Co jsou to nepojmenované smlouvy a nač si dát při jejich uzavírání pozor?

U nájemní smlouvy je vše jasné, její podoba je dána zákonem a existuje tolik vzorů, že ji podle nich lehce vytvoříte. Jak je to ale se smlouvami, které upravují ojedinělosti?

Při smluvní úpravě svých vzájemných práv a povinností nejsou smluvní strany – účastníci smluv a právních (závazkových) vztahů – omezeni jen na smluvní typy výslovně zákonem upravené. Účastníci určitého závazkově-právního vztahu tak mohou mezi sebou uzavřít nejen smlouvu tzv. typovou (typickou) jako je smlouva kupní, smlouva o dílo, nájemní smlouva a další, tedy smlouvu pojmenovanou, ale i smlouvu nepojmenovanou (tzv. inominátní, též netypizovanou).

Typovými smlouvami jsou tedy smlouvy v zákoně výslovně upravené, přičemž zákon také vymezuje, které podstatné (povinné) náležitosti daná smlouva musí obsahovat, aby se jednalo o příslušný smluvní typ. Kupř. nájemní smlouva na byt musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. (Tato smlouva musí mít písemnou formu.)

Jednotlivé smluvní typy se nerozlišují podle toho, jak je smlouva označena; rozhodující je obsah smluvního ujednání, jímž jsou vymezena práva a povinnosti účastníků. Možnost smluvních stran upravit obsah závazkového vztahu odchylně od zákona je omezena jen tehdy, zakazuje-li to výslovně zákon nebo vyplývá-li z povahy ustanovení zákona, že se od něj nelze odchýlit; ustanovení, od nichž se nelze odchýlit, se nazývají kogentní, ta, od nichž se odchýlit lze, pak dispozitivní. Čtěte také: Porodní bolesti AXA Bank aneb amatéři ze Švýcar

Zákon neurčuje podstatné náležitosti

Smlouvou inominátní se naproti tomu míní smlouva, která není upravena v zákoně (např. občanském nebo obchodním zákoníku) jako jeden z typů smluv. Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zákonem zvláště upravena, taková smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona.

U nepojmenovaných smluv určují obsah (a název) smlouvy sami její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah, vzniklý z nepojmenované smlouvy, analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší. (K tomu viz aktuální rozsudek Nejvyššího soudu České republiky spis. zn. 33 Cdo 1977/2007, ze dne 9. září 2009, který je dostupný na internetové stránce soudu: www.nsoud.cz.)

Z judikatury:

Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky spis. zn. 33 Cdo 1977/2007, ze dne 9. září 2009:

U nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah, vzniklý z nepojmenované smlouvy, analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší.

Jako příklad nejčastěji v praxi uzavíraných nepojmenovaných smluv lze uvést např. smlouvy, jimiž je sjednáno právo zpětné koupě, opční právo, smlouvu o kauci, smlouvu o spolupráci atp.

Nejde o smíšené smlouvy

Jako nepojmenovanou smlouvu nelze ovšem hodnotit tzv. smíšenou smlouvu, kdy jedna smlouva v sobě zahrnuje několik zákonem pojmenovaných smluvních typů (jako příklad lze uvést třeba smlouvu o koupi nemovitosti, zahrnující i smlouvu o zřízení věcného břemene – užívání bytu dosavadním vlastníkem). Taková smíšená smlouva se pak řídí ustanoveními zákona o všech smluvních typech, z nichž se skládá.

Přečtěte si také bonus připravený autorem

Vysvětlení často užívaného pojmu aneb co je judikatura?

Doporučení

Laikům bez právního vzdělání, resp. dostatečné praxe v oboru (doprovázené alespoň základními právnickými znalostmi), jehož se nepojmenovaná smlouva týká, rozhodně nelze uzavírání takových smluv doporučit – mohli by opomenout sjednat nějakou pro ně významnou okolnost nebo pravidlo, resp. by ji mohli sjednat pro sebe nevhodně (nevýhodně).

Zatímco při uzavírání typických smluv a při řešení sporů z nich vzešlých se jejich účastníci mohou spolehnout na pravidla stanovená zákonem nebo daná judikaturou, řešení sporných případů založených inominátními smlouvami je výrazně méně předvídatelné. Čtěte také: Co přinese zrušení podpory v nezaměstnanosti?

Smlouva o smlouvě budoucí

Účastníci se také mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech; pak jde o smlouvu o smlouvě budoucí. Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno.

Tento závazek (uzavřít budoucí smlouvu) zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Nejvyšší soud ČR onehdy v jednom ze svých významných (judikatorních) rozhodnutí (rozsudek spis. zn. 33 Odo 343/2005 ze dne 22. 3. 2007, který je dostupný na internetové stránce soudu: www.nsoud.cz) určil, že změna okolností, z nichž účastníci smlouvy o smlouvě budoucí vycházeli při jejím uzavření, nemá za následek zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu, jestliže k ní došlo až po uplynutí doby, kterou účastníci pro uzavření budoucí smlouvy sjednali.

Změna okolností může způsobit zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě pouze v případě, že k ní došlo od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě do uplynutí doby, do níž měla být smlouva uzavřena. Pozdější změna okolností, byť i taková, jakou má na mysli občanský zákoník, již zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě za následek nemá. Jinak  by došlo k neodůvodněnému zvýhodňování té smluvní strany, která není ochotna své závazky ze smlouvy o budoucí smlouvě plnit dobrovolně.