek nedodrží, je to přece bez jakýchkoliv diskusí on, kdo jedná proti právu a etice – bez ohledu na důvody, které ho k tomu vedou.

Každý svého štěstí strůjcem!

Nevím, proč by mě měl dojímat třeba příběh člověka, který si vzal auto na leasing, u splátkové společnosti si pořídil vybavení nového bytu a po návratu z exotické dovolené (pořízené jak jinak než na spotřebitelský úvěr) utrpěl úraz, kvůli němuž přišel o zaměstnání a z invalidního důchodu splátky dluhů nezvládá. Upomínky a posléze i soudní obsílky pro jistotu nepřebíral, takže ho po čase překvapil až exekutor, který mu chce prodat byt a tím z něj i jeho rodiny udělat de facto bezdomovce!

Tento člověk se svobodně rozhodl, že se zadluží a svým podpisem potvrdil, že dodrží všechny své závazky. To, že se jeho předpoklad, že ze svého, jistě velmi slušného platu vše bez problémů splatí, během jedné osudové vteřiny radikálně změnil, přitom na věci vůbec nic nemění. Pro případ většiny nenadálých událostí přece existuje institut pojištění a je věcí každého člověka, zda jej využije či nikoliv. Ať už jej nevyužije z pouhé lehkomyslnosti, neznalosti, či dokonce ve snaze ušetřit pár desítek korun na pojistném, musí počítat s tím, že může nést fatální důsledky svého rozhodnutí.

To už vůbec nemluvím o lidech, kteří si díky snadné dostupnosti půjček prostě jen zvyknou utrácet více, než vydělávají. Pokud se včas nevzpamatují, je jen otázkou času, kdy si začnou půjčovat, aby měli na splátky svých předchozích dluhů. Potom ani nemusí nastat nic mimořádného a situace se pro ně po čase stane neúnosnou. S rostoucí zadlužeností jsou zpravidla nuceni půjčovat si za stále méně výhodných podmínek, až doslova začnou vyrážet klín klínem.

Na neplatiče doplácejí všichni ostatní

Banka i kdokoliv jiný, kdo nějakou formou půjčuje peníze, chce mít především jistotu, že se mu patřičně zúročené vrátí. Na výši úrokové sazby má přitom vliv řada faktorů. Mimo jiné i tzv. kreditní riziko, vyjadřující pravděpodobnost, že poskytnutý úvěr nebude řádně splácen. Přitom je zřejmé, že výnos z řádně splácených úvěrů a bankovních poplatků musí mj. pokrýt i ztrátu ze všech úvěrů nesplácených.

Poroste-li tedy počet neplatičů a jimi dlužených částek rychleji než objem poskytnutých úvěrů a bude-li obtížné splacení dluhů na neplatičích vymoci, porostou i úrokové sazby. Kromě toho si banky budou dávat větší pozor na to, komu a za jakých podmínek půjčí, čili se sníží dostupnost úvěrů. Kvůli zástupu neplatičů, kteří přecenili svou schopnost splácet úvěr, také musíte bance potupně dokládat výši svých příjmů atd. Na neplatiče tedy v důsledku doplácí všichni žadatelé o úvěr.

Chudáci věřitelé

Spíše než dlužníci si podle mě v Česku zaslouží politování věřitelé. Jedním z velkých českých problémů totiž dlouhodobě zůstává špatná vymahatelnost práva. Vezměte si jen anabázi, kterou musí věřitel absolvovat, aby se dostal zpět ke svým penězům. Díky „rychlosti“ a nepředvídatelnosti rozhodování českých soudů bohužel zůstává vymáhání pohledávek soudní cestou během na dlouhou trať s velmi nejistým výsledkem.

I v případě, že věřitel – zpravidla až po několika letech – soudní při s mnohdy zcela pasivním nebo naopak arogantně agresivním dlužníkem nakonec vyhraje, zdaleka nemá vyhráno. Pravomocné soudní rozhodnutí musí někdo vykonat. Problémy s neefektivními soudními výkony rozhodnutí i s jejich mnohaletými čekacími lhůtami přitom zcela neodstranilo ani tolik diskutované a na jedné straně obávané a na druhé straně netrpělivě očekávané zavedení soukromých soudních exekutorů.

Jakkoliv nechci snižovat význam této instituce, každý soudní exekutor je v podstatě soukromým podnikatelem se vším všudy. Nemá tedy zájem komplikovat si život více, než je nutné, a to ještě jen za předpokladu, že za svou práci dostane řádně zaplaceno. Řada exekučních řízení tak namísto kýženého splacení dluhu věřiteli přinese jen další výdaje. Úplně stačí, aby dlužník byl dostatečně otrlý a protřelý.

Obávám se, že zásadní změnu tohoto stavu nepřinese ani chystané zavedení osobních bankrotů. Paradoxně spíše než věřitelům pomůže dlužníkům. Představa, že dlužník svým návrhem řešení dluhů bude sledovat poctivý záměr tak, aby byli věřitelé uspokojeni v co nejvyšší míře, je nejspíš dost naivní. V českých podmínkách by naturelu řady dlužníků odpovídala spíše možnost výběru ze dvou variant: buď rychle a v rozumné míře splatit dluhy, nebo jít do vězení pro dlužníky.