Hlavní navigace

Co musejí zaplatit dědici zaměstnavateli

8. 3. 2011
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Vypořádání závazků mezi zemřelým zaměstnancem a jeho chlebodárcem se řídí speciálními pravidly. Zatímco pracovníkova práva přecházejí na rodinu, zaměstnavatelovy nároky smrtí zaměstnance končí.

Smrtí zaměstnance pochopitelně zaniká samotný pracovněprávní vztah. Ovšem některá práva a povinnosti, které z pracovněprávního vztahu vyplývají, smrtí pracovníka nezanikají, např. jeho peněžitá práva. Do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdová a platová práva z pracovněprávního vztahu (z pracovního poměru, z dohody o práci konané mimo pracovní poměr, tedy z dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce) postupně na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob. (Předmětem dědictví jsou peněžité nároky zaměstnance rovněž tehdy, jestliže jejich výše přesahuje trojnásobek průměrného měsíčního výdělku zesnulého zaměstnance.) Jiná (případná další) peněžitá práva se také stávají předmětem dědictví.

Zákoník práce má přednost před občanským zákoníkem

Tato specielní úprava přechodu peněžitých práv zesnulého zaměstnance na pozůstalé má přednost nejen před pravidly dědění ze zákona, ale i před případnou závětí. Už jsme si ji přiblížili v článku Kdo po vás může zdědit vaši výplatu?. Podobně se postupuje i při přechodu nároku na dávky nemocenského pojištění, to jsme si ukázali v článku Jak se dědí nemocenské dávky?.

Peněžitá práva zaměstnance vůči zaměstnavateli tedy jeho smrtí nezanikají, přecházejí na stanovený okruh pozůstalých. Naproti tomu peněžitá práva zaměstnavatele vůči zaměstnanci (zaměstnavatelovy peněžité pohledávky za zaměstnancem) smrtí zaměstnance zanikají s výjimkou práv, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo která byla zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznána co do důvodů i výše, a práv na náhradu škody způsobené úmyslně.

Nároky zaměstnavatele

Peněžité nároky zaměstnavatele vůči zaměstnanci tedy smrtí zaměstnance zásadně naopak zanikají, zaměstnavatel však má právo, aby z pozůstalosti (dědictví) po zaměstnanci byly uhrazeny částky:

  • které mu byly přiznány rozhodnutím soudu popř. jiného orgánu veřejné moci, které již nelze napadnout řádným opravným prostředkem a je v právní moci,
  • náhrady škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli úmyslně,
  • které uznal zaměstnanec co do důvodu a výše resp., k jejichž zaplacení se touto formou zaměstnanec zaměstnavateli zavázal.

Uznání dluhu jako formu zajištění závazku v občanskoprávních vztazích jsme již přiblížili dříve. Jednoduchý institut však lze použít i tehdy, dluží-li zaměstnavatel zaměstnanci nebo naopak zaměstnanec zaměstnavateli.

Zaměstnancem uznané závazky musejí dědici uhradit

O uznání závazku zaměstnance se zákoník práce výslovně zmiňuje pouze v souvislosti s dohodou o způsobu náhrady škody, kterou zaměstnanec zaměstnavateli způsobil; její součástí je výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže zaměstnanec svůj závazek nahradit škodu uznal. To však nelze chápat tak, že jakési samostatně provedené uznání dluhu zaměstnancem je nutným předpokladem (podmínkou) k uzavření dohody o způsobu náhrady škody. Osvědčeným uznáním dluhu dle občanského zákoníku lze platně zajistit zaplacení dluhu, který je nárokem vyplývajícím z pracovněprávního vztahu, a to jakéhokoliv dluhu, nejenom závazku zaměstnance v případě pohledávky zaměstnavatele za zaměstnancem z titulu náhrady škody.

Uznání dluhu musí být učiněno v písemné formě. Jinak nemůže být uznání dluhu platné. Jestliže došlo pouze k ústnímu uznání dluhu, byť tak dlužník učinil před svědky, nemá takové uznání právní následky, které předpokládá příslušné ustanovení občanského zákoníku. Avšak z hlediska prokazování nároku věřitele (zejména před soudem) samozřejmě může mít důkazní význam.

V písemném projevu o uznání dluhu musí být uveden důvod dluhu a jeho výše. Důvod nemusí být v uznávacím projevu uveden výslovně, postačí, je-li specifikován např. jen poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu obsažen. Stejně tak výše dluhu nemusí být vyjádřena přesnou částkou, ale musí být z uznávacího projevu zjistitelná.

skoleni_15_4

V uznání dluhu by měl dlužník dále vyjádřit příslib, že svůj dluh zaplatí a uvést do kdy se tak zavazuje učinit.

Stáhněte si vzor jednoduchého uznání dluhu.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002, spis. zn. 33 Odo 507/2001:

I. Pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná.

II. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.

III. Odkaz v listině na předcházející telefonický rozhovor účastníků nelze (bez dalšího případného dokazování o obsahu telefonátu, jeho záznamu ad.) považovat za dostatečné označení důvodu dluhu ve smyslu § 558 občanského zákoníku.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 3100/2007 ze dne 25. 11. 2009:

Určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Důvod sice nemusí být vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně odvoditelný. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.

Nejvyšší soud ČR k právům a povinnostem z pracovního poměru a společnému jmění manželů – k případné odpovědnosti pozůstalého manžela za dluh zesnulého v zaměstnání:

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 2045/2006, ze dne 30. 5. 2007.

Ustanovení občanského zákoníku nelze užít v pracovněprávních vztazích ani analogicky; je proto vyloučeno také to, aby se práva a povinnosti z pracovního poměru na straně zaměstnance řídila ust. § 143 až 151 občanského zákoníku. Závěru o tom, aby práva a povinnosti z pracovního poměru mohla být považována za součást společného jmění zaměstnance a jeho manžela, navíc brání osobní charakter výkonu práce zaměstnancem; musí-li zaměstnanec vykonávat práci osobně, je tím kromě jiného vyloučeno, aby manželé měli jako společná práva a povinnosti z pracovního poměru, který navázal některý z nich. 

Z právních úkonů učiněných v pracovněprávních vztazích některého z manželů proto nemohou být oprávněni a povinni oba společně a nerozdílně (jak to jinak předpokládá ust. § 145 odst. 4 občanského zákoníku) a ani povinnosti (závazky) z pracovního poměru některého z manželů nemohou plnit oba společně a nerozdílně (ačkoliv se to jinak ohledně společného jmění manželů uplatňuje ve smyslu ust. § 145 odst. 3 občanského zákoníku).

Práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu proto nepatří do společného jmění zaměstnance a jeho manžela. Manžel zaměstnance není povinen jen z důvodu společného jmění (společně a nerozdílně se zaměstnancem) uspokojit nárok, který má zaměstnavatel proti zaměstnanci. 

Povinnosti zaměstnance může místo něho splnit někdo jiný – s výjimkou případů stanovených zákonem – jen po jeho smrti a pouze za podmínek uvedených v ust. § 260 odst. 3 zrušeného zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož byl posuzován sporný případ – aktuálně jde o ust. § 328 odst. 2 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Závěr odvolacího soudu v posuzované věci, podle kterého by žalovaná (jako manželka zemřelého žalobcova bývalého zaměstnance) mohla být „legitimována“ k uspokojení žalobcova nároku na náhradu škody z odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách jen podle ust. § 470 občanského zákoníku, tedy jen z důvodu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, které měl vůči svému (bývalému) zaměstnavateli a které jeho smrtí nezanikly, je tedy v souladu se zákonem.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).