Spočítejte si...

Zavřít

Dala hudbu volně ke stažení a lidé jí poslali přes milion dolarů

Peníze se dají vydělat různě. Třeba i tak, že stanovení ceny toho, co lidem dáváte, necháte přímo na nich. (PŘÍBĚH)

Přijít k penězům se dá mnoha způsoby. Třeba i tak, že se nebojíte si o ně říct. A pak vám lidi mohou sami od sebe poslat třeba přes milion dolarů.

Cesta k penězům

Cesta k penězům Amandy Palmer byla dlouhá. Po studiích svobodných umění na univerzitě vedla přes pětiletou obživu živé sochy, při které si, s květinou v ruce a při zažívání dennodenních drobných lidských příběhů sdělovaných pouhým pohledem, vydělávala kolem 60 až 90 dolarů denně.

Lesk a bídu života hudebníků zažila jako členka skupiny Dresden Dolls. Už tehdy Amanda zjistila, že požádá-li o pomoc, většinou jí dostane. A tak když například neměla v některých koutech světa k dispozici piáno, aby mohla cvičit, napsala na Twitter a o hodinu později už na něj hrála doma u nadšeného fanouška. 

Na svých cestách za koncerty kapelní dodávkou s využitím couchsurfingu tak mohla naplno zakusit kouzlo náhodných setkání plných blízkosti. Za to, co poskytovala jejich hudba fanouškům, poskytovali oni kapele pomoc v podobě ubytování, jídla nebo třeba klobouku a krabic potřebných věcí k další performanci.

Je to fér?

Ačkoli se této kapele podařilo uzavřít smlouvu s velkým vydavatelstvím, výsledek 25 000 prodaných hudebních nosičů za několik prvních týdnů ho neuspokojilo a spolupráci s kapelou ukončilo.

Ve stejné době po jednom z koncertů přišel za Amandou jeden z fanoušků s desetidolarovou bankovkou. Zkroušeným hlasem na vysvětlenou uvedl, že si vypálil jejich album od svého kamaráda. Protože četl kapelní blog, věděl o nezdaru spolupráce s vydavatelstvím a chtěl skupinu tímto způsobem sám podpořit. Finanční pomoc od fanoušků se pak stávala stále častější.

Již před tím na koncertech Dresden Dolls občas některý z členů kapely nebo předkapely procházel publikem s kloboukem a nechával na lidech, zda budou skupinám chtít dát nějaké peníze navíc. A lidé vždy chtěli, protože jim hudební zážitek dal mnohem víc než dolarové bankovky v peněžence.

Amanda si při těchto příležitostech a také během své kariéry živé sochy vždy kladla otázku, zda je toto jednání fér. Zda na zaměstnání živé sochy není něco dehonestujícího a zda by si raději neměla najít „opravdovou“ práci. Stejně tak se sama sebe ptala, zda mají právo na to chodit mezi fanoušky s kloboukem a přijímat od nich nějaké peníze navíc. Jestli to není jen obyčejné žebrání.

Síla blízkosti a vzájemné pomoci v určitých momentech těchto situací ji ale přesvědčila, že je to fér. Přesvědčila se o tom například v okamžicích, kdy mohla jako živá socha podat květinu opuštěným lidem, kteří vypadali, jako by týdny s nikým nemluvili. Ona jim svým pohledem říkala děkuji, vnímám tě a oni ji svým pohledem říkali děkuji, nikdo si mě nevšímá. Nebo když jim v rámci couchsurfingu poskytla nocleh rodina neregistrovaných přistěhovalců, kteří radši přespali na gaučích, aby jim uvolnili své postele. Ráno pak matka Amandě lámanou angličtinou poděkovala za to, jak moc jejich hudba pomáhá její dceři.

Obchod není jedinou cestou

Po jednom z dalších koncertů, kdy Amanda stála před fanoušky a přijímala jako živoucí klobouk jejich finanční podporu, se rozhodla poskytovat hudbu bezplatně online.

Svůj další projekt Grand Theft Orchestra proto založila na příspěvcích od lidí a místo toho, aby se snažila bojovat za svá autorská práva a proti šíření kopií, poskytla svou hudbu všem za dobrovolnou cenu. 

Cílem bylo vybrat 100 000 dolarů, fanoušci poslali 1,2 milionu dolarů, což byl do té doby největší crowdfundingový projekt. Peníze přitom poslalo kolem 25 000 lidí.

Když se média Amandy ptala na to, jak v době propadu hudebního šoubyznysu dokázala z lidí dostat tolik peněz, odpověděla jim: Nenutila jsem je, požádala jsem je a skrze akt požádání se tak s nimi spojila. Když se s lidmi spojíš, chtějí ti pomoci.

Je špatné žádat pomoc?

Ačkoli Amanda připouští, že toto chování je stále ještě v rozporu s dnešní zvyklostí, kdy umělci naopak spíš o nic žádat nechtějí, je přesvědčena, že toto je ta pravá cesta. A to i přesto, že požádat o něco nemusí být vůbec lehké. Požádáte-li, stanete se zranitelní.

A i přes četnou kritiku tohoto způsobu od lidí, kteří ji připomínají pokřikování kolemjdoucích: najdi si práci, které slýchala na ulici. Tito lidé tam nebyli s vámi. Nebyli na tom chodníku. Nebyli schopni vidět tu výměnu, která se udála mezi mnou a mým davem. Výměnu, která se nám zdála fér, ale jim byla cizí.

Podle Amandy jsou umělci specifickou součástí komunity, která tvoří spojující prvek. Nejsou nedotknutelné hvězdy. Být celebritou podle ní znamená, že hodně lidí vás miluje z dálky. Ale internet a volné sdílení obsahu nás vrací zpátky. Je to o menší skupině lidí, která vás miluje zblízka. A to stačí.

Své chování, při němž se spoléhá na lidskou pomoc, nevnímá jako risk, ale jako důvěru. Dávat a přijímat beze strachu, a co je důležitější, bez pocitu hanby.

Svůj příběh uzavírá myšlenkou, že lidé jsou posedlí špatnou otázkou: Jak jsme lidi přinutili platit za hudbu. Co takhle se zeptat jinak, říká Amanda: Jak můžeme lidi nechat platit za hudbu?

widgety

O TEDx

Příběh Amandy Palmer (můžete si pustit české titulky) se promítal na TEDxPragueCinema. Pokud vás zajímají silné a inspirativní myšlenky, máte příležitost se s nimi potkat na akci TEDxPrague 2013: Přes hranice, která proběhne 25. května 2013 na Folimance.

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 9. 6. 2013 14:22