Dafiment Banka – příběh gigantického podvodu pod vedením státu

Na podvodu se podílel stát, vkladatelé přišli o stovky milionů marek. To byl srbský bankovní socialismus v praxi.

minulém článku o Jugoslávii jsme se podívali na tamější hyperinflaci. Tento článek bude o tom, jaké další způsoby použil režim pro totální ekonomickou destrukci kapes obyvatelstva a jak získal poslední hodnotu, co lidé měli – německé marky.

Jugoslávie měla marky. Převážně díky Chorvatsku a Slovinsku

Na rozdíl od ostatních zemí východního bloku měli obyvatelé Jugoslávie značný objem deviz. Devizy se získaly z mnoha zdrojů. Desítky tisíc Jugoslávců po zavedení reforem v 60. letech emigrovaly do západního Německa, čekala je zde tvrdá, ale dobře hodnocená práce. Po 10 – 20 letech práce se obyvatelé vraceli do Jugoslávie, kde stavěli velké domy, snažili se dát své bohatství na odiv, koneckonců si ho i zasloužili. Značnou část zahraničních marek si také schovali pod slamníkem na horší časy.

Na konci 60. let se hospodářská situace Jugoslávie zlepšuje. Devizy ale začínají úspěšně vytvářet i jednotlivé státy federace. Slovinský průmysl byl velmi produktivní a exportně orientovaný. Chorvatsko zase získalo devizy kvůli silné orientaci na turismus. Srbsko či Makedonie byly oproti tomu republiky, které byly zaměřeny především na vnitřní trh, zásobovaly ho spotřebním zbožím či potravinami. Důležitá byla také zahraniční pomoc, kterou Jugoslávie pravidelně dostávala, převážně od Spojených států.

Měna tak byla částečně směnitelnou, především u veksláků a oficiální kurz se často příliš nelišil od toho černého. Po smrti maršála Tita se hospodářské problémy začaly prohlubovat. Země neměla dostatek peněz na stále rostoucí dluhy. Na konci 90. let se vyostřily nacionální konflikty, které přerostly ve válku. Svět reagoval uvalením sankcí, které výrazně ochromily hospodářství země. Státní rozpočet se propadl do hlubokého deficitu, země ale ztratila možnost si nadále půjčovat peníze. Válečné výdaje přitom kvůli konfliktu ve Slovinsku, ale poté i v Chorvatsku, enormně narostly.

Řada lidí měla přitom z minula ušetřené zahraniční měny, bylo to koneckonců logické. Jugoslávská centrální banka nikdy nebyla vzorem spořádané měnové politiky. Co je však zajímavé, že většina lidí však své devizy nedržela na bankovních účtech, ale zahraniční měnu měla doslova „pod slamníkem“. Nedůvěra k úřadům a bankám byla vždy mezi občany Jugoslávie značná. Důvěra byla opodstatněná – v roce 1992 propuká v Jugoslávii hyperinflace, peníze rychle ztrácely hodnotu. K zlepšení státního hospodaření to ale nepomohlo. Jedinou hodnotou byly německé marky, které Miloševič toužil získat.

Znárodnění deviz jako gigantický podvod

Jak ale získat německé marky? Znárodnit devizy tedy Miloševičův režim nemohl, pod slamníky se stát koneckonců dostane jen velmi obtížně. Místo toho se ale vymyslelo něco jiného. Podle časopisu Vreme to začalo tak, že určitého, stále neznámého dne, předseda Srbska Slobodan Miloševič, uspořádal setkání, kterého se zúčastnili  jeho nejvěrnější lidé a ekonomové s cílem, aby našli bezbolestný způsob, jak z „národních slamníků“ vytáhnout několik miliard marek, které poté budou použity k financování vlasti.

Systém, který byl následně vymyšlen, měl prvky gigantického, státního podvodu. Na jedné straně došlo k stále větší kontrole státních bank. Měly vzniknout ale i banky nové – soukromé, pod patronátem Miloševiče. Sám Miloševič věděl, co dělá, v minulosti byl velmi zkušeným bankéřem, například v 80. letech stoupal v Beobance, kde to dotáhl až na pozici ředitele.

Dva roky setrvával v New Yorku jako oficiální představitel banky. Miloševič byl v této úloze ředitele velmi úspěšný, dokázal své americké partnery přesvědčit, že Jugoslávie je stabilní zemí, která má velice atraktivní dluhopisy. Pro americké partnery jistě muselo být velké překvapení, když se na konci 80. let dostala Jugoslávie do značných ekonomických problémů a žádala odepsání svých dluhů.

Dejte nám peníze. My je totiž umíme vydělávat

Nové banky měly prostřednictvím intenzivní marketingové kampaně ukázat, že je vedou geniální lidé, kteří mají zázračné recepty, jak peníze zhodnotit i o desítky procent za měsíc. Vznikl například Jugoskandik, který peníze zhodnocoval šmelinou s nedostatkovým zbožím. 

Nejvýraznější a nejvíce podporovanou byla Dafiment Banka, kterou založila účetní Dafina Milanović. Předpoklady pro splnění Miloševičova úkolu měla značné. Milanović, narozená v roce 1947, byla v roce 1979 odsouzená na 11 měsíců vězení za to, že v klubu „Mornar“ jako pokladník „protiprávně přivlastnila finanční prostředky. Poté v roce 1988 strávila 8 měsíců ve vazbě, protože zpronevěřila peníze, když byla šéfkou ve společnosti "Slavija“ a „Plastika“. Za tento trestný čin byla odsouzená na dva a půl roku vězení, nikdy ale na výkon trestu nenastoupila. 


Autor: Televize B92

Dafina Milanović, ředitelka a zakladatelka Dafiment banky

Nové pyramidové banky

Jak Dafiment banka získala nové klienty? Příslibem nemožného. Například ředitelka a „majitelka“ banky ve videu slibuje, že pokud peníze uložíte na rok, vyděláte solidních 18 %. Podle serveru Blic však údajně měsíční úroky dosáhly i 160 %. Úroky z říše snů, kterým uvěří jen blázen? Důvodem, proč lidé této lži uvěřili, způsobila také obrovská marketingová kampaň – banka byla totiž podporována a protěžována i ve státních médiích. A lidé zkrátka nevěřili, že by stát mohl být „namočen“ do tohoto obludného podvodu.

V následujícím videu vidíme, že Dafina dává rozhovor ve zpravodajské relaci, kde moderátor televize ubezpečuje o pevnosti a stabilitě dané banky. Video obsahuje anglické titulky.

Zabil režim Dafině rodinu?

V pořadu „státní tajemství, který vytvořila televize B92, se dokonce nastiňují až mafiánské praktiky, které uplatňovali představitelé státu, aby měli pod dohledem představitele těchto "soukromých“ bank: Jelikož v zájmu vlády nebylo, aby představitelé bank převáděli peníze do zahraničí, podle všech dostupných informací byl uplatněn postup podobný jako na „ibarské magistrále“, kdy zemřeli 4 lidé. Rodina Dafiny – její muž, syn a dcera, zemřeli údajně při dopravní nehodě, která se stala v Maďarsku. Na tento krok přistoupil stát z toho důvodů, že se politici domnívali, že když zůstane sama bez rodiny, nebude mít právo volby, ale bude muset pokračovat v „práci“. Dafině Milanović tehdy nebylo dovoleno, aby odjela do Maďarska, aby shlédla, co se skutečně stalo, zaznělo v pořadu Státní tajemství.

Překvapivé také bylo, že po smrti její rodiny Dafina tvrdila do médií, že Slobodan Miloševič je podle ní geniální člověk: Jsem si jistá, že takový člověk ve světě není. Přijal mě ve svém kabinetu v předsednictvu, dva či tři týdny po mé tragédii. Do této doby jsme neměli žádný kontakt. Zeptal se mě, jaká je situace a jestli budu schopná pokračovat dál. Poznala jsem, že mu na tom velmi záleží. Slíbila jsem mu, že budu pokračovat, uvedla.

Ztráty v řádech stovek milionů marek

A kolik klientů se nachytalo? Detailní údaje nabízí komise Národní banky Jugoslávie (NBJ), podle které měla Dafiment banka celkem 163 025 klientů, se kterými uzavřela celkem 577 600 smluv, celkový dluh vůči lidem dosáhl 450 milionů německých marek. Po krachu banky se našlo jen 109 639 německých marek, komise NBJ nezjistila, kde se ztratilo či jak se utratilo 315 641 244 milionů marek. Režimu Miloševiče se údajně prostřednictvím nastrčených bank podařilo z lidí vytáhnout celkem až 1 miliardu marek. 

Stovky tisíc lidí přišly často o veškeré své úspory. Na pádu Dafiment banky se nejen obohatila samotná majitelka, ale i lidé kolem Miloševiče. Celé kruté válečné období společně se sankcemi dalo vzniknout nové oligarchistické elitě, která měla blízko na Miloševiče, a která mu pomohla dále utužit režim. Například začaly vznikat soukromé televize, které získaly značnou popularitu, většinou je vlastnili právě lidé napojení na Miloševiče. 

Každopádně, gigantický podvod na vlastním obyvatelstvu, se režimu povedl. Prostřednictvím „pyramidových bank“ získal Miloševič dostatek peněz na podporu srbského obyvatelstva na území Chorvatska a Bosny. A válka se protáhla.

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 27. 6. 2014 10:56