Hlavní navigace

Cenová segmentace povinného ručení je nespravedlivá

5. 11. 2007
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

O výši základní sazby povinného ručení u většiny pojišťoven už nerozhoduje jen druh vozidla a kubatura jeho motoru. Cenu ovlivňuje čím dál více různých parametrů. Pojišťovny tvrdí, že cenová segmentace je spravedlivější. To ale vůbec nemusí být pravda.

Individualizace pojištění přinesla i obtíže

Trh s povinným ručením v Česku až do konce roku 1999 neexistoval. Monopol na jeho poskytování měla Česká pojišťovna. Na jedné straně jí to do značné míry zajišťovalo podporu výsadního postavení na trhu. Na straně druhé ovšem uměle udržované nízké sazby pojistného v kombinaci s rostoucí výší pojistného plnění vytvářely stamiliónové ztráty. Situace se proto postupně stávala neudržitelnou.

K legislativnímu otevření českého trhu s povinným ručením došlo v roce 2000. Zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, však po dobu dalších tří let zachoval státní regulaci cen v podobě stanovení minimální i maximální výše pojistného. Zachována zůstávala i tarifní struktura pojistného vycházející ze zdvihového objemu válců motoru vozidla. Rozdíly v podmínkách povinného ručení mezi pojišťovnami, které ho nabízely, nebyly příliš výrazné.

Tato situace přetrvávala i první rok po deregulaci sazeb pojistného. K jejich diferenciaci začalo docházet až od roku 2004, respektive spíše ještě o rok později. Různit se postupně začala i tarifní struktura pojistného. Změny přinesly motoristům širší možnost výběru, ovšem situace na trhu se tím zároveň stávala méně přehlednou. Individualizace podmínek pojištění s sebou přinášela obtíže při srovnávání nabídek.

Srovnání povinného ručení na Měšci

Vyberte si to nejlepší povinné ručení a sjednejte si ho online.

Cenová segmentace popírá princip solidarity pojištění

Princip cenové segmentace povinného ručení spočívá v tom, že pojišťovny na základě analýzy statistických dat rozdělí své pojištěnce do menších skupin s různou mírou rizika vzniku pojistných událostí, respektive s různou výší vypláceného objemu pojistných plnění. Jednotlivým skupinám pak přiřadí různou výši sazeb pojistného. Ceny povinného ručení pro dvě identická vozidla pojištěná u stejné pojišťovny se tedy mohou významně lišit.

Pojišťovny samozřejmě prezentují cenovou segmentaci jako výhodnou pro zákazníka. Přináší prý jim spravedlivější přístup při nastavení sazeb pojistného. Majitelé vozidel patřících do méně rizikových skupin na pojistném ušetří. Pojišťovny přitom argumentují tím, že v zahraničí je segmentace zcela běžná. V řadě vyspělých zemí ji pojišťovny uplatňují ještě v daleko větší míře, než je prozatím obvyklé u nás.

Pravdou je, že jakákoliv plošná paušalizace bývá spojena s přerozdělováním, které je v zásadě nespravedlivé. Jeho omezením se náklady přiblíží místu jejich vzniku a systém jako celek je spravedlivější. Proti tomuto konceptu ovšem stojí princip solidarity při rozkládání rizik, na němž je pojištění ve své podstatě založeno. Cenová segmentace povinného ručení uplatnění principu solidarity omezuje, což ale ještě nemusí znamenat diskriminaci.

Povinné ručení by se mělo týkat řidičů, ne majitelů vozidel

Klíčový význam pro zodpovězení otázky, do jaké míry je cenová segmentace povinného ručení spravedlivá, má způsob nastavení kritérií, podle nichž je tarifní struktura pojistného nastavována. Spravedlivý by byl model, který by rozřazoval pojištěnce do skupin podle objektivních kritérií. Ti by přitom měli mít možnost zařazení do určité rizikové skupiny ovlivnit svým chováním. Takový ale stávající model bohužel není.

Prvotním problémem je, že povinné ručení je vztaženo k vozidlu a nikoliv k jeho uživateli. Důvody pro tento postup jsou asi hlavně historické. Model povinného ručení vztažený k řidičům a nikoliv k vozidlům by byl složitější, ale v zásadě možný. Určitou paralelu nabízí třeba povinné profesní pojištění odpovědnosti lékařů, advokátů, auditorů atd. Znamenalo by to však mimo jiné úpravu platné legislativy, a to nejspíš i na evropské úrovni.

To však nic nemění na faktu, že model, v němž by se povinnost uzavřít odpovědnostní pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla týkala každého řidiče, a nikoliv vlastníka vozidla, by byl nepochybně spravedlivější. Škodu nezpůsobuje vozidlo, ale jeho řidič, který často nebývá s vlastníkem vozidla identický. Výhodou by byla lepší možnost odvodit tarifní strukturu pojištění ze skutečného chování řidičů na silnicích.

Řidič opakovaně způsobující dopravní nehody by pak platil výrazně vyšší sazbu povinného ručení, a to bez ohledu na to, jaké vozidlo zrovna řídí. Opatrní řidiči by naopak ušetřili. Současný model vázaný na vozidlo nespravedlivě trestá jenom vlastníka vozidla, který vznik škody nezavinil a často mu ani nemohl účinně zabránit. Tuto nespravedlnost z tohoto pohledu vůbec nenapravuje ani používaný systém bonus/malus.

Stávající systém povinného ručení je nespravedlivý

Možnost zásadní změny modelu fungování povinného ručení je spíše jen teoretická. I při zachování toho stávajícího by však bylo možné provést určité změny s cílem dosáhnout jeho větší spravedlivosti vůči vlastníkům vozidel. Takovéto změny by ovšem pojišťovnám mohly způsobit jisté komplikace. Jednodušší je pro ně stavět cenovou segmentaci na osvědčených a dobře kontrolovatelných, byť často nespravedlivých, kritériích.

Například pojišťovnami všeobecně uplatňovaná závislost výše pojistného na zdvihovém objemu válců motoru vozidla je přinejmenším sporná. Větší kubatura motoru totiž automaticky naznamená jeho větší výkon, a tedy ani statisticky větší riziko vzniku škody. Vždyť moderní nízkoobjemové motory se v tomto směru mohou s těmi staršími nepřeplňovanými jen těžko srovnávat.

Zejména z pohledu majitelů starších dieselů je stanovení výše pojistného podle kubatury motoru do nebe volající nespravedlivostí. Kompenzace v podobě cenového zvýhodnění pojistného starších vozidel podstatu této nespravedlivosti opět neodstraňuje. Z deseti pojišťoven nabízejících v Česku povinné ručení přitom bere výkon motoru za kritérium při cenové segmentaci jenom jediná – pojišťovna Wüstenrot. A zaslouží si za to uznání.

Volba špatných kritérií přináší diskriminaci

Méně uznáníhodné ale je, že stejná pojišťovna Wüstenrot diskriminuje muže. Ovšem samozřejmě přitom sama tvrdí, že zvýhodňuje ženy, a to z důvodu statisticky menšího počtu jimi způsobených nehod. Například pětadvacetiletý muž tak u této pojišťovny letos zaplatil až o čtvrtinu vyšší povinné ručení než stejně stará žena. Na místě je otázka: Je spravedlivé platit vyšší pojistné jenom proto, že vlastníkem vozidla zapsaným v technickém průkazu je muž?

skoleni_15_4

Diskriminace ovšem vládne i u ostatních pojišťoven. Nespravedlivé je třeba často používané kritérium bydliště vlastníka vozidla. Je velmi sporné, zda má být řidič znevýhodněn jenom proto, že bydlí ve větším městě. Podle statistik sice v těchto městech dochází k většímu počtu dopravních nehod, to ale neznamená, že by se na nich nepodílela vozidla registrovaná v menších obcích. Obdoba platí i pro segmentaci podle okresů. A bylo by možné pokračovat.

Cenová segmentace povinného ručení v dnešní podobě je tedy všechno možné, jenom ne spravedlivá. Neobjektivní uplatnění sporných kritérií při stanovení cenové struktury pojistného vnáší do systému spíše prvky diskriminace a nespravedlnosti. Konstatování, že segmentace přináší vlastníkům vozidel spravedlivější přístup při stanovení výše sazeb pojistného, proto rozhodně nemá obecnou platnost.

Dle statistik způsobují ženy méně nehod. Měly by tedy platit nižší pojistné?

  • Ano, měly (jsem žena).
    7 %
  • Ano, měly (jsem muž).
    28 %
  • Ne, neměly (jsem žena).
    7 %
  • Ne, neměly (jsem muž).
    53 %
  • Nevím, nezajímá mě to.
    4 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Narozen v roce 1968. Absolvent FEL VUT obor jaderná energetika. Má mnohaletou praxi v soukromém i státním sektoru, zejména v oblasti Managementu a kontroly.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).