Spočítejte si...

Zavřít

Desetník: Ministerstvo s námi nemluví!

Ministerstvo financí rozpoutalo s bankami "debatu" o kvalitě bankovních služeb a přístupu ke klientovi. Banky na to ale mají jiný názor: "Ministerstvo s námi nemluví!" Jak vypadá "diskuse" podle ministerstva a jak by si ji představovaly banky? A víte, proč se Afričané více smějí?

DESETNÍK 65/2005 (5. 9. 2005 – 18. 9. 2005)

Ministerstvo s námi nemluví!

Česká republika není jedinečná. Nalézá se ve středu Evropy a její okolní země ji ovlivňují spíše více než méně. Ani co se snahy o intervenci do bankovní soustavy ze strany ministerstva financí týká, nepatří rozhodně do první ligy. Obdobnou debatu mezi bankami a státními institucemi v současné době vede například Německo, Itálie, Finsko, Norsko, Řecko, Francie, Švédsko, Maďarsko, Irsko… a dostává se i na nejvyšší místa celoevropské správy – do Evropské komise. Nejsme tedy ojedinělý stát, který se o cosi podobného snaží.

Vynikáme ale způsobem „diskuse“, kterou Ministerstvo financí považuje za veřejnou a zveřejňuje soukromou korespondenci ještě dříve, než ji obdrží její adresát. Pomiňme však průvodní znaky rozporu, který by se bez nadsázky mohl nazývat sporem mezi bankami a ministerstvem. Jádro problému je totiž mnohem hlubší.

Ministerstvo financí podle České bankovní asociace, která sdružuje většinu zainteresovaných bank, diskusi vůbec nezahájilo. A své tvrzení pokládá na pevných základech.

Ministerstvo financí si nechalo od nespokojených bankovních klientů (i odborné veřejnosti, z níž se zapojily především organizace na ochranu spotřebitelských práv) zaslat návrhy na zlepšení bankovních služeb. Vzápětí sestavilo expertní skupinu ze zástupců ministerstva, bank, poslanců, ČNB a spotřebitelských organizací. A zde je zakopaný příslušník čeledi canis.

Schůzka skupiny se uskutečnila pouze třikrát. Při prvním jednání vyslovila centrální banka svůj názor, že se do podnikání bank nemíní vměšovat, protože její starostí je pouze kontrola dodržování obezřetného podnikání a stabilita bankovní soustavy. A z jednání odstoupila.

Na prvních dvou setkání se ještě podařilo sestavit zápis ve shodě, který byli ochotni podepsat všichni zúčastnění. Jejich smysl byl ale poněkud nejistý. Podle pana Štěpánka z Bankovní asociace, který se jich zúčastnil, se dotvářely především návrhy ze zaslaných námětů. Žádná analýza, ani návrh na provedení analýzy, do jaké míry jsou jednotlivé připomínky nahodilé či závažné a zda jejich řešení nezpůsobí závažnější potíže v jiné oblasti. Ministerstvo nebralo zřetel ani na současný stav v bankách, kdy mnohé, zřejmě i pod vlivem probíhající mediální diskuse, velkou část návrhů již do svých sazebníků a pravidel zapracovaly.

Na třetím setkání zástupce Bankovní asociace oznámil, kterými připomínkami se banky mohou zabývat a kterými nikoli – z oprávněné obavy z možných sankcí od Antimonopolního úřadu. Zápis, který by byly ochotny podepsat všechny zúčastněné strany, se sestavit nepodařilo.

Další jednání, pokud se uskutečnilo, muselo probíhat pouze bilaterálně mezi ministerstvem a spotřebitelskými organizacemi za asistence poslaneckého pozorovatele – banky již neměly důvod a ani možnost jednat.

Banky jsou ve dvojím sevření ze strany státních organizací, které na ně mají opačné požadavky. Na jedné straně stojí Ministerstvo financí s požadavkem odstranění přestupních poplatků (za zrušení účtu a dalších služeb, vytvoření jednotné – a závazné – terminologie bankovních produktů,…), na straně druhé již zmíněný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který mimo jiné v současné době tři největší banky stále ještě šetří z podezření z kartelové dohody.

Přestože banky od počátku „diskuse“ (chtělo se mi napsat „sporu“) na problém s Antimonopolním úřadem upozorňovaly, státní správě se nepodařilo za tři a půl měsíce poslat bankám ujištění, že mohou společně usednout k jednacímu stolu. Naopak. Úřad varoval, že pokud vyvstane podezření z dohody o cenách či jinak se naruší trh, začne šetřit (nikoli ve smyslu, že propustí své úředníky, ale že je vyšle dohodu prozkoumat).

I tak by mohla diskuse probíhat, ovšem nikoli „bilaterálně“ Ministerstvo financí – banky, ale „multilaterálně“ Ministerstvo financí – banka – banka – banka… a s každou pěkně zvlášť. Místo toho ale ministerstvo sestavilo 88 otázek, z nichž některé jsou bez ostychu nazývány tendenčními, a 18. srpna je zaslalo do bank. Do 30. srpna je měly banky odevzdat (některé je odevzdaly o den později, některé stavební spořitelny se omluvily, že odpoví jejich mateřské banky), aby je mohlo ministerstvo v klidu vyhodnotit.

Dnes se má Ministerstvo financí s bankami setkat a sdělit jim výsledek dotazníkového šetření. Do konce září pak předloží vládě souhrnný informační materiál, který může obsahovat i náměty, jak postupovat dál. Na to si ale musíme ještě počkat.

Banky ale nespí. Když podle jejich názoru selhala diskuse s Ministerstvem financí, začaly prostřednictvím Bankovní asociace jednat přímo se spotřebitelskými organizacemi. Nikoli nahlas přes média, ale věcně o bodech, kterými se zabývat mohou bez obavy z Antimonopolního úřadu.

A vzkaz bank ministerstvu? Udělejte hlubší rešerši, o co mají klienti skutečně zájem! Potřebu hlubší, nikoli nahodilé rešerše dokládají svými zkušenostmi. Některé banky vytvořily podrobné infolisty o produktech – zájem veřejnosti o ně je mizivý. Nebo: mnozí klienti preferují informaci o výši měsíční splátky než RPSN, které je pro řadu z nich příliš abstraktní.

Co si o diskusi na téma bankovních služeb myslí náměstek ministra financí Tomáš Prouza? Čtěte v obsáhlém rozhovoru.

Proč se Afričané více smějí

Měřítkem úspěšnosti země je především její ekonomická výkonnost – hrubý domácí produkt (HDP) nebo pro lepší porovnatelnost mezi zeměmi hrubý domácí produkt na osobu (HDP per capita). Čím je produkt vyšší, tím je země bohatší a tím vyšší životní úroveň mají i její obyvatelé (toto tvrzení je částečně zjednodušeno; jsou extrémy, v nichž to neplatí: např. při budování Paláce parlamentu v Bukurešti tato stavba pohltila 40 % již tak dost malého HDP a lidé hladověli. Dalším příkladem mohou být odhady podílu nákladů na hvězdné války na HDP v Sovětském svazu, které se pohybovaly kolem 20 % – pak se ukázalo, že bylo nadhodnoceno HDP, a že tedy byl mnohem vyšší).

Podle výše uvedených ukazatelů jsou nejvyspělejšími zeměmi světa státy severoamerické, evropské, východoasijské a Austrálie a Nový Zéland. Přesto se při výzkumech spokojenosti obyvatel před tyto země často dostávají africké státy, v nichž lidé žijí v podmínkách nazývaných primitivními. Proč tomu tak je? Odpověď může poskytnout ekonomická teorie s konceptem nákladů příležitosti.

Co jsou to náklady příležitosti? Představte si, že jedině dnes dávají v kině film, který chcete vidět, a zároveň v divadle derniéru vaší oblíbené hry. Obojí chcete vidět. Pokud se rozhodnete, že půjdete do kina, nebude vaším nákladem pouze cena vstupenky, ale také ušlá příležitost – nebyli jste v divadle a hru neuvidíte. Pokud půjdete do divadla, opět kromě vstupenky je vaším nákladem ušlá příležitost – kino.

Náklady příležitosti vstupují do kteréhokoli rozhodování, přestože si je zpravidla neuvědomujeme – při volbě dovolené (pojedu-li do Řecka k moři, nebudu šplhat po alpských vrcholech), zaměstnání (přijmu-li nabízené zaměstnání, nemohu pracovat v jiné firmě), pracího prášku (teď už trochu přeháním, protože prací prášek můžeme měnit poměrně pružně, a tudíž náklady příležitosti jsou zanedbatelné)…

Rozhoduje-li se zaměstnaný člověk, že začne podnikat, je jeho rozhodování těžší, než rozhoduje-li se po ztrátě zaměstnání. Musí se vzdát zaměstnání a do rozhodování náklady příležitosti vstupují velmi reálně, nikoli jen podvědomě.

A proč se Afričané více smějí? Proč jsou spokojenější? Je to ze stejného důvodu, proč mnozí lidé preferují i dnes doby zašlého socialismu v Česku, kdy se nemuseli rozhodovat, co si koupí (stejně nebylo téměř nic a o výběru – a tedy nákladech příležitosti – se téměř nedalo hovořit), a brali prostě to, co do obchodu dovezli.

Lidé v chudých zemích mají nalinkovaný život mnohem více podle svého původu, podle rodiny, v níž se narodili, a nemají příležitost ho příliš změnit. Narodí-li se v rodině zemědělce, ani je nenapadne, že by mohli dělat něco jiného – a nemají tak náklady příležitosti, jejich dráha zemědělce je „levnější“. Chce-li se ale někdo věnovat zemědělství (či kterékoli jiné činnosti) ve vyspělé zemi, vybírá si tuto dráhu nikoli na základě rodinné příslušnosti, přestože i toto hraje jistou roli při rozhodování. Volí si ji z mnoha nepřeberných možností, z nichž je jeho volba sice nejlepší možnou (rozhodl-li se sám a na základě svobodné vůle), ale stále zde jsou jiné příležitosti, na které se nedostane a které jsou pro něj také lákavé.

Spokojenost nebo štěstí kromě životního naturelu konkrétního člověka je zjednodušeně dáno rozdílem mezi náklady na jeho dosažení a užitkem, kterého dosáhl. Je-li naší volbou pouze kino a nemáme-li alternativní program, film si užijeme podle jeho kvality (a ceny vstupného). Bude-li horší, méně, bude-li lepší, více. Pokud jsme ale za film zaplatili i divadlem, můžeme si vyčítat, proč jsme raději nešli tam. Ovšem tím se dotýkám již dalšího ekonomicko-teoretického konceptu – utopených nákladů. O těch ale zase někdy jindy.


Hypotéky budou průhlednější

Lepší srovnatelnost a průhlednost hypotečních úvěrů je na obzoru. Česká bankovní asociace po více než roce příprav minulé pondělí podepsala Úmluvu o předsmluvních informacích o úvěrech na bydlení. Co se změní?

Do šesti měsíců by měly k úmluvě přistoupit i členské banky asociace a do jednoho roku poté aplikovat mezinárodní standard, který asociace v současnosti upravuje na české poměry. Obsahem úmluvy je poskytování všeobecných informací ještě před podepsáním smlouvy o úvěru na bydlení standardizovanou formou – formulářem s 15 body.

Až všechny banky úmluvu aplikují, bude mít klient možnost získat základní informace o hypotékách a jiných úvěrech na bydlení v jednotné, a tedy lépe porovnatelné podobě. Nabízí se jen otázka: Není toto to, oč jde Ministerstvu financí i u ostatních bankovních produktů?

Anketa

Jak často se smějete?