Spočítejte si...

Zavřít

Cestování do Severní Koreje z finančního pohledu

Cestovatel není označení pro člověka, který rád cestuje. Je to diagnóza. Parta lidí se domluvila a vyrazila s platebními kartami do Severní Koreje.

Bylo nás pět. Dva Alešové, Martin, Stanislav a já. Vybrali jsme si snad ten nejméně pravděpodobný cíl – Severní Koreu. Vlastně za to může jeden z Alešů – rozhodl se, že navštíví všechny státy světa, a jak postupně seškrabává jednotlivé státy ze své stírací mapy na zdi, přišla na řadu i KLDR. A ostatní se postupně začali připojovat. Alešové se střídali při řízení (však s tím mají bohaté zkušenosti z akce favoritemdoafriky.cz), Stanislav plnil funkci kameramana a fotografa a na mne zbyla funkce strážce společné pokladny.

Když chcete v konkrétní čas do konkrétní destinace, akční letenky se hledají špatně

Není větší past pro lovce letenek, než když potřebuje v konkrétním termínu do konkrétní destinace. To mu pořádně zvedne průměrnou cenu za letenku, které už v životě nakoupil. Potřebovali jsme let Praha – Peking, a to bohužel těsně před tím, než byla otevřena nová přímá letecká linka, která ceny letenek do Pekingu výrazně snížila. Vybrali jsme variantu přes Dubaj s Emirates za 15 000 Kč, bohužel těsně před koupí vyskočila na 17 tisíc a nám nezbylo nic jiného, než ji vzít. Tedy pouze čtyřem z nás. Stanislav potřeboval ušetřit čas, a tak si koupil letenku s jinou leteckou společností přes Amsterdam a setkali jsme se až v Pekingu. My čtyři jsme si udělali pětidenní zastávku v Dubaji s tím, že se podíváme po Emirátech a do Ománu.

Ještě jsme ani neodletěli a už máme problém

Po zakoupení letenky, ale ještě dlouho před tím, než jsme měli odletět, píše jeden z Alešů všem – je tu problém, KLDR v rámci opatření proti MERS zakazuje vstup těm, kteří v poslední době byli v SAE, Ománu a některých dalších zemích. Tranzit nevadí, ale jak v Dubaji vylezete z letiště, do Severní Koreje už vás nepustí. Co teď?

Aleš však má už řešení – dva pasy! Naštěstí, co se týče pasové politiky, je na tom naše země velmi dobře, mít více pasů není problém. Aleš má čtyři, ten si může vybírat, já si jdu zařídit alespoň druhý. Stejně jsem si v té naší skupině s jedním pasem připadal méněcenně. Proběhlo to nečekaně hladce, 3 týdny, 6 stokorun a zaklínadlo „neslučitelnost víz“ na žádosti. Žádné zbytečné otázky, žádná úřednická šikana. Ještě kromě pravých letenek vyrobit a doma vytisknout falešné letenky (těžko by nám někdo uvěřil, že jsme strávili několik dní v tranzitním prostoru) a můžeme vyrazit.

Z Prahy odlétám na nový pas, vstupuji s ním do Emirátů i Ománu a odlétám směr Peking. Výměnu provedu v letadle kdesi nad Pákistánem a do Pekingu už vstupuji se starým pasem, protože jeho číslo mám registrováno ve vízu do KLDR. „Kontaminované“ pasy pak necháváme v Pekingu na nádraží v úschovně zavazadel a vyzvedáváme si je až při zpáteční cestě, však na to máme 12 hodin.

Přebookovaný let může být i výhodou

Relativně drahé letenky se nakonec ukázaly jako ne úplně špatný obchod, protože let byl přebookován a my jsme za odměnu rádi souhlasili s letem přes Mnichov. Sice jsme do Dubaje místo o půlnoci dorazili v 6 ráno, ale odměnou nám byla rok platná letenka Praha – Peking. Prý ji budeme moci vyměnit i za jinou destinaci v rámci Asie a Afriky, takže ještě během letu jsme začali v palubním časopise hledat, kam všude Emirates létají a kam se tedy podíváme. Zatím to vypadá na Johannesburg.

Omán

Po příletu na Dubajské letiště jsme ihned zamířili do půjčovny, kde jsme měli rezervovaný Nissan Qashqai. Naše nízkonákladová půjčovna ovšem nebyla na stejném místě jako všechny ostatní. Dalo to trochu hledání a vyptávání, nicméně nakonec jsme se dostali k autobusu, který jel na terminál, kde tyto nízkonákladové autopůjčovny sídlily.

Aleš, jako člen výpravy s největší praxí v hraní tetrisu, naskládal všechny kufry do auta. Vyžadovalo to sice použití i mírného násilí, ale podařilo se. Mít jen o trochu menší auto, měli bychom problém. Přibližně 5 tisíc korun za tři dny (poslední dva dny jsme strávili v Dubaji bez auta) tak byla dobrá cena.

Vyrazili jsme rovnou do Ománu, první tankování jsme naplánovali také až tam, protože v Ománu je benzín levnější – 0,120 OMR (tedy asi 7,40 Kč) za Super. Na benzinových pumpách mají i benzin Regular, ale ten jsme se neodvážili tankovat. Obsluha nám vždy automaticky dala Super a pouze u tohoto benzínu bylo na stojanu napsáno, že je bezolovnatý. Než bychom zůstali někde uprostřed pouště s nepojízdným autem, raději jsme oželeli teoretickou úsporu 0,006 OMR (cca 0,37 Kč). V Emirátech je benzín výrazně dražší – platili jsme 1,90 AED, asi 12,30 Kč za litr.

Vízum jsme zaplatit museli

První nepříjemné překvapení bylo na ománských hranicích, kde po nás chtěli 5 OMR (cca 307 Kč) nebo 50 AED (cca 335 Kč) za osobu za vízum. Přestože jsme měli zjištěno, že bychom nic platit neměli, nebylo nám to nic platné, buď zaplatíte, nebo nejedete. Z lámané konverzace jsme vyvodili, že bez poplatku by to šlo, když bychom měli nějaké speciální razítko z letiště v Dubaji. Ovšem jak a kde ho získat, to se nám zjistit nepodařilo, a i kdybychom to zjistili, stejně by nám to v danou chvíli nepomohlo. Trochu naštvaní jsme obětovali 50 AED (ománské peníze jsme ještě neměli). Jinak jsme v Ománu téměř nic neplatili. Nepodařilo se nám po cestě najít žádný obchod se suvenýry, kde by byly alespoň magnetky na ledničku, zkrátka tady fakt nebylo za co peníze utratit.

Zase nás ale potěšilo, že se neplatilo tam, kde jsme nějaké vstupné očekávali, třeba když jsme si užívali koupání v propadlé jeskyni Bimmah uprostřed oploceného, stráženého a pečlivě udržovaného parku. Vydali jsme akorát 0,5 OMR (cca 31 Kč) za osobu za vstup do jakési pevnosti a pak 1 OMR (cca 62 Kč) za osobu za přepravu přes řeku, když jsme se po jednom z břehů chtěli podívat do jeskyně.

A pak za jídlo (cena za jídlo v restauraci se obvykle pohybovala kolem 2 OMR i s pitím) a ubytování (30, 45 a 55 OMR), celkem jsme ve čtyřech lidech za 4 dny v Ománu utratili 190 OMR, tedy 12 102,63 Kč (počítáno podle výpisu z účtu za 2 výběry kartou z bankomatu) plus oněch 4 krát 50 AED za víza (cca 4× 335 Kč).

Spojené arabské emiráty

Cestou z Ománu jsme se v stavili ve Velké mešitě v Abú Dhabi, což rozhodně doporučuji. Server Trip Advisor ji zařadil mezi 25 největších světových atrakcí, a to hned na druhé místo po Machu Picchu v Peru – a rozhodně právem. Byla dokončena v roce 2007 a náklady na její výstavbu odpovídají 13 miliardám českých korun. Nejen jako celek, ale i její jednotlivé části trhají rekordy. Třeba koberec o rozměru 5000 metrů čtverečních a váze 47 tun, který byl z Íránu přepraven letecky v 9 kusech a na místě spojen v jeden celek, nebo 12tunový lustr vyrobený v Mnichově. Vstup do mešity je zdarma, zdarma vám zapůjčí i tradiční oděv, (zde je potřeba s sebou vzít nějaký průkaz totožnosti jako záruku. Z nějakých záhadných důvodů ale nechtějí pas, takže řidičský či občanský průkaz) pokud ten váš nezahaluje ruce i nohy. Můžete využít i služby průvodce v několika jazycích, ať už ve formě malé krabičky s audio nahrávkou, nebo klasického průvodce.

Poslední dvě noci jsme strávili v Dubaji v hotelu Savoy, který se Alešovi podařilo přes slevový server zakoupit za v přepočtu 4 tisíce korun na obě noci pro všech pět osob. Za celkem luxusní hotel s bazénem na střeše to byla velmi dobrá cena. Auto jsme vrátili a po Dubaji se pohybovali pomocí MHD. Jízda z letiště, kde jsme vraceli auto, k hotelu nás stála 5 AED (cca 32 Kč) na osobu, ale použili jsme dobíjecí karty na MHD, které jsem měl zapůjčené. Bez nich by to bylo dražší. Při větším cestování je výhodnější celodenní karta za 22 AED (cca 142 Kč) na osobu (je přenosná). Cenová úroveň v restauracích byla asi o 10–20 % vyšší než v Ománu.

Čína

Při odletu z Dubaje do Pekingu jsme poprvé narazili na úředního šimla. Slečna na přepážce se dotazovala, kde máme víza, ujišťovali jsme ji, že do 72 hodin pobytu je nepotřebujeme a že během této doby odlétáme z Pekingu do Pchjongjangu. Moc spokojená se tím nebyla, radila se s kolegy, ale nakonec nás pustila.

Další zdržení bylo v Pekingu na pasové kontrole. Přepážka „72 hour free visa“, která byla nalevo od ostatních přepážek, byla uzavřena a nás nenapadlo, že ta samá je ještě úplně vpravo. Tak jsme si vystáli frontu s ostatními turisty s vízy, aby nás pak poslali k této 72hodinové přepážce. I zde slečna chvíli zkoumala, ale prošli jsme.

Letiště v Pekingu je obrovské, naštěstí jednotlivé terminály spojuje vlak s označením Airport Express. Jezdí až na zastávku Dongzhimen (cena 25 CNY, tj. cca 97 Kč), kde nás očekával náš hotelový pokoj. No, vlastně šlo o jednopokojový byt s kuchyňským koutem, ale stačilo to. Ostatní byty jsou využívány různým způsobem, i jako kanceláře, při nahlédnutí do otevřených dveří vidíme hromady pasů. Hádáme, že jde asi o nějakou agenturu obstarávající víza. Za nějakých 5 stovek na osobu a noc to není špatné. Z nějakého záhadného důvodu však poslední vlak z letiště odjíždí 22:51 hod., a pokud přilétáte z Dubaje ve 22:20 hod., nemáte šanci ho stihnout.

Po projití pasovou kontrolou a vyzvednutí zavazadel se jdeme postavit do fronty na taxík. Je nekonečná, ale alespoň celkem rychle ubíhá, vlastně jdeme pomalým krokem stále dopředu. Naháněč se nás snaží ulovit na taxi za 400 CNY (cca 1489 Kč korun), odmítáme a nabízíme polovic. Sníží na 300 CNY (cca 1116 Kč), ale níž už jít nechce.

Jak tak stojíme frontu, začne jeden ze zaměstnanců nahánět lidi do autobusu. Z komunikace rukama a nohama pochopíme, že je to na jiný terminál a že je to zdarma. Říkáme si, že tam snad nebude taková fronta na taxi a že to zkusíme. Skutečnost předčila naše očekávání. Autobus jel hluboko do města, na výstupní zastávce nám sice dá celkem problém chytnout taxi (žertujeme, že je to pomsta všech těch taxikářů, které jsme za naše roky cestování posílali do háje), navíc začalo pršet, ale podařilo se a za 18 CNY (cca 67 Kč) jedeme až před ubytování. Tady už na nás čeká Standa, takže jsme kompletní.

Po Pekingu s čipovou kartou

Pro cestování po Pekingu je nejlepší si za 20 CNY (cca 75 Kč) koupit čipovou kartu. Dobijete si na ní kredit a ten se vám postupně odečítá podle toho, kolik najezdíte. Přikládáte ji k čtecímu zařízení při vstupu i výstupu z/do metra či autobusu (když si v autobuse nepípnete výstup, naúčtuje vám to trasu až na konečnou). Můžete si kupovat i klasické jednorázové jízdenky, ale stojí asi dvakrát tolik, navíc ji musíte koupit vždy pro konkrétní den a konkrétní trasu. S touhle kartou nás jedna jízda po centru vyšla asi na 2 CNY, tedy ani ne 8 korun, a je to rozhodně pohodlnější, než si vždy kupovat jízdenku. Karta funguje i na Airport Express. Navíc je možné ji vrátit a dostat zpět nespotřebovaný kredit včetně 20 CNY za samotnou kartu. Dle informací, co jsme měli, se nedoporučuje kredit zbytečně přebíjet, jsou nějaká omezení, kolik je možné z karty vyplatit.

V Pekingu jsme byli jen krátce, stihli jsme se podívat na Velkou čínskou zeď a po městě. Z Pekingu jsou dostupné dva úseky, kam na zeď je možné jít: Badaling a Mutianyu. Na Badalingu byl Aleš při minulé návštěvě Pekingu a přišla mu až „přerekonstruovaná“, prý vlastně nově postavená, tentokrát jsme tedy byli v Mutianyu. I tato část je rekonstruovaná, ale alespoň budí zdání původnosti. Vstupné se velmi liší, podle toho, jestli na zeď půjdete po svých, nebo využijete lanovky (u Badalingu přijedete přímo ke zdi autem). My jsme vybrali nahoru lanovkou, dolů bobovou dráhou za něco přes 100 CNY (cca 372 Kč). Tento úsek je samé nahoru-dolů a samý schod, ani ti neodolnější z nás neprošli celý otevřený úsek, a to měl pouhé 3 kilometry. Moc si nedokážu představit ještě na zeď šlapat pěšky místo lanovky.

Na večeři v tajné restauraci

Večer nás to konečně čekalo – schůzka s Američanem, Stevem, který měl doprovázet celou naši výpravu. V pátém patře budovy D jakéhosi mrakodrapového komplexu je ukrytá severokorejská restaurace. Prý je „úplně veřejná“ a normálně tam lidi chodí na jídlo, ale moc tomu nevěříme. Není nijak označena, kdo neví, že tam je, nemá šanci na ni náhodou narazit. Celé to vypadá hodně konspiračně.

Máme každý připraveno 995 eur (cca 26 965 Kč) jako doplatek za cenu zájezdu, zálohu 300 eur (cca 8130 Kč) jsme posílali převodem (na čínský účet s jasnou instrukcí, že ve zprávě pro příjemce nesmí být uvedeno nic o Severní Koreji). Dostáváme turistické karty (místo víz), tedy ne všichni. Malajci, jako jediní, víza nepotřebují. Sami netuší proč, ale je to tak a alespoň ušetří 50 eur (cca 1355 Kč). Dostali jsme informace o tom, co smíme a co ne, co si raději s sebou nebrat a podobné bezpečností instrukce.

Severní Korea

Z pekingského letiště odlétáme s asi hodinovým zpožděním, neustále přicházejí noví a noví opozdilci. Letadlo vypadá plně vytíženo, kupodivu většinu tvoří cestující evropského typu.

Byrokracie začíná už v letadle, musíme vyplnit 3 různé formuláře. Úředníky zajímá všechno: odkud jsme, co děláme, kolik s sebou vezeme peněz, jakou s sebou máme elektroniku a tiskoviny, jaký je náš zdravotní stav. Po příletu nás čekají 3 různé „checkpointy“, kde odevzdáváme jednotlivé formuláře, prověřují naše pasy, víza a zdravotní stav.

Nejpřísnější je bezpečnostní kontrola. Musíme vytáhnout mobily, fotoaparáty, notebooky a tiskoviny ke kontrole. Jak tak koukám na věci, co jsem vyložil na stůl já, uvědomuji si, že vzít si s sebou knížku „Veselé paragrafy“ s obrázkem vězně v cele na titulní stránce nebyl úplně nejlepší nápad. Celník si ji zkoumavě prohlíží, ale nakonec neshledává nic závadného. Až na Standu jsme všichni bez ztráty kytičky. Standa musí na letišti nechat svoji GPS a dostává potvrzení, aby mu při zpáteční cestě byla vydána.

Už za kontrolou nás všechny někdo filmuje, později zjišťujeme, že je to náš osobní kameraman, který s námi má strávit několik dní. Steve se nás všechny snaží shromáždit, a když má pocit, že jsme kompletní, vycházíme z letiště a nastupujeme do autobusu. Zde jsou nám představeni naši průvodci (dozorci, ochránci, velitelé, záleží na úhlu pohledu) – hlavní průvodkyně, kterou jsme si interně pojmenovali Katka, pomocník „Mister Li“ a kameraman. Nyní už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty.

První cesta vede k pomníku

První cesta z letiště nevede k hotelu, ale k pomníku, čeká nás kladení květin a klanění. V podobném duchu je vlastně celý pobyt. Uvnitř těch nejzajímavějších objektů se nesmí fotit. Některé, údajně památné objekty (jako např. rodný dům Kim Ir Sena, což je mimochodem chybná transkripce do češtiny přejatá z ruštiny a správná má být spíše Kim Il Sung) vypadají tak maximálně 20 let staré. Potěmkinova vesnice má první trhliny. Po Pchjongjangu se pohybujeme téměř výhradně autobusem (i když jsme se svezli i metrem a můžeme tak vyvrátit některé spekulace na internetu, že je postavena pouze jedna stanice) a stále stejnými cestami, přestože je to evidentně delší. Usuzujeme, že řidič má schválenou trasu, ze které se nesmí odchýlit.

Pchjongjang vypadá jako moderní město, mrakodrapy, široké silnice. Velmi čistý, upravený, lidskou prací se zde rozhodně nešetří. To už ale neplatí o materiálu. I z autobusu vidíme, že některé domy mají propadlé balkony, na dálnici za městem s láskou vzpomínáme na českou D1. Přestože je zde funkční veřejná doprava jako metro, tramvaje, autobusy a trolejbusy (mimochodem české, které sem nedávno dodal pražský dopravní podnik za cenu šrotu), nezvykle mnoho lidí zde chodí pěšky. I desítky kilometrů za městem to vypadá jak pochod Praha-Prčice. Našich průvodců nemá smysl se ptát, pravdu by nám stejně neřekli, a tak jen odhadujeme.

Výpadky elektřiny jsou na denním pořádku, často vidíme stojící trolejbusy a tramvaje. Pouze dva hotely v centru, kde bydlí turisté, tím nejsou postiženy. Na dobré polovině balkonů vidíme solární panely, kterými se lidé časté výpadky elektřiny snaží kompenzovat. Podle zdrojů na internetu je síť MHD řídká a metro jezdí jen ve špičce. Jestli je doprava pro většinu lidí finančně nebo jinak (např. jestli se jízdenky běžně neprodávají a jsou poskytovány na základě přídělů) nedostupná, nevíme. Dle informací od našich průvodců stojí jízdenka 5 KRW, tedy cca 0,10 Kč, jenže to nějak nekoresponduje s kurzy, které jsme si vydedukovali my (viz níže).

Na cestě do Kesongu vidíme spoustu lidí se srpy a motyčkami udržovat trávu podél cest, další dláždí betonové chodníčky. Hodně z nich má vojenskou uniformu. Usuzujeme, že vojenská služba zde představuje spíše 3 roky nucených prací, i když nám naši průvodci tvrdí, že je dobrovolná. V jednom z parků jsme viděli i trhat trávu holýma rukama.

Muzeum darů

Nejzajímavější byl výlet do oblasti Myohyang, kde je muzeum zahraničních darů. Oblast je velmi zvláštní. První, co nás udivuje, je umístění – v horách uprostřed ničeho. Všímavý člen výpravy upozornil ostatní na velké množství neznačených cest, ostnatého drátu a vojenských stanovišť. Po návratu jsme prostudovali i mapy na Google a usoudili, že muzeum je pouze zástěrka a oblast má především vojenské využití. Však hlavní část muzea netvoří budova jako taková, ale je vydlabána ve skále.

Návštěva rozhodně stojí za to, u Kim Ir Sena jsou dary rozděleny dle zemí. Snad z každé zde něco je, i kdyby to měly být jen dva hrnky a tři přívěšky z obchodu se suvenýry z Namibie. Česká republika, jak se dalo čekat, přispěla českým sklem. Co nás však překvapuje, vidíme zde nejen broušenou vázu od Gustava Husáka z doby ČSSR, ale bohatě zlacenou vázu z kobaltového skla od jakési obchodní společnosti z roku 2007. Tímto je muzeum zvláštní, protože tak polovina darů není od státníků, ale firem a různých institucí, včetně třeba americké CNN. No řekněte, který jiný politik by si vystavoval úplatky? U nás se politici snaží takové dary spíše zatajit a skrýt, tady je všichni chodí obdivovat.

Skutečné ceny nezjistíte

Zjistit ceny zboží v KLDR není jednoduché. Bez dohledu alespoň jednoho ze dvou strážců nesmíte sami ani přejít ulici. O tom, že vstoupíte do neprověřeného obchodu, si můžete nechat jen zdát. A přestože se svých dozorců můžete zeptat téměř na cokoliv, několika kontrolními dotazy jsme zjistili, že klidně zalžou, pokud budou mít pocit, že tím zlepší obraz své země v očích turisty, i když výsledkem je spíše opak.

Poprvé jsme do obchodu mohli vstoupit v hotelu, kde jsme byli ubytováni. Ceny byly uvedeny ve wonech a průvodkyní nám bylo řečeno, že 1 EUR = 100 KRW (pozn red.: skutečný kurz je cca 1 EUR = 1306 KRW). K wonům se ale jako turista nedostanete, platíte (a je vám vraceno) v eurech, dolarech a renminbi (správný název pro čínskou měnu, protože běžně užívané slovo jüan v překladu znamená minci, peníze nebo měnu obecně, stejně tak může být v čínštině místo dolaru použito „americký jüan“). Můžete tedy zaplatit v eurech, a pokud nemá pokladní dostatek drobných, dostanete zpět dolary, nejčastěji se jako drobné používají právě renminbi. Metodou pokus-omyl, pozorování a zapisování jsme zjistili zajímavé skutečnosti:

Kurz evidentně není pevný, liší se mezi jednotlivými obchody, a to velmi výrazně. Nejvýhodnější kurzy byly v hotelu, také to bylo jediné místo, kde byly oficiálně vyvěšené:

Měna Kurz
EUR 119,60 KRW
CNY 16,67 KRW
JPY 0,857 KRW
USD 106,35 KRW

Doplním i o ceny některých položek v hotelu (ceny uvedeny v „konvertibilních wonech“):

Zboží Cena
Voda  25 KRW (cca 0,52 Kč)
Soft drinky v plechovkách 140 KRW (cca 2,90 Kč)
Litr mléka 220 KRW (cca 4,60 Kč)
300 ml piva  90 KRW (cca 1,87 Kč)
640 ml piva 170 KRW (cca 3,53 Kč)
500 ml džusu 50 KRW (cca 1,04 Kč)

Všude jinde byly kurzy horší, zpravidla platilo, že za 1 euro dostanete 100 konvertibilních wonů, ale narazili jsme na obchod se suvenýry, kde za 1 euro bylo pouhých 70 wonů (zjištěno přibližným přepočtem mezi cenou ve wonech nalepenou na výrobku a cenou, která nám byla řečena v eurech, protože když se ptáte na cenu, nikdy vám ji neřeknou ve wonech, ale zeptají se, v jaké měně ji chcete znát, případně ji rovnou řeknou v eurech).
Nedostatek drobných vede k zaokrouhlování, samozřejmě ve váš neprospěch. Případným cestovatelům doporučím si s sebou vzít i drobné eurové mince. Jsou běžně přijímány, a to i mince v hodnotě deseti centů a centů. Zejména ty 10, 20 a 50centové mince hodně využijete.

V zemi existují dvě měny

Přestože nám to naši průvodci i na přímý dotaz zapřeli, pozorováním jsme zjistili, že v zemi existují dvě měny. Pracovně jsme si je po vzoru Kuby nazvali „konvertibilní won“ (ti starší si jistě vzpomenou na tuzexové koruny, lidově nazývané bony) a „národní won“. Konvertibilní won, zdá se, ve fyzické podobě vůbec neexistuje a používá se pouze jako zúčtovací jednotka při platbě v EUR, CNY a USD. Porovnáním cen v „Tuzexech“ (jak jsme si nazvali obchody, kam jsme se strážci měli povoleno vstoupit) a v běžných obchodech (kolem kterých jsme v nejlepším případě mohli rychle projít a za pochodu nahlédnout do výlohy) jsme odhadli poměr hodnoty konvertibilního a národního wonu přibližně 1:100.

Lišily se nejen kurzy, ale i ceny obecně. Často si člověk připadal jako na arabském tržišti, kde se ceny stanovují podle toho, co je turista ještě ochoten zaplatit. Když nám při návštěvě jakéhosi skanzenu nabídli při dopolední svačině láhev piva za 2 eura a nikdo si ji nevzal, byla najednou za euro, ovšem „ztrátu“ z nás nakonec vytáhli jiný večer v pivnici, kde nám po konzumaci oznámili, že jedno pivo bylo za 2,5 eura.

Celý pobyt tak byl ve znamení akce „podoj turistu“ a naši průvodci se více či méně úspěšně snažili nás postupně kasírovat. Pochopitelně toho měla dost nejdříve naše česká skupina. První konflikt nastal v baru, kde za nepříliš chutné (jak jsme zjistili později od těch, kdo si je dali; nicméně jsme to očekávali, když nikde nebyl na prodej jakýkoliv džus, tak z čeho by je asi míchali) koktejly chtěli 6–10 eur a kde jsme prohlásili, že raději půjdeme do hotelu za 4 eura do bazénu a jestli nás tam neodvezou autobusem, tak že si vezmeme taxi. Naši strážci se tomu upřímně zasmáli, nicméně autobusem nás odvezli. Ostatní účastníci zájezdu sice začínali brblat, že je to předražené, ale objednávali a platili.

Druhý den v kavárně jsme již nebyli osamoceni, do našeho „hnutí odporu“ se přidal sympatický pár z Malajsie a místo kávy za 4–6 eur objednala Malajka 6 šálků horké vody (která nebyla v ceníku, tedy zdarma) a udělala nám všem instantní kávu. Ta nebyla o nic horší, než ta, za kterou si kavárna účtovala takhle nehoráznou cenu.

Kolik to stálo

Spočítal jsem náklady na výlet v přepočtu na jednu osobu v českých korunách:

  • 17 043 Kč letenka
  • 412 Kč cestovní pojištění
  • 1587 Kč hotel Pekingu
  • 1460 Kč Burdž Chalífa
  • 1500 Kč Omán
  • 8829,45 Kč doplatek auto a hotel
  • 7792,62 Kč výběry hotovosti kartou v přepočtu na 1 osobu
  • 812 Kč útrata v Severní Koreji
  • 35 070 Kč za výlet/vstup do Severní Koreje

Celkové náklady v korunách: 74 506 Kč, tj. cca 2752 eur.

Nikdy jsme neplatili přímo

Ať už se jednalo o návštěvu skanzenu, baru, zábavního parku, delfinária, bowlingu nebo střelnice, nikdy jsme neměli možnost platit přímo, vždy nám naše průvodkyně a dozorkyně v jedné osobě sdělila cenu, zkasírovala nás a pak si to nějak domluvila. Neměli jsme tak možnost ani zjistit, jak moc nás odírá. Nicméně některé akce tu hodnotu měly (např. show s delfíny za 5 eur rozhodně stála), a tak jsme jich využili.

Byl to zvláštní výlet, plný neobvyklých zážitků a pocitů, v lecčems mi připomněl to, co si pamatuji z dětství a co doufám, že již nezažiji. Na druhou stranu mi pomohl uvědomit si, co všechno máme a považujeme za samozřejmé a nevážíme si toho. Nikdy bych si před tím nemyslel, že odněkud přiletím do Číny a řeknu si „konečně ve svobodné zemi“.

Měnové okénko

Většinu společných plateb jsme prováděli v hotovosti, kterou jsem vybíral z bankomatů mojí kartou Sberbank (mám Optimal konto, u kterého jsou všechny výběry, včetně těch zahraničních, bez poplatku).

Část výdajů platil Aleš svojí kartou CitiLife a přidal jsem i soukromé platby a výběry, které mi nahlásili ostatní členové výpravy (třeba 1 dolar za 500 MB internetu v letadle Emirates). Na nějaký velký test kurzů platebních karet to není, ale snad to poslouží alespoň základní orientaci:

Banka Datum Částka Zaúčtováno Kurz
Citibank 2.9.2015 693 AED 4672,38 CZK 6,7423
Citibank 3.9.2015 316,9 AED 2136,61 CZK 6,7422
Citibank 3.9.2015 245 AED 1661,47 CZK 6,7815
Citibank 14.9.2015 33 CNY 127,04 CZK 3,8497
Equa bank 3.9.2015 220 AED 1480,70 CZK 6,7305
Equa bank 5.9.2015 600 CNY 2333,76 CZK 3,8896
Equa bank 14.9.2015 1 USD 24,34 CZK 24,34
Sberbank 31.8.2015 185 OMR 11785,57 CZK 63,7058
Sberbank 31.8.2015 400 AED 2670,70 CZK 6,67675
Sberbank 3.9.2015 5 OMR 317,06 CZK 63,412
Sberbank 4.9.2015 500 AED 3344,81 CZK 6,6896
Sberbank 7.9.2015 88 AED 593,26 CZK 6,7416
Sberbank 7.9.2015 1200 CNY 4672,18 CZK 3,8935
Sberbank 7.9.2015 2000 CNY 7786,97 CZK 3,8935
74 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 23. 4. 2016 18:51
Zasílat nově přidané názory e-mailem