Chtěli byste žít v bezpeněžní společnosti?

K napsání této úvahy mě inspirovala diskuse na jiném serveru, kde se z původně jiného tématu  vyvinul spor, jestli je lepší společnost založená na konkurenci mezi jedinci a peněžní směně, nebo společnost založená na „ideální“ spolupráci a rozdělování prostředků dle potřeb jejich jednotlivých členů.

Komunismus jako předpokoj bezpeněžní společnosti

Ve své ideální podobně o bezpeněžní společnosti uvažuje komunistická ideologie. Za předpokladu, že by se podařilo ji někde prosadit, tak by její jednotliví členové odváděli své výkony pro společnost zcela bezúplatně a stejným způsobem by dostávali životní prostředky. Příděl potravin by tak nezávisel na druhu vykonávané práce, ani jejím množství, ale jen na počtu členů domácnosti. Čtěte také: Listopad 89 jako krach socialismu?

Podobným způsobem by bylo rozdělováno spotřební zboží. Do této fáze se ovšem žádná země nikdy nedostala, maximálně zůstala v „předpokoji“ ve formě státem vlastněných výrobních prostředků a přídělů části zboží, ovšem čistě bezpeněžní společnost se nikomu vybudovat nepodařilo. V úvahu můžeme vzít snad jen Kambodžu, kde se Rudým Khmerům podařilo z celé země udělat jeden pracovní tábor, kde byla cena člověka nižší než hodnota lopaty a jejich čtyřletá vláda stála život čtvrtinu obyvatelstva.

Srovnáme-li vyspělost a konkurenceschopnost jednotlivých zemí, tak nikdy v historii nepředstihly země založené na komunistické, socialistické nebo podobné ideologii ty kapitalistické. Přesto zde dvě země vyčnívají, a to Sovětský svaz, který dokázal držet krok díky masivnímu přesunu zdrojů zejména ze spotřebního do vojenského a vesmírného sektoru, a Čína, která těží ze zvláštních administrativních oblastí a průmyslových zón, kde ovšem panuje kapitalismus v jeho nejtvrdší podobě, asi jako bychom se v Evropě vrátili do 18. století.

Kibucy

Přesto existují místa, kde bezpeněžní systém existuje, i když již ne v čisté podobě a navíc má svá nejúspěšnější léta za sebou. Jde o izraelské kibucy. Zemědělské a výrobní osady (dalo by se přirovnat k bývalým JZD u nás), kde jednotliví obyvatelé nedostávají plat, ale životní potřeby jsou jim centrálně přidělovány. Zcela podřízení systému již ale nejsou, dostávají malé kapesné. Čtěte také: Je potřeba k udržení kapitalismu sociální stát?

I zde se po vypršení idealistického nadšení ukázalo, že budoucnost není tak růžová, jak se zpočátku zdálo. Spousta kibuců se zadlužila a nebyla schopna dalšího fungování. Doby, kdy každý dostal ze společné prádelny každý týden přidělené dvě košile (sváteční + pracovní) a kdy se všichni stravovali ve společné jídelně, jsou již pomalu pryč. Většina kibuců prošla přeměnou na jinou, méně společnou formu vlastnictví, případě byly zcela zprivatizovány (nejstarší kibuc Deganija, založený 1909,  byl privatizován v roce 2007).

A to měly kibucy díky malé velikosti a tím pádem i snadnější kontrole snazší možnost si ohlídat, zda někdo do systému nepřispívá méně, než by mohl (dle hesla „každý podle svých schopností“) a nespotřebovává více, než je nutné („každému dle jeho potřeb“). Čtěte také: Je účtování úroku nemorální?

V běžné společnosti si svoji budoucnost vybíráte na základě svých zájmů a schopností. V kibucu hrál větší úlohu zájem komunity. Pokud jste chtěli být lékařem a v kibucu jich byl dostatek, rada vám odmítla poskytnout v této oblasti podporu. Měli jste tak na výběr – buď z kibucu (bez prostředků) odejít, nebo si zvolit povolání, které bylo v komunitě potřeba (zejména manuální profese).

Proč to nemůže fungovat

Dle mého názoru nemůže bezpeněžní společnost fungovat právě proto, že neklade závislost mezi druhem a množstvím vykonávané práce a obdrženou odměnou. Nemotivuje jedince k vyššímu úsilí, případně kvalitnější přípravě na budoucí povolání (studium), zato čerpání ze systému se většina jedinců bude logicky snažit maximalizovat, ať jen proto, „že je to zadarmo“, nebo proto, že předpokládá, že v budoucnu nemusí být daná komodita stejně snadno k dispozici a udělá si zásoby na pozdější spotřebu nebo výměnu za jiné, v té době nedostatkové zboží.

Největší slabinu bezpeněžního systému vidím v tom, že nepočítá s naprosto běžnými lidskými vlastnostmi, jako je chamtivost, sobeckost, lenost. Příznivci neúspěšných systémů rádi používají větu, že „systém byl dobrý, ale lidi ho zkazili“. Ale tohle je právě špatně. Má-li být systém úspěšný, musí počítat hlavně s lidmi. Na začátku je vždy přání, že se nám podaří změnit myšlení lidí a že pochopí jak geniální a prospěšný systém to vlastně je. Ano, je možné, že se myšlení lidí změní, ale nebude to ani ze dne na den (revoluce), ani za rok nebo deset let. Možná, že na několik set nebo tisíc let budou podmínky jiné a že se lidé budou divit, jak jsme mohli žít v systému, kde každý musí soupeřit o své místo ve společnosti. Ale my žijeme nyní. Čtěte také: Malthus: Nepomáhejme chudým, jinak nastoupí hladomor

Problém vidím v tom, že o zavedení systému s omezenou úlohou peněz usilují hlavně ti, kteří pociťují jejich nedostatek a získat je hodlají většinou tak, že je někomu (jinému samozřejmě) vezmou.

Dokáži si představit pomalé směřování k bezpeněžnímu systému evolucí – např. tak, že se zvyšující se produktivitou se bude od každého jednotlivce vyžadovat čím dál menší množství odváděné práce (např. zkracování pracovního týdne z dnešních 32 – 40 hodin (dle země) na např. 10 hodin týdně).

V momentě kdy základní životní potřeby (samozřejmě to, co je základní životní potřeba, se neustále vyvíjí, přesněji řečeno rozšiřuje) budou tvořeny v takovém nadbytku, že budou de facto bezcenné, tedy že společnost si bude moci dovolit každému poskytnout v podstatě libovolné množství potravy, ošacení a nějaké standardní ubytování, a bude možné toto poskytnout i těm, kteří svojí produktivitou nepřispívají společnosti buď vůbec, nebo nedostatečně (ať proto, že nemohou a nebo „jen“ nechtějí), protože jejich chybějící síla nebude v celkové produkci poznat (a je jedno, jestli to poskytne v naturální podobně, nebo v podobě peněžních prostředků, za které si to budou moci zajistit). Čtěte také: Jak ochránit své peníze?

Peníze vládnou

Peníze mají ještě jednu funkci, která není na první pohled až tak zřejmá. Každý den pomocí naší peněženky pořádáme takové „minivolby“, kdy určujeme, který výrobce potravin, spotřebního zboží a poskytovatel služeb se bude rozvíjet a který zanikne. Jaké výrobky a služby chceme a o jaké již nemáme zájem. Ne vždy jde o rozhodnutí zcela dokonalé, řada nákupů je impulzivní nebo pod vlivem nedostatečných, zkreslených nebo vyloženě nepravdivých informací.

Jsme ovlivněni spotřebním chováním ostatních (soused si koupil metrovou plasmu, tak to já musím mít metr a půl) a marketingovou politikou výrobců či prodejců. Výsledkem je, že na trhu nemusí uspět vždy ten nejlepší výrobek, ale zatím se ukazuje, že proti centrálnímu plánování je to stále efektivnější model, zejména co se rychlosti reakce týče.

V bezpeněžním systému by tento rozhodovací proces musela plnit nějaká autorita (ať složená z lidí nebo nějaká umělá inteligence, či jejích kombinace). Výsledkem by byla inklinace k totalitnímu systému – autorita (ať by jí tvořilo cokoliv) by měla dojem, že ví nejlíp, jakým způsobem by se měla společnost rozvíjet (co je pro „obyčejného člověka“ dobré a co ne) – je to dobře vidět na levicových stranách, které se nejvíce snaží prosazovat různé regulace a omezení na jedné straně a podpory a dotace na straně druhé (dle hesla: hýbe se to? zdaň to! pořád se to hýbe? zreguluj to! už se to nehýbe? dotuj to!)

Rovněž by bylo třeba řešit problém s porodností – není bez zajímavosti, že ve vyspělé společnosti výrazně klesá porodnost, protože vzdělaní a zabezpečení rodiče chtějí svým dětem poskytnout stejné podmínky, protože ví, že bez určitého zázemí je ve společnosti velmi obtížné prorazit a takový jedinec má výrazně znevýhodněnou pozici. V momentě, kdy by nebylo třeba řešit startovací podmínky, je možné, že by nastala „nadprodukce dětí“ a rozšiřování takové populace, čímž by nastal nápor na zdroje, které jsou omezené. Stát tam musí mít připravenou nějakou formu regulace porodnosti, ať formou prevence (např. nějaká forma povinné antikoncepce), represe nebo např. sterilizace po x-tém dítěti.

Ať by taková bezpeněžní společnost nakonec byla koncipována jakýmkoliv způsobem, jsem si naprosto jist, že bych v ní žít nechtěl. Peníze jsou to, co mě přiměje vstát každé ráno v 5:50 a vyrazit do pracovního procesu. Doufám, že se nějakého pokusu o ni (který v následujících několika staletích nemůže skončit dlouhodobým úspěchem) u nás nedožiji.