Spočítejte si...

Zavřít

Den zúčtování. Až jednou dojdou peníze…

I v minulosti vždycky mravokárci tvrdili, jak jde celý svět do háje a mladá generace je taková a maková. Každý se chce mít dobře, ale nároky lidí nejsou reálné.

Po poslední ekonomické krizi se očekávání budoucnosti na Západě posunulo výrazně směrem k pesimismu. Což je konstatování samo o sobě banální, které je třeba trochu rozvést.

I v minulosti vždycky mravokárci tvrdili, jak jde celý svět do háje a mladá generace je taková a maková. Od nějakých 60. let se k tomu přidružilo zelené myšlení či jiné technofobní směry. Tito kritici ovšem pokládali ekonomický růst spíše za nežádoucí, ne nemožný. Protože logicky se (skoro) každý chce mít stále lépe, a to nejen z hlediska nějaké pofidérní „kvality života“, ale i bezprostředně podle kupní síly, většinově byl ekonomický růst považován za žádoucí. Tomuto pohledu na svět nahrávalo, že nikdy nedošla ropa ani jiné zdroje. Po poslední ekonomické krizi se ale prý zdá, že docházejí – peníze. Možná právě to je ten skutečně neobnovitelný zdroj?

Nároky lidí se míjejí s realitou

Britský autor Stephen D. King se právě tímto problémem zabývá v knize Až dojdou peníze – konec západního blahobytu. Analyzuje stejně tak vývoj v USA, jako i ve Velké Británii a eurozóně. Upozorňuje, že svět „nároků“ a „práv“ (na podpory v nezaměstnanosti, na sociální programy, vzdělání, lékařskou péči, státem garantované důchody…) se míjí s realitou. Všechny sliby totiž vycházejí z představy ekonomického růstu, který ale není ničím samozřejmým. Přesněji řečeno, autor nezpochybňuje ekonomický růst světa jako celku, jen Západ zde jaksi přijde zkrátka.

King, však je to málem jmenovec světoznámého autora hororů, ukazuje, čím se podle něj současná krize liší od těch minulých. Především se z ní nelze dostat fiskálními stimuly či jinými keynesiánskými prostředky (ano, všechno, co říká americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii P. Krugman, je špatně). Autor nicméně za stejně tak neúčinné považuje liberální recepty, např. úspory/fiskální konsolidaci, kritizuje deflaci, zlatý standard, prostě to, co je naopak sympatické třeba příznivcům F. Hayeka. Jádro Kingova sdělení má být, že v praxi selhaly všechny tyto přístupy. Když do fungující ekonomiky neustále lijete peníze, v případě krize už tenhle recept nepomáhá. Ovšem ani šetření v jižní Evropě zde ekonomickou výkonnost rozhodně nezvýšilo.

Posouvání důchodového věku moc nezmění

Čím se současné krize liší od těch předešlých? V krátkosti, neúčinné jsou při ní nástroje typu devalvací, nelze opustit zlatý standard, když žádný není, cílování inflace funguje úplně jinak, než centrální banky zamýšlejí. Spolu se stárnutím populace západního světa je logické, že ekonomická výkonnost bude naopak upadat. Posouvání odchodu do důchodu na tom nic nezmění, lidé ve věku 70 let budou stejně vesměs nezaměstnaní nebo na nemocenské.

Z krize a dluhů možná nelze „vyrůst“, tedy pokud pomineme kreativní nechvalně známé „řecké účetnictví“ – ale zase pozor, i jiné jihoevropské země, které se podobných podvodů nedopouštěly ani nemají tak přebujelý státní sektor, dnes krvácejí. A když jsme u společnosti nároků: opět, autor je stejně tak „antilevicový“ jako „antipravicový“, když říká, že věřitelé pokládají za samozřejmé, že jim budou splaceny dluhy.

Mimochodem – v Japonsku vlastní dluhopisy především domácí střadatelé, takže tam sotva bude existovat politická vůle problém řešit bankrotem. Ve světě stárnoucí populace ale i tak existuje konflikt generací, nabývá různé podoby, kdy třeba (rámcově) starší lidé chtějí menší inflaci. A obecně stejně nelze říct, zda povinnost bank investovat doma (aby dlužníci i věřitelé byli „stejnými“ voliči) povede k nějakému kladnému efektu, nejspíš vytvoří krachující domácí „zombie“ firmy, které budou akorát udržovány stále novými úvěry.

Války o měnu nebudou jen pro „západní“ země

Další problém je, že na rozdíl od dejme tomu 30. let dnes mnohé oblasti ve světě rostou skutečně dynamicky. Tímto způsobem se zvyšuje poptávka po potravinách i jiných surovinách. Rostou jejich ceny. Západní země si s měnami nemohou hrát jako ve 30. letech, respektive měnové války už nebudou jen západní záležitostí.

V knize se analyzuje i míra ekonomické rovnosti ve společnosti vs. schopnost se adaptovat. Problém má zase řadu rovin, jak autor upozorňuje – lidé jsou ovšem ochotni hrát třeba loterii, jejímž následkem je určitě zvýšení nerovnosti. Samotná nerovnost tedy možná nevadí, pokud voliči nemají pocit, že k ní došlo nezaslouženě (i když samozřejmě na výhře několika milionů dolarů v loterii nic „zaslouženého“ není; asi by tedy bylo lepší říct „netransparentně“, s využitím nefér prostředků apod.). Státy v severní Evropě také prakticky nerostou, tamější model není pro ostatní žádným životodárným elixírem či vzorem.

Bludy o státních dluhopisech

Abychom ale zkusili vzít z knihy alespoň trochu optimismu, z čeho můžeme mít naopak radost? Na Západě se stále žije docela dobře, bude sem proudit cizí kapitál ze zemí typu Číny, jiní lidé (míněno bohatí lidé) zde budou navíc chtít nejen investovat, ale i žít. Budou si zde kupovat třeba nemovitosti, jistěže především ty luxusnější, ale tím zvýší i hodnotu aktiv nás ostatních. Nerovnováha Německo-Řecko by se za jiných okolností řešila tak, že německý „přebytečný kapitál“ by se investoval tak, že by zde Němci či německé penzijní fondy kupovaly nemovitosti.

Bohužel vznikl jakýsi kolektivní blud, že státní dluhopisy představují jistou a ještě jakž takž výdělečnou investici. Ovšem zase: státy se této možnosti vlastního financování sotva vzdají a budou bankám přikazovat vlastnit právě tato „bezpečná aktiva“. A na druhé straně, na americké hypoteční bublině a všemožných derivátech lze vidět, že neregulované finanční instituce také „dokáží“ leccos. King ve své knize, dalo by se říct, prostě tvrdí, že selhává jak neoliberalismus, tak i keynesyánství a další recepty, které ekonomická věda dosud vytvořila. Těžko říct, co mu leží v žaludku víc.

Může vůbec nastat zánik civilizace?

Ještě bych rád dodal, že v tomto článku tlumočím názory autora, ne své vlastní. S. King např. příliš neuvažuje technologický vývoj, soustředí se čistě na ekonomii. Možná třeba, že od poloviny 90. let nástup internetu a souvisejících technologií „kolaps Západu“ oddálil? Nebo naopak právě s tím související globalizace ukázala na neudržitelnost našeho modelu? A nebo, dodal bych, je autorovo pojetí prostě chybné a žádný konec západního blahobytu se nekoná a konat nebude (už proto, že „zánik civilizace“ předvídají všichni a pořád, stojí za to být skeptický nejen k pohádkám o budoucím ráji, ale i k příběhům o nevyhnutelném kolapsu)?

Už samotný název knihy je matoucí v tom smyslu, že peníze jsou to poslední, co dnes na Západě chybí, všechna ta kvantitativní uvolňování, nafouknuté trhy, banky předhánějící se, aby mohly poskytnout spotřebitelský úvěr či hypotéku, ale naopak neochotné poskytnout úrok, který by vyrovnal inflaci. To, co dochází, rozhodně nejsou přímo peníze (možná spíš to, co dává penězům hodnotu, tedy důvěra).

widgety

Každopádně v knize je obsaženo velmi mnoho myšlenek, teorií, názorů a přístupů. Třeba se k některým z nich zde na Měšci ještě dostaneme a soustředíme se blíže na nějaké vybrané téma. Toto bylo pouze povšechné seznámení s názory Stephena Kinga – dalšího hororového autora tohoto jména.

Zdroj: Stephen D. King: Až dojdou peníze – konec západního blahobytu, Paseka 2014

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 27. 2. 2015 7:40