Spočítejte si...

Zavřít

"Daně jsou vysoké." A jsou vyšší než ve středověku?

Lidé často říkají, že ve středověku byly daně nízké a ekonomická svoboda naopak značná. Kolik je na tomto názoru pravdy?

Lidé, kteří jsou nespokojení se současnou mírou zdanění a masivní úlohou státu v ekonomice, někdy argumentují, že se jedná až o moderní jev a „vždycky to takhle nebylo“. Často se můžeme setkat třeba s tvrzením, že třeba ve středověku byly daně nízké a ekonomická svoboda jednotlivce značná. Co je na takovém názoru pravdy?

Podívejme se na obraz středověké ekonomiky, jak ho podává známý francouzský historik Jacques Le Goff ve své nedávno – rovněž česky – vyšlé knize Peníze ve středověku. Tato kniha pro nás bude hlavním pramenem pro následující přehled.

Kvalita života byla bídná…

Samozřejmě, že kvalita života většiny lidí ve středověku byla z dnešního pohledu nevalná, populaci kosily války, hladomory i epidemie, ženy běžně umíraly při porodech. Všudypřítomná byla špína (zapomeňte na to, že dnes žijeme v nějak zvlášť znečištěném prostředí; takový kůň je v tomto ohledu mnohem horší než automobil), zárukou hygienické nezávadnosti vody bylo jí prostě nepít a dávat přednost kvašeným nápojům. 

Lidé byli oproti dnešku mnohem menší postavy, dožívali se nízkého průměrného věku, kostry mají plné vývojových vad, aspoň trochu zdravý chrup byl výjimkou a vnitrozemská populace se kvůli nedostatku jódu pohybovala na hranici demence.

…ale neměli jsme větší svobodu?

Dobře, za to samozřejmě středověké uspořádání samo o sobě nemůže, prostě od té doby došlo k technologickému, medicínskému a dalšímu pokroku. Neponechával středověk přes veškerou bídu ale jednotlivcům více ekonomické svobody a odpovědnosti? Někteří zastánci tohoto pohledu zdůrazňují, že:

  • celkové daně byly nízké, dokonce ani pravidelné zdanění mnohdy neexistovalo; král mohl své podané zabíjet, ne je však danit.
  • neexistovaly nekryté papírové peníze, takže vládci neměli oproti dnešku kontrolu nad používanou měnou.
  • pak se ještě dodává, jak středověcí filozofové odsuzovali vládce za kažení měny, dávali každému člověku právo svobodně usilovat o své štěstí atd.

Z Le Goffova díla ovšem vidíme mnohem pochmurnější středověk. Prakticky není negativní ekonomický jev, který by se vyskytoval dnes a chyběl ve středověku. Ačkoliv pochopitelně „středověk“ je trochu vágní pojem, situace v jednotlivých dobách a jednotlivých zemích se často radikálně lišila. Le Goff se soustředí především na Francii a zbytek západní Evropy.

Žádné nebo nekryté peníze

Středověk sice neznal nekrytou papírovou měnu, ale po značnou dobu se nepoužívaly peníze prakticky žádné. Různé roboty a naturální desátky nebyly rozmarem církve a feudálů, jak své podané týrat. Při velkém nedostatku oběživa prostě nebylo reálné požadovat platby v penězích. 

A proč peníze v Evropě chyběly? V důsledku záporné obchodní bilance na konci antiky drahé kovy odtekly na východ. Zchudlý a technologicky zaostalý západní svět pak vyvážel například otroky. Ano, český stát tak trochu vznikl jako podnik organizující vývoz otroků do muslimských zemí. V Kyjevské Rusi pak vládce zřejmě vybíral daně dokonce tím způsobem, že zotročoval část svých podaných a následně je exportoval.

Zlaté mince z Evropy na počátku středověku nadlouho zmizely a i stříbrných bylo málo. V řadě zemí byla ražba mincí provedena jen jako jednorázový prestižní akt a pak opět ustala. Drahý kov byl také deponován do klášterních pokladů, a tak vyřazen z oběhu. Mohlo by se to vítat, málo peněz v oběhu znamená jejich vysokou relativní hodnotu a žádnou inflaci, jenže od určitého poklesu je už takové oběživo nefunkční (uvádí se třeba, že platiny je méně než zlata, a právě proto se – trochu paradoxně – nikdy neuplatnila v roli standardu). 

Rozvoj měst nastartoval peněžní ekonomiku

Teprve rozvoj měst ve 12.-13. století opět peněžní ekonomiku alespoň trochu nastartoval. Ve 13. století se v Evropě poprvé od antiky znovu rozběhla i ražba zlatých mincí. Velké množství kapitálu ovšem v té době zase neúčelně odčerpala organizace křížových výprav i gigantické stavební podniky. Nedá se přitom rozhodně říct, že katedrály byly stavěny jen z dobrovolných darů zbožných lidí.

 Rozvoji peněžní ekonomiky dlouho překáželo i to, že peníze byly nejednoznačně přijímány také církví a bohatství v penězích bylo čímsi podezřelé (na rozdíl do považovaného vlastnictví půdy). Je ale pravda, že už Albert Veliký, učitel Tomáše Akvinského, prospěšnost peněz naopak vyzdvihoval.

Středověké státy i města trpěly podobně jako dnes velkými veřejnými dluhy. Ani struktura městských výdajů oproti dnešku se příliš nezměnila, na obranu/bezpečnost (hradby, najatí lidé) a infrastrukturu (komunikace, mosty, vodovody a další infrastruktura, organizace trhů apod.). Od doby, kdy máme k dispozici více účetních dokladů (13. století), můžeme sledovat růst zadlužení měst ve Francii, Itálii, Flandrech i Španělsku.

Ve středověku se vytloukal dluh daněmi

Běžné bylo vytloukání klínu klínem, tj. nové půjčky na splátky těch starých. Splácení dluhů se pochopitelně řešilo daněmi. Přímé zdanění práce nešlo tehdejšími prostředky efektivně zajistit, pro středověk bylo typické zdanění, půdy, nemovitostí, spotřební daně z různých produktů (pivo, víno…) nebo výrobních prostředků, třeba vinných lisů a mlýnů. 

Zdrojem velkých příjmů byla cla. Běžná byla mimořádná daňová opatření, jednorázově spojovaná třeba s válečnými podniky. Klidně se ovšem stávalo, že daň deklarovaná původně jako mimořádná zůstala v platnosti i posléze.

S právem na výběr daní se běžně obchodovalo a pronajímalo se. To mj. vedlo k tomu, že výběrčí se ve „svém období“ snažili poplatníky co nejvíc oškubat bez ohledu na dlouhodobé následky takového počínání. Proti stálým daním nicméně existoval setrvalý odpor a daňové otázky byly jednou z hlavních příčin pozdějších revolucí (Nizozemí, Anglie, USA nebo Francie).

Podnikání nebrzdili jen loupežníci

Podnikání ve středověku bylo velmi obtížné nejen kvůli „technickým“ překážkám v podobě loupežníků. Jen pomalu se totiž prosazoval koncept dnešních společností s ručením omezeným, kdy za závazky firmy příslušní lidé neručili svým osobním majetkem. Bohatí tím byli odrazováni od investic, mimo takové konzervativní transakce jako je koupě půdy či nemovitosti.

Půjčování a spekulace narážely na to, že středověká katolická církev úrok odmítala podobně jako současný muslimský svět a tento postoj se změkčoval jen pomalu. Odmítání úroku doprovázela podivná rétorika, podle které úrok vlastně znamená prodávat čas, a ten přece patří Bohu.

Úloha věřitelů byla vskutku nevděčná

V roli půjčovatelů peněz se tedy hodně uplatňovali Židé. Jako věřitelé pak byli také první na ráně, mnohé pogromy byly vyvolány čistě ekonomickými důvody. Ne že by na tom ale křesťanští věřitelé byli nutně lépe, vzpomeňte na templáře, u nichž byl zadlužen francouzský král Filip Sličný (pokrok zjevně existuje, dnes věřitele oškubou, ale neupálí).

Jindy králové řešili své dluhy zředěním množství drahého kovu v měně. I když za to byli odsuzováni (např. dle Mikuláše Oresma je ražba mincí sice královských privilegiem, ale samotným vlastníkem měny jsou všichni její uživatelé), nikterak je to od jejich počínání neodradilo. Eufemisticky se tomu dokonce říkalo „obnovení měny“.

Vysoký úrok je zvlášť logický tam, kde je transakce spojena s velkým rizikem, třeba při námořním obchodu. Nedůvěra k úroku způsobovala, že se na podobné podniky často nedostávalo kapitálu, respektive bylo problém třeba různě obcházet (typicky jako společný podnik, kam jedna strana vloží finance a druhá provede samotnou realizaci). Řada těchto překážek větší ekonomické aktivity přetrvávala až do vzniku moderního kapitalismu.

Středověká ruka trhu?

Neměli bychom si ani myslet, že středověk nechával stanovení ceny na trhu. Již tehdy se při různých příležitostech uplatňovaly cenové regulace, teologové se snažili určovat a zdůvodňovat „spravedlivé ceny“ na základě vlastních spekulací. Tu a tam se stanovovaly maximální ceny obilí, což samozřejmě vedlo k tomu, že vznikla motivace tuto komoditu hromadit. Výkon určitého povolání byl často omezován organizacemi typu cechů, mimo něž se nedalo působit. Volných živností bylo oproti dnešku celkem pomálu; cech pak navíc často prosazoval jednotnou cenovou politiku a reguloval i další fungování příslušného odvětví.

Jak vidno, asi bychom se měli zbavit představy, že v minulosti existoval nějaký zlatý věk. Středověk můžeme hodnotit různě, těžko dát ale za pravdu těm, kdo ho považují za období vzkvétající ekonomické svobody.

46 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 10. 2012 8:57