Spočítejte si...

Zavřít

Čím jsou dnes peníze kryty? Dluhem

Bankovky kryté zlatem? Fikce… Rezerva v podobě zlatého pokladu? Přežitek. Pryč jsou ty časy, kdy se ještě prohlašovalo, že peníze jsou kryty zlatem.

Povinnost směnit papírovou bankovku nebo státovku za zlato bývala stejně různými šalamounskými způsoby omezována – třeba směnitelností jen velkých částek za slitky o hmotnosti asi 12,5 kg (tzv. standard zlatého slitku).

Bankovky kryté zlatem?

V komunistickém režimu byl formálně stanoven zlatý obsah koruny a na bankovkách prohlášení „Bankovky jsou kryty zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé“, popřípadě ve slovenské jazykové mutaci „Bankovky sú kryté zlatom a ostatními aktívami Štátnej banky československej“. Z pohledu držitelů peněz ovšem taková informace měla jen formální a ideologickou povahu. Peníze stejně směnitelné za zlato nebyly a jak to bylo s jejich kupní sílou, pamětníci vědí – fronty, podpultové zboží, potřeba vekslováním získat bony umožňující nákup nedostatkového zboží v Tuzexu.

Směnitelnost za zahraniční měny za socialismu byla omezená a znemožněná, kupříkladu čerpání zahraničních měn při výjezdu do nesocialistických zemí anebo Jugoslávie vyžadovalo devizový příslib. Československá koruna nebyla volně směnitelná a zahraniční obchod byl pod kontrolou státu. Centrální plánovači pak v podmínkách centrálního plánování v rámci RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci) a studené války určovali, zda budou dovezeny pomeranče kubánské, jiné, anebo žádné.

Fikce krytí zlatem socialistických státovek
Autor: Radovan Novotný

Fikce krytí zlatem socialistických státovek.

A čím jsou kryté dnešní české koruny?

Soudobé mince obvykle tvoří levná ocel, která je vylisována do tvaru mince a pokovena. Když se taková mince ponechá na větru a dešti, vrstva pokovení se naruší a mince snadno zkoroduje. Stačí rok nebo dva drsných podmínek a mince vezme za své. Pro reprezentaci větší nominální hodnoty se pak používá potisknutý bankovní papír s ochrannými prvky. Tyto formy hotovosti jako symboly reprezentující měnu, jsou emitovány monopolem úřadu centrální banky, u nás Českou národní bankou. Bezhotovostní peníze, které vznikají, když některá z obchodních bank poskytne úvěr, existují v podobě zápisu na bankovních účtech. Čím jsou tedy vlastně peníze dnes kryty, ať už oběživo (tedy bankovky a mince), tak naše vklady u bank?

Na stránkách úřadu ČNB jako centrální banky se můžeme dozvědět, že peníze jsou kryty aktivy České národní banky. Pojďme nahlédnout pod pokličku toho, co se za tím skrývá. Aktivum bývá považováno za nějaký majetek přinášející výnos, zde jde zejména o aktiva finanční – v grafu 1 jsou zachycena aktiva nejpodstatnější. Z grafu 1 je zřejmé, že podstatnou částí krytí jsou úvěry podnikům a domácnostem (v grafu zelená křivka) a čistá zahraniční aktiva, představující pohledávky v cizí měně. Že to zní jaksi divně? Jak může měnu krýt třeba hypotéka nebo spotřební úvěr?

Odpověď je jednoduchá, bilance centrální banky je ovlivněna i účetními knihami všech obchodních bank, které emitují bezhotovostní peníze. Čím více toho banky rozpůjčují, tím více bezhotovostních peněz existuje. Rozpůjčované a vytvořené peníze jsou kryty právě poskytnutými úvěry, tedy slibem dlužníků půjčky splatit. Skutečně pryč jsou ty časy, kdy se ještě mohlo říci, že existuje krytí zlatem, podíl zlata v hodnotě asi 600 milionů korun je natolik malý, že by v tomto grafu ani nebyl viditelný.

Některá z významných aktiv v bilanci ČNB (mil. Kč).
Autor: Česká národní banka

Některá z významných aktiv v bilanci ČNB (v mil. Kč).

Od komoditních peněz k penězům úvěrovým

Kdysi bývaly peníze plnohodnotné a měly podobu nějaké komodity, kupříkladu mincí z drahokovu, kůže, obilí anebo třeba plátna. Od slova plátno, které bývalo na našem území ve formě šátečků používáno jako prostředek směny, je odvozen i výraz „platit“. Nejen plátno, ale třeba i cigarety sloužily v podobě komoditních peněz k usnadnění života. Když se stávající měna a jejich náhražky stanou nepoužitelnými, lidé hledají komoditu, která by funkci peněz zastala. Komoditou používanou jako protihodnota při placení může být třeba i tabák, cigarety slouží jako platidlo ve věznicích a byly v této funkci používány i v době poválečné.

Citujme Miltona Friedmana (1912–2006) z knihy Za vším hledej peníze:

Já osobně jsem zažil dobu používání cigaret jako peněz v roce 1950, kdy už měnová stabilita v Německu byla obnovena a papírová německá marka se stala znovu všeobecným prostředkem směny. Po cestě z Paříže (…) do Frankfurtu (…) jsem musel natankovat (…). Neměl jsem ovšem u sebe žádné marky, (…). Měl jsem ale dolary, francouzské franky a britské libry. Německá Frau, která tankovala do mé nádrže benzín, nepřijala žádnou takovou platbu, protože, jak řekla, to nebylo legální. Vypořádali jsme se přátelsky tak, že jsem jí dal karton cigaret (za který jsem v Paříži zaplatil jeden dolar) …. za benzín, který si ona cenila na čtyři dolary při použití oficiálního směnného kurzu… . Ona (…) dostala za benzín v ceně čtyři dolary cigarety v ceně čtyři dolary.“ A jak cigarety fungovaly jako měna? Friedman to vysvětluje takto: „Jako měna byly cigarety obchodovány po celých krabičkách, někdy i jednotlivě, ne po kartonech, neboť taková denominace by byla příliš vysoká pro většinu nákupů. Cizinci byli velmi často překvapeni, že Němci byli tak závislí na amerických cigaretách, že za ně byli ochotni platit ohromné sumy. Obvyklou odpovědí bylo: „Tyhle nejsou na kouření, ty jsou na obchodování.

Značným pokrokem vývoje platidel byla „standardizace“ mincí a posun ke stříbru a zlatu – ražba mincí přinesla standardní jednotku a urychlila placení. Dalším pokrokem bylo používání papírových peněz – je přece jenom mnohem jednodušší cestovat namísto měšců plných mincí s portmonkou naplněnou bankovkami. Historicky byla bankovka směnkou znějící na bankéře. Existovala víra, že bankovky jsou (často alespoň teoreticky) na požádání splatné v měnovém kovu. V dnešní době bankovka ovšem představuje úvěrové peníze, poskytne-li obchodní banka úvěr, dostávají se na světlo světa bezhotovostní peníze a ty jsou přeměnitelné na hotovost.

Důvěra v moderní peníze

Peníze jsou pro život moderního člověka nevyhnutelným finančním instrumentem. Dnešní peníze jsou statkem, který vytváří bankovní systém. Vše je postaveno na důvěře a předpokladu finanční stability. Věříme, že zápisy v účetnictví banky, na našem kontě, představují reálnou kupní sílu, kterou můžeme uplatnit díky naší plastikové kartě, příkazu k úhradě nebo hotovosti. Říká se, že dnešní peníze mají „nucený oběh“, ale v reálu nás nikdo nenutí je používat – čas od času je po nás běžně požadována platba v eurech nebo třeba v dolarech a není to problém.

Run na banku, kdy lidé v panice vybírají vklady a banka se pod náporem vkladatelů hroutí, je do značné míry historickým pojmem. V době centralizovaného bankovnictví provozovaného pod taktovkou státu postrádá run na banku původní smysl. I kdyby některé z obchodních bank došly peníze, nastoupí záchrana a pomoc ze strany prodloužené ruky vlády anebo centrální banky. Ta může dodat takové množství likvidity, aby paniku odvrátila. A kdyby byla panika vskutku likvidační, nastoupily by vládní garance, bankovní prázdniny; popřípadě i limity bezhotovostních plateb či výběrů hotovosti.

Peníze jsou v rostoucí míře používány v bezhotovostní podobě, platby se provádí účetními zápisy na účtu plátce a příjemce prostřednictvím informačních a komunikačních technologií. Když třeba platíme bezkontaktní nálepkou, identifikujeme a autorizujeme platbu, banka ji zúčtuje na vrub našeho účtu a zajistí připsání na účet příjemce. Je to mnohem praktičtější, než kdyby obchodník musel pracovat s hotovostí, hlídat ji a odnášet tržby do banky. V moderní době nás u námi používaných peněz vlastně ani příliš nezajímá, čím jsou kryté – teda do té doby, dokud jejich kupní síla rychle neklesá. Když se měna stane nedůvěryhodnou a peníze rychle ztrácejí na hodnotě, lidé hledají alternativy. A tak třeba v soudobém Rusku lidé více než rublu jako komoditní měně věří tvrdým zahraničním měnám. Když s poklesem ceny ropy rubl den ze dne oslaboval, před směnárnami se vytvářely fronty – lidé se snažili směnit rubly na měnu, ve kterou více věřili.

Oslabující rubl a fronta před směnárnou.
Autor: Radovan Novotný

Oslabující rubl a fronta před směnárnou.

Peníze v rukou státu

Minulé století, pro které byl nástup neplnohodnotných měn charakteristický, začalo být označováno za století inflace. I když politické a měnové autority slibovaly cestu k lepším zítřkům, nastoupily po odpoutání se od kotvy v podobě krytí měny inflační šoky. Velké otřesy ve světovém měnovém systému nastaly, když ztroskotal brettonwoodský měnový systém. V roce 1971 prezident Nixon „zavřel zlaté okno“ a jednostranným prohlášením vyhlásil, že Spojené státy nebudou držet závazek krytí emitovaných dolarů zlatem. Víra ve zlatem krytý dolar ztroskotala na inflační emisi dolarů a nesplněním závazku Spojených států.

Inflace sedmdesátých let pak politiky napříč západními zeměmi přinutila k tzv. boji s inflací a hledání způsobu udržení inflačního džina pod pokličkou. Ukázalo se, že tolik uznávaná teorie Phillipsovy křivky, umožňující hledat kompromis mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace, byla jen fikcí. Politici prostě nemohou beztrestně znehodnocovat měnu s tvrzením, že tím snižují nezaměstnanost a pomáhají ekonomice růst. A tak na Západě nastoupila změna doktríny, monetarismus, přístup uznávající, že se měnová politika a správa měny nesmí stát berlou špatně hospodařících politiků. Nastoupila doba snah o vytvoření nezávislých centrálních bank majících poslání v podobě vytvoření stabilní měny, která netrpí inflací.

V komunistickém světě za železnou oponou probíhal experiment centrálního plánování, peníze byly plně pod kontrolou centrálních plánovačů a inflace oficiálních cen vyhlašovaných plánovacími komisemi byla v podstatě nemožná. Realita v podmínkách podpultového zboží, šmeliny a černého obchodu v situaci nedostatkového zboží běžné potřeby ovšem ukazovala, že důvodem k inflaci není nutně jen nadměrná emise peněz. K čemu jsou peníze, když za ně stejně není co koupit?

Svět smíšených ekonomik pokračoval cestou modernizace centrálního bankovnictví a víry, že úřad centrální banky může vývoj měny ovlivňovat a vhodnými nástroji měnové politiky moderovat hospodářský cyklus. Měnový systém má zřejmé dopady do finanční stability, spekulačních bublin i mezinárodního obchodu. Optimální měnový systém se ale stále hledá, svět se i v 21. století potýká s měnovými válkami a konkurenčními devalvacemi.

9 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 6. 2. 2016 21:41