Spočítejte si...

Zavřít

Císaři z bankovnictví nemají žádné šaty

Mohou být banky příliš velké na to, aby zkrachovaly? Budeme se věnovat otázkám spojeným s výší kapitálu bank a termínu „too big to fail“ v kontrastu se společností jako takovou.

Ve slavné pohádce Císařovy nové šaty od Hanse Christiana Andersena dva krejčí nabídnou císařovi krásné a velmi zvláštní oblečení. Tvrdí přitom, že oblečení bude neviditelné pro lidi, kteří jsou hloupí nebo se nehodí k dané práci. Císař si těchto šatů objedná kompletní sadu. Když císař pošle své ministry, aby dohlédli na krejčí, tak nic nevidí, ale ze strachu, že budou považováni za nekompetentní, žádný z nich nepřizná pravdu a místo toho raději vychvalují krásy neviditelného oblečení. Císař shledá jeho nový oděv taktéž neviditelný, ale nechce vypadat hloupě, proto chválí i neexistující prvky, Když nosí svůj kapitál v podobě nových šatů na sobě, přihlížející jsou také plní obdivu bez ohledu na fakt, že nic nevidí. Až jedno malé dítě zakřičí: Císař nemá žádné šaty, tak si všichni dokážou přiznat, že je císař skutečně nahý.

Banky mají podobné tajuplnosti. K dispozici je všudypřítomný mýtus, že jsou banky odlišné-speciální od ostatních společností a odvětví v ekonomice. Každý, kdo se ptá na toto, je v ohrožení, že bude prohlášen za nekompetentního. Ve skutečnosti však mnoho tvrzení předních bankéřů, odborníků a akademiků má stejně tolik látky jako císařovy nové šaty. Nicméně většina lidi nezpochybňuje tato tvrzení, i když ovlivňují jejich postoje. Důvěra ve specialisty je poměrně zastrašující.

Nákladná regulace

Někteří bankéři možná připustí chyby, které vedly k finanční krizi, která začala v roce 2007, ale také můžou zobrazit krizi jako náhodu nebo nehodu, u které je vysoce nepravděpodobné, že se znovu zopakuje během našeho života. To by bylo samo o sobě dost nákladné a nehospodárné v rámci zpřísněné regulace, aby se předešlo událostem, které by mohly nastat jednou za sto let. Přísnější regulace by mohla zasahovat do podpory ekonomiky v návaznosti na bankovnictví, což by mohlo mít vážné a původně nezamýšlené důsledky.

Vezměme si například bankovní výpůjčky. Nadměrně půjčování bylo identifikováno jako hlavní faktor během finanční krize. Sami bankéři to někdy připouštějí. Nicméně bankovní sektor bojuje agresivně proti restrikcím v oblasti bankovních výpůjček. Obehranou písničkou je myšlenka, že by příliš mnoho zpřísnění mohlo poškodit ekonomický růst.

Toto je typický strašák, že si musíme zvolit mezi ekonomickým růstem a finanční stabilitou. Koneckonců, kdo by byl pro návrh nového nařízení, které omezuje růst, a proto může mít dopad na všechny zúčastněné subjekty? Ve skutečnosti historie finančních krizí a nestabilit, a to včetně nedávné krize, ukazuje, že se největší poškození bankovních úvěrů a růstu objeví, když se banky stanou zoufalé z příliš velkého půjčování a ztratí vlastní investice.

Proč by uložené restrikce na bankovní úvěry mohly mít nějaký dopad na banky samotné? Jeden argument byl podán v roce 2010 Britskou bankovní asociací, která tvrdila, že nová nařízení by vyžadovala po bankách ve Velké Británii, aby držely extra kapitál, který by jinak byl zařazen pro úvěry podnikům a domácnostem. Pro každého, kdo neví, o čem je regulace, by tento argument zněl asi věrohodně. Ve skutečnosti je však nesmyslný a nepravdivý.

Nesmyslnost pramení ze zneužití slova kapitál. V bankovní hantýrce se jedná o pojem, který banka obdrží od akcionářů nebo vlastníků. Toto musí být odlišeno od peněz, které byly půjčeny někde jinde. Banky využívají vypůjčené a nevypůjčené peníze k poskytování úvěrů a dalších investic. Nevypůjčené peníze jsou peníze, které banka získá od vlastních majitelů, pokud se jedná o banku soukromou, nebo od akcionářů.


Autor: Agentura SXC

Ilustrační foto.

Nevypůjčené peníze

Jinde v ekonomice je tento typ financování označován jako vlastní kapitál. V oblasti bankovnictví je to nazváno kapitálem. Regulace spojená s kapitálem vyžaduje, aby dostatečný zlomek bankovních investic a aktiv byl financován nevypůjčenými penězi. To je podobné jako požadavek, kdy kupující domu musím zaplatit minimální akontaci při jeho koupi. Mít minimální podíl nevypůjčených zdrojů v poměru k celkovým aktivům je způsob, jak omezit podíl aktiv, která jsou financována z vypůjčených peněz.

Vzhledem k tomu, že nevypůjčené prostředky lze získat bez jakéhokoliv slibu v rámci plateb v určitých časových úsecích, tak více kapitálu také zvyšuje schopnost bank absorbovat ztráty na vlastním majetku. Z výkazu Britské bankovní asociace nemůžeme odhadnout, jestli jsou kapitálové požadavky o tom, kolik si sama banka půjčuje. Z výkazu se zdá, že je kapitál určitou peněžní rezervou – hromada peněz, kterou banka drží a nemůže z ní vytvořit úvěry.

Ve skutečnosti regulace spojená s kapitálem neříká bankám, co mají dělat se svými zdroji nebo co by měly držet. Říká bankám jen to, jaká část prostředků musí být nevypůjčená. Nové regulace budou po britských bankách vyžadovat, aby držely extra kapitál, což je nesmysl. Implikace, že se úvěry podnikům a domácnostem automaticky sníží, není pravdivá. Kapitál není prostředek pro jeden deštivý den v roce, ale musí počítat s tím, že jich bude mnohem více.

Zmatek ohledně pojmu „bankovní kapitál“ je všudypřítomný. Četné mediální zprávy říkají, že banky musejí odložit stranou kapitál, aby splňovaly nová nařízení. Odkazy na kapitálové rezervy naznačují, že regulační prvky tlačí banky k držení peněz, které „sedí“ se založenýma rukama v bankovních pokladnách. To vše bez nějaké přidané hodnoty pro ekonomiku. Bankovní lobbista by mohl citovat jedno pořekadlo: Dolar v podobě kapitálu představuje méně než dolar pracující pro ekonomiku. Další argumentace proti zvýšeným kapitálovým požadavkům je, že kapitál (to znamená vlastní kapitál) je nákladný, a pokud banky musí mít více kapitálu, tak by se to odrazilo v jejich vyšších nákladech. Tato mantra je zřejmá bankovním specialistům, kteří ji obvykle nemají potřebu ospravedlňovat.

Nenávidění kapitálu

Proč ale banky tolik nenávidí kapitál a zdá se jim drahý? V jakém přesném smyslu je kapitál drahý a co to znamená pro společnost a politiku?  Můžeme otestovat tento argument tím, že srovnáme banky s jinými společnostmi. Společnosti ve většině sektorů si mohou půjčit tolik, kolik chtějí, pokud je jim někdo ochoten půjčit. Přesto neexistuje žádný jiný sektor, ve kterém by společnosti půjčovaly téměř tolik, kolik půjčují právě banky. U naprosté většiny nefinančních společností ve Spojených státech amerických reprezentují výpůjčky méně než 50 % majetku. Některé velmi úspěšné společnosti si nepůjčují vůbec žádné peníze pro vlastní podnikání.

Naopak dluhy u bank často představují více než 90 % majetku. U některých velkých evropských bank je toto procento ještě vyšší, dokonce můžeme spatřit i čísla nad úrovní 97 %. To byla úroveň pro některé americké investiční banky před rokem 2007, stejně jako pro hypoteční giganty Fannie Mae a Freddie Mac, kterým musela být podána záchranná ruka. Nová nařízení, na která si stejně bankovní sektor stěžuje, by však ještě povolovala financování pomocí dluhu na úrovni 97 % majetku bank.

Pokud společnost může počítat s tím, že bude zachráněna vládou, když nebude moci splácet vlastní dluhy, a pokud se její věřitelé nebudou moc starat o možnost defaultu, tak další věřitelé rádi zapůjčí další finanční prostředky. Společnost by tak zjistila, že je půjčování levné a využití možností alternativních cest pro financování investic by se jevilo jako nákladné. Úrok, který by společnost musela nést z dluhů, by neovlivnil skutečné riziko defaultu, protože to je v tomto případě částečně hrazeno daňovými poplatníky. Z pohledu bank je tedy možnost půjčování poměrně levnou záležitostí.

Mezi křikem lobbistů je návrh, že by nařízení neměla poškodit banky v globální konkurenci, a proto nemůžou být přísnější předpisy než někde jinde. Toto je však také nesprávný argument k tomuto tématu. Veřejná politika země by neměla být spokojena s úspěchem bank nebo jiných společností, pokud je tohoto úspěchu dosaženo pomocí dotací od daňových poplatníků, nebo tím, že vystaví veřejnost nadměrným rizikům – například riziko znečištění našich přírodních krás a zdrojů nebo právě nějaká finanční krize.

Důležitost pro systém jako celek

Proč bychom se vůbec měli starat o bezpečnost bank a o výši jejich výpůjček? Újma, která může vzniknout při situaci, kdy se banky dostanou do potíží díky velkému půjčování, může být velká a zároveň může mít vliv na mnoho dalších subjektů, které do tohoto problému nejsou přímo zapojené, ale následně nepřímo dojde k jejich ovlivnění. Potencionální újma je obzvláště velká, pokud je banka důležitá pro systém jako celek. Jedná se například o JPMorgan Chase & Co. nebo Deutsche Bank AG, které provádějí masivní operace po celém světě. Nadměrné výpůjčky těchto bank vystavují všechny z nás rizikům, nákladům a neefektivitě, které jsou ve výsledném sčítání zcela zbytečné.

Problém spojený s termínem „too big to fail“ je dnes pro banky větší, než tomu bylo v roce 2008, protože se americké banky staly mnohem většími. Dne 31. března 2012 byl dluh společnosti JPMorgan Chase na hodnotě 2,13 bilionu amerických dolarů a pro Bank of America Corp. se jednalo o částku 1,95 bilionu amerických dolarů, což je více než trojnásobek dluhu společnosti Lehman Brothers Holdings Inc. Dluh pěti největších amerických bank činí zhruba 8 bilionů amerických dolarů. Tyto údaje by však byly ještě větší, pokud bychom při výpočtech vycházeli podle daných evropských účetních pravidel.

Tato situace je o to důležitější, aby se zabránilo scénářům, ve kterých si vlády musí vybrat mezi krachem velké společnosti nebo závazkem pro její záchranu. Jednou z možností je pokus o vytvoření mechanismů, které by umožnily velkým bankám zkrachovat tak, aby nedošlo k narušení ekonomiky a zároveň nebyla vyžadována veřejná podpora. Ačkoliv nějaké úsilí bylo vynaloženo v tomto směru, stále tu zůstává určitá výzva pro globální banky. Dokonce i nejlepší mechanismus k vyřešení tohoto problému se zdá být stále rušivý a ve výsledku také nákladný.

Současná situace je trochu zvrácená. Je to stejné, jako kdybychom měli dotovat chemický průmysl, aby záměrně znečišťoval naše řeky a jezera. Tyto dotace by navíc podpořily další znečištění. Pokud by byl daný sektor požádán, aby snížil úroveň znečištění, tak by argumentoval tím, že se zvýší jejích náklady. Tolerovali bychom takové argumentace ve vztahu ke znečištění? Podporování bank pro nadměrné půjčování a braní na sebe tolik rizika, že celý bankovní systém je ohrožen, můžeme vidět úplně stejně jako podporu a povzbuzování společností, které znečišťují přírodu, i když mají čistější alternativy. Nutno však podotknout, že se samozřejmě jedná o dražší cesty.

Inspirace pro volný překlad článku nalezena na internetové stránce Bloomberg.com.