Hlavní navigace

Dluhy jsou módní šat, bez něhož se neobejdete

12. 6. 2015
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

 Autor: Isifa.com
Život moderního člověka 21. století stojí a padá s dluhem. Bydlení ve vlastním pro většinu mladých začíná s hypotékou, o dluh se opírá hospodaření obcí, krajů i států.

Zatímco dříve bývalo v českých kotlinách běžnou finanční zvyklostí pracovat, šetřit a z našetřených peněz teprve nakupovat, dnes se vše otočilo. Ve vyspělých zemích jsou běžné půjčky na studium, půjčky na bydlení, o spotřebních úvěrech a dluhu na kreditních kartách ani nemluvě. Existuje bezpočet finančních produktů, které hledají svého dlužníka a věřitele – vlády vydávají dlužní úpisy (státní dluhopisy), se kterými se obchoduje a do kterých s vidinou výnosů investujeme prostřednictvím dluhopisových podílových fondů anebo svého penzijního spoření. Loajální dlužníky hledají i kreditní karty a spotřební úvěry, lákající k nákupu za peníze, které sice dnes nemáme, ale utratit je i tak můžeme. Peníze přece potřebujeme dnes a splácet začneme po troškách až zítra. Stačí kliknout na nabídku v internetovém bankovnictví, odsouhlasit podmínky, na dálku podepsat a už máme peníze.

Banky rády přebývající peníze pronajímají

Banka musí najít nějakého věřitele, který věří, že peněžní ústav stojí na solidních základech a peníze zde uloží. A tak třeba právě vašich dvacet tisíc, které máte právě teď uloženy na svém účtu, vaše banka použije pro financování dluhu, který jiný klient před chvílí vyčerpal na kreditní kartě. Banka si také může půjčit od státem zřízené centrální banky, která jí možná nějaké nově emitované peníze půjčí, když dá něco cenného do zástavy – třeba státní dluhopisy, které jsou dlužními úpisy státu. Vaše zvídavé dítě, které pátrá po tom, kde banka vzala peníze, které vám půjčila na auto, je neodbytné a ptá se: Proč nám ty peníze půjčili?

No proč asi, chtějí na tom vydělat. Jsou lidé, kteří mají přebytečné peníze, a ty parkují v bance, aby je mohli někdy v budoucnu použít. A bankám peníze přebývají, tak na nich chtějí vydělat. Nejen banky rády někomu přebytečné peníze pronajmou. Tak jako každý měsíc panu domácímu platíme za pronajatý byt, platíme nájemné za půjčené peníze. Pan domácí je rád, že byt neleží ladem, ale vydělává. Poskytne-li banka hypotéku, pronajala peníze. Podobně někdo pronajme státu své peníze, když zakoupí státní dluhopis. Majitelé banky jsou rádi, že peníze, kterými banka disponuje, neleží ladem, ale vydělávají.

Když ale nájemné nebudeme platit, pan domácí se postará o to, abychom byli vystěhováni a byt se mu vrátil. Stejně tak když přestaneme splácet půjčku, banka se bude starat, aby se jí pronajaté peníze vrátily – bude chtít, aby platil ručitel, nebo aby dluh vyrazil exekutor. I tak se čas od času stane, že věřitel ostrouhá, jeho peníze jsou znehodnoceny inflací (tak se rády skrytě zbavují dluhu státy), dlužník zkrachuje anebo vyhlásí bankrot.

Diskuse s naším dítětem pokračuje, je tu další otázka: A co kdybychom si ty peníze vytiskli sami?

Odpovídáte: Tak to by nás zavřeli!. Pomyslíte si, že ta dětská naivita nemá mezí, ale přichází další otázka, kdo je tedy tisknout může. Víte, že tisknout je může ten, kdo to má státní mocí povoleno. Za první republiky to byl přímo úřad podřízený ministerstvu financí, za Hitlera Národní banka pro Čechy a Moravu, později to byla Státní banka československá a dnes Česká národní banka. Ale jak to vysvětlit malému dítěti? Kdyby si je mohl tisknout každý, bylo by jich moc a nikdo by je nechtěl. Peníze by se válely na ulici a strýček Skrblík by nadával, že jeho peníze sežrala (hyper)inflace.

Obr. 1 - Hyperinflace a nadměrný tisk peněz
Autor: ZDROJ: google.cz, výsledek vyhledávání výrazu „hyperinflace“

Hyperinflace a nadměrný tisk peněz

Úvěru se nenajíme, ale finanční trhy umí nemyslitelné

Když si půjčíme peníze, půjčujeme si vlastně to, co si za ně můžeme koupit – ať už je to auto v případě spotřebního úvěru, benzín placený kreditní (dluhovou) kartou, nebo domek v případě hypotečního úvěru. Slibujeme, že až zítra, pozítří nebo za rok vyděláme, půjčené splatíme. Na první pohled to vypadá tak, že nám banka neúčelovým úvěrem dala poukaz na jednu nebo více věcí, popřípadě třeba v případě hypotéky poukaz na konkrétní domeček, kterým je dluh i zajištěn. Je to, jako by se úvěrové peníze daly jíst a pít a zvýšení množství peněz dokázalo zvýšit životní úroveň a blahobyt.

Tak, jak to funguje, vzniká zdání, že úvěr je něco, z čeho lze stavět domy, silnice, dělat rekonstrukce, nebo co se může jíst, pít a jinak konzumovat. Pokud by tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to, že přepsáním jedničky na stovku lze jednoduše znásobit množství toho, co lze používat a spotřebovávat. Jenže i domek na dluh se staví ze skutečného betonu a cihel a ti, kdo na stavbě pracují, chtějí dostat zaplaceno dnes, aby mohli nakoupit k životu potřebné věci a potraviny a zaopatřit svou rodinu. Dříve za socialismu, když u nás existovala jediná Státní banka československá, existoval úvěrový plán a půjčky byly na příděl. Centrální plánovači mohli přidělit jen tolik peněz, aby tyto byly kryty zbožím a službami a nevypukla cenová inflace. Jestli se to v podmínkách podpultového zboží a centrálně naplánovaných cen vůbec dařilo, je otázkou. Každopádně platí, že co není vidět, je, že peníze se nedají jíst. Když bude hodně peněz a lidé je budou chtít utrácet, nebude se dostávat toho, co chtějí kupovat.

Když potřebujeme půjčit, hledáme někoho, komu peníze přebývají, je ochotný dohodnout se a peníze nám za úplatu pronajmout. Pokud bychom za tímto účelem podali inzerát, stěží najdeme někoho, kdo nám půjčí právě tu sumičku, kterou právě potřebujeme. Také je nepravděpodobné, že nám půjčí za rozumný poplatek (úrok) právě na dobu, kterou potřebujeme. Asi se také bude obávat, že nás přejede auto nebo ztratíme práci a přestaneme splácet. Možná se na nás ale usměje zdánlivé štěstí a najde se lichvář, který naši tíseň využije a půjčí nám s nemravně vysokým úrokem. Tam, kde existuje dluh, musí existovat věřitel – tedy ten, kdo věří, že mu budou peníze splaceny i s odměnou v podobě úroku. Věřitel věří a doufá, že vše dostane zpět, třeba i že to vyrazí z ručitele, případně uvalené exekuce nebo prodeje zástavy. V době moderní existují finanční trhy a různé finanční instituce a finanční produkty, které nám peníze přinášejí na zlatém podnose.

Ti, kdo mají peněžní přebytky, je uloží jako vklad, investují koupí dlužního úpisu banky (dluhopisu) a finanční instituce umožní zprostředkovat půjčování peněz a rozložit, pojistit nebo ošetřit rizika nesplácení. Kdo šetří na penzi, ten své peníze odkládá stranou, aby je někdy v budoucnu použil. Své dnešní přebytky rád půjčí a bude věřit, že když je svěří bance jako finančnímu zprostředkovateli a využije nabízené finanční instrumenty, bude moci přenést kupní sílu svých peněz z dneška do budoucna. Pro ty, co peníze potřebují, zase finanční zprostředkovatelé, jako jsou banky nebo stavební spořitelny, umožní využít dluhových finančních instrumentů (kreditních karet, spotřebních úvěrů, hypoték), umožňujících vyřešit aktuální nedostatek peněz.

Banky pracující s přebývajícími penězi

Malé děti nám kladou zvídavé otázky, které nás dospělé ani nenapadají. Když se naše ratolest zeptá, kde se ty peníze, které jsme si půjčili na auto, vzaly, řekneme, že „jsou to peníze banky a ta nám je půjčila“. Zvídavé dítě se ale ptá dále: „a kde ty peníze banka vzala?“ No kde je asi bere, použije třeba peníze těch, kdo si je tam uložili. Pro většinu z nás je banka místem, kde naše peníze bezpečně uschováváme a v případě potřeby je čerpáme. Bereme jako samozřejmost, že výplata dorazí na účet a díky bance můžeme platit pravidelné výdaje, složenky a dostat se k hotovosti. Banky pro nás třeba i zadarmo obstarávají spoustu šikovných služeb, jako je internetové bankovnictví, použití bankomatů a platebních karet. A zde by se mohlo naše dítko ptát, proč to vlastně ty banky dělají. Jedním z důvodů je, že není běžné, že bychom z banky vybrali všechny peníze, ale naopak na našich účtech setrvale zůstávají i větší sumičky.

Banka má tyto peníze k dispozici a hromada i malých částek dá dohromady velkou sumu, se kterou může banka nakládat. Když na váš účet přijde výplata, čeká se třeba pět dní, než odejde platba nájmu, a také trvá několik dní, než další peníze vyberete z bankomatu. Mnoho i malých zůstatků na statisících účtů vytváří ohromné množství peněz, které má banka k dispozici. K dispozici třeba pro někoho, kde je setrvale v mínusu, využívá kontokorentní úvěr, je bance dlužen a platí za to úrok a třeba i nějaký poplatek. Zde máme vlastně příklad toho, jak banka půjčuje panu Někomu peníze přebytkových klientů. Banky rády pronajmou právo k upotřebení (dočasně) volných peněz. Říká se tomu, že poskytnou úvěr. Může-li banka počítat se zaplacením, ráda peníze půjčí, je to přece důležitý předmět jejího obchodování a podnikání – a nám jako důvěryhodným klientům v našem internetovém bankovnictví svítí nabídka okamžité půjčky. Proč ne, jak se říká, banka nám vnucuje deštník, když svítí sluníčko, a chce ho zpátky, když začíná pršet a blíží se bouřka.

Dlužní úpisy a úvěrové cenné papíry

Úvěrovat nás nemusí jenom banka, půjčit nám může i náš strýček, který nám půjčí pro překlenutí momentálního nedostatku. Možná v nás má takovou důvěru, nebo je pro něj půjčená částka tak zanedbatelná, že od nás nepožaduje ani dlužní úpis. V případě větší částky je ale dobré půjčku pojistit, třeba vypsáním směnky.

V takové směnce se jako dlužník upíšete, že ten, kdo směnku předloží, tomu při splatnosti vyplatíte sumu, které jste se upsali. Důležité zde je, že zaplatit se musí po předložení směnky, a to kýmkoliv, nejenom původním věřitelem. Směnka je úvěrový cenný papír, který může kolovat přímo „z ručky do ručky“. Kdo potřebuje peníze a drží směnku, může ji prodat a dostat hotové a přímo použitelné peníze. Tento princip, opírající se o věřitelské právo, existuje už do středověku. Nesplacení směnky ve splatnosti bude mít chmurné důsledky – dlužník bude muset platit výlohy a může zamířit do úpadku.

Obr. Směnka jako cenný papír
Autor: ZDROJ: google.cz, výsledek vyhledávání výrazu „směnka“

Směnka jako cenný papír

Obdobným dlužním úpisem je papír na řad, tedy kus papíru, který je cenným papírem. Cenný je proto, že vyjadřuje závazek dlužníka a právo inkasovat. Cenný papír může měnit majitele jednoduše jeho předáním a převodem rubopisem (indosamentem). Na rubové zadní straně se napíše cosi jako „místo mne vyplaťte na řad panu XYZ“. Díky tomu by pro případného zloděje cenného papíru byl tento jen záložkou do knihy (naopak by se zaradoval nad cenným papírem na doručitele). Rubopis zásadně zjednodušil placení a vlastně umožnil samotným převodem cenného papíru platit bez peněz. Když nastoupily dluhové cenné papíry, bylo umožněno převádět nesmírná bohatství, vytvořená jakoby z ničeho.

skoleni_15_4

Dluhy uvedené v pohyb se připojily ke spoustě stávajícího jmění – hovoří se o finančním majetku. Tento majetek obíhající v podobě cenných papírů se stal předmětem ohromného obchodu, který byl dříve nepředstavitelný. Aby to vše fungovalo, musí existovat důvěra půjčovatele, předpokládá se akt důvěry (creditum, credere, croire – věřit). Věřitel věří, že dlužník bude schopen dluh zaplatit a půjčené vrátit. Ke všemu také napomáhá pojištění vůči možným nebezpečím – proto existují záruky, ručitelé a zástavy.

Šetříme-li na důchod a náš penzijní fond za námi naspořené peníze nakupuje státní dluhopisy, půjčujeme své úspory státu. Jsme věřiteli a věříme, že stát nám peníze vrátí a cílenou politikou nezajistí, aby se naše úspory vypařily jako pára nad hrncem. Ale nezapomínáme tak trochu, že dlužník vesele béře, ale smutně vrací?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se věnuje šíření poznání, uplatňování procesního i finančního řízení podniků, optimalizaci investic, strategickému a manažerskému poradenství včetně lektorské činnosti.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).