Byla první republika opravdu ostrůvkem finanční stability?

Zatímco dnes se u nás intervenuje v neprospěch koruny a měna se uměle oslabuje, v době po vzniku československé koruny se na dluh intervenovalo tak, aby koruna posilovala.

Koruna oslabuje, to či ono je dražší a dražší. Historická zkušenost říká, že tomu může býti i jinak, koruna může posilovat a leccos může být i levnější. Silná koruna znamená levnější nákupy z dovozu a pokles domácích cen. Ne, nebylo to tak růžové, jak to na první poslech zní.

Mnoho věcí se sice dalo pořídit levněji, ale klesaly i mzdy a jiné příjmy, navíc začala řádit nezaměstnanost. Národohospodář Josef Macek na toto období vzpomínal takto: Někteří námezdní pracovníci se radovali a mínili, že pokles cen zboží přináší jim stejný prospěch jako přídavek ke mzdě. Brzy seznali, že při omezování podnikatelské činnosti musí nejen s číselných mezd slevovat, ale že ztrácejí práci a výdělek vůbec (…). (Macek, 1946). Těžké břemeno dopadlo na dlužníky, jejich dluh zůstal nominálně stejný, ale reálná tíže dluhu se zvýšila. Celý tehdejší měnový experiment skončil konkurzy, úpadky bank a zvýšením státního dluhu.

Umělá, nezdravá deflace

S deflační politikou a záměrnou deflací, uskutečňovanou v prvorepublikovém Československu, je spjato jméno Aloise Rašína (1867 – 1923). Tento rozhodný a neústupný politik stál na pozadí toho, že se prosadila umělá deflace, která „nevzniká z ekonomisace výroby, nýbrž z uměle zdviženého kursu peněz v cizině, a která není rozmnožením blahobytu, nýbrž jen optikou čísel. Snižuje se při ní uměle soustava čísel hospodářských, kromě čísel pohledávek a dluhů, které deflací hodnotně rostou.“ (Engliš, 1928).

Umělá (špatná, nezdravá) deflace  Ekonomizace (dobrá, zdravá deflace)
– Vzniká z „uměle zdviženého kursu peněz v cizině a která není rozmnožením blahobytu, nýbrž jen optikou čísel“ (Engliš, 1928). – Zhospodárnění výroby zvýšením výkonnosti vedoucí ke snížení cen bez snížení důchodů.
– Ceny sice klesají, ale nejde o zvýšení blahobytu, protože příjmy (mzdy, tržby) klesají a splácení dluhů se prodražuje. – Opravdové zvýšení blahobytu, snížení cen není doprovázeno snížením hladiny příjmů.

A jakže se vlastně toho optického „snížení čísel“ dosáhne? Na první pohled by se zdálo, že stačí odebrat peníze z oběhu, snížit velikost oběživa. Karel Engliš (1880 – 1961) v knize Národní hospodářství shrnul, že tomu tak není a je jednodušší takto dosáhnout inflace než deflace: Převýdej oběživa, tvořící umělou kupní sílu pro stát, rychle se přelévá do cen a odtud do celé soustavy hospodářských čísel (…). Při převratu bylo už v oběhu za 35 miliard korun oběživa v Rakousku-Uhersku, ale koruna byla znehodnocena jen asi na čtvrtinu mírové hodnoty. Zatímco dosáhnout zdražování se dřívějšímu režimu dařilo, omezení oběživa zadržením poloviny oběživa při kolkování bankovek v novém státě ke snížení cenové inflace nevedlo. A tak v roce 1922 nastoupila deflace „umělým kurzem“ – pomocí zahraniční půjčky se získaly devizové prostředky, za které byly nakupovány koruny. Engliš umělou deflaci kritizoval a hovořil o ní, že se jedná o optiku čísel.


(ZDROJ DAT: Macek, 1946)

Obr. 1: Posílení koruny po devizových intervencích v roce 1922

A jak vlastně devizové intervence v roce 1922 probíhaly? Odpověď poskytuje právě Karel Engliš: Vláda získala v Anglii značnou půjčku, která náhle zlepšila platební bilanci. (…) Kurs koruny se zdvihl v první polovině roku na 12 centimů, v dalších třech měsících vyskočil kus až na 19 centimů. Dočasně klesal kurs panicky před vánocemi 1922, ale radikálním zákrokem Bankovního úřadu byl kurs udržen a během roku 1923 a 1924 byl udržován kolem 16 – 17 centimů, lépe označeno kolem 30 Kč za dolar, (…). Ojedinělý vzestup československé měny se udržel. Vláda se oficiálně prohlásila pro deflaci a vyzvala obyvatelstvo, aby se rychle přizpůsobovalo zvýšené měně. Ceny rychle byly snižovány, snižovány byly mzdy, platy, důchody. (…) Dostavila se veliká krise výrobní, s nebývalou nezaměstnaností, která se stala státním břemenem, ztráty v průmyslu a obchodu přenesly se na banky a vůbec peněžní ústavy. Následoval úpadek tří bank, runy a vůbec krise peněžní.


ZDROJ: Výsledek vyhledávání „Czechoslovakia Loan 1922“ prostřednictvím google.cz

Obr. 2: Zahraniční půjčka pro získání prostředků pro devizové intervence

Jedním z pozdějších kritiků deflační politiky a umělé manipulace se směnným kurzem koruny byl Jaroslav Macek: Krátkozrakost bankéřů jakožto zástupců finančního kapitálu přála tomuto pohybu cenové hladiny směrem dolů, kapitál věřitelský se domníval, že moc jeho vzroste, když kupní síla každé koruny stoupne. Nepředvídal, že protížení dluhů, jež nastane poklesem cen zboží, zmenší způsobilost dlužníků platit tyto dluhy, a že začnou zastavovat platy a ohlašovat konkursy. K tomu také došlo. A tak deflace čili t. zv. napravování měny (ovšem spolu s jinými vlivy) přineslo nejen průmyslovým podnikatelům, ale i bankovnímu kapitálu místo zisků těžké škody, jež pak stát sanoval z kapes poplatníků, ač bez kontroly veřejnosti. (Macek, 1946). Takže celý měnový experiment nakonec sanoval stát.

Ano, ztráty byly na základě k tomu vytvořeného zákona zabaleny do dluhopisů, které vydal zvláštní fond: Vnitřní ztráty peněžních ústavů a družstev mají býti uhrazeny zvláštním fondem, který bude žíti z příspěvků sdružených peněžních ústavů podle jejich zisků. Fond vydá dluhopisy, které se budou z tohoto pramene rozmnoženého o limitovaný státní příspěvek (do 50 milionů ročně) úrokovati a umořovati, a které budou dány ústavům pomoci potřebným. Takto s pomocí státu se mají deflační ztráty solidárně a svépomocí rozvrhovati na všechny zúčastněné ústavy a časově na 40 let. (Engliš, 1928). Ztráty způsobené poklesem cen zboží nebo hodnoty investic byly tehdy uklizeny do státem zřízeného fondu, který k tomuto účelu vydal dluhopisy. Vedle toho na krku československého státu zůstal zahraniční dluh ve výši 10 mil. liber, kterým byly tehdejší devizové intervence financovány.

9 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 4. 5. 2015 12:51