Hlavní navigace

Bosna, země promarněných příležitostí

2. 2. 2012
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Měla šanci stát se státem podobným Švýcarsku. Místo toho příležitost promarnila a smutně kouká, jak ji okolní země předhánějí. Vysoká nezaměstnanost je jejím denním chlebem.

Kdo je vinen za válku? Hádají se dva lidi na jedné sarajevské ulici. Jeden je ze srbské části, druhý se v bouřlivé hádce označuje jako Jugoslávec a titovec. Za nimi je v pozadí sídliště Otoka – vysoké budovy, které se měly stát symbolem moderního Sarajeva. Téměř každá z nich nese stopy války v podobě drobných či větších poškození od střepin z granátů nebo kulek.

Je to více než 15 let, co v Bosně skončila válka. Její následky jsou jak vizuálního rázu, tak současně i v myšlení národa. Země se potácí na hranici stagnace a beznaděje. Přitom začátky byly plné optimismu.

Lidé se po válce vraceli do své země z uprchlických táborů, které se nacházely jak doma v Bosně, tak v zahraničí. Ambice byly veliké. Bosna měla v dobách míru vykročit po švýcarské cestě decentralizace a kantonizace. Nic jiného ani možné nebylo, zemi si rozdělili Bosňané, Srbové a Chorvati a všichni si chtěli nezávisle vládnout na „svém“ území. A pevná centralizovaná vláda nepřicházela v úvahu, protože by mohla znovu vést ke konfliktům.

V současnosti země dosáhla jen dílčích úspěchů. Statistiky hovoří, že hrubý domácí produkt na obyvatele narostl od roku 1995 z 2201 na současných 7762 amerických dolarů . Obyvatelé však žádné výrazné změny nepociťují a na vývoj své země pohlíží negativně. Většina jich totiž ani nemůže najít práci. Oficiální statistiky nezaměstnanosti hovoří o 23 %, skutečnost je ale podle Heritage Foundation děsivější a dosahuje 43 %. Jak je to možné?

Odpověď nám poskytne opět statistika. Zatím co statistici berou v potaz jen zaměstnance, kteří nejsou v žádném pracovním poměru, je tu spousta těch, kteří oficiálně zaměstnaní jsou, žádnou mzdu však nedostávají. Příkladem je i můj strýc, obchodní ředitel jedné textilní společnosti: V dobách Jugoslávie jsme otevírali několik prodejen každým rokem, tvrdí. Nic nebylo složité a naše město bylo symbolem úspěchu tehdejší federace, dodal. 

Sám už přitom půl roku žádnou peněžní mzdu nedostal. Občas dostane něco v naturáliích, třeba několik kilo brambor nebo v sezoně rajčata a papriky. Z velké společnosti, která zaměstnávala tisíce lidí, jich zbylo už jen několik stovek „věrných“. Většina z nich však už nepracuje a do práce téměř nechodí. Práce totiž skoro žádná není.

Sarajevo, srdce Bosny 

Vyšli jsme si loni v létě do sarajevských ulic na procházku. Ztracené generace mladých lidí, z nichž většina nikdy práci nenajde, prochází ulicemi, které jsou jimi zaplněné. Občas zavítají do nějaké kavárny, dají si kávu, pivo nebo vynikající uštipky (něco jako kulaté langoše se sýrem).

I přes výrazně nižší mzdy (v Sarajevu kolem 550 eur za měsíc) a vysokou nezaměstnanost je cenová hladina srovnatelná s tou naší. U některého zboží jsou ceny mnohem vyšší. Nad cenou piva, která dosahuje 3–4 konvertabilní marky (v přepočtu 35 až 50 korun), lze jen kroutit hlavou. Přitom v restauracích a hospodách (takzvaných „kafičích“) je živo. Kde berou peníze na takový život? ptám se své sestřenice. Asi nějaký bohatý příbuzný, odpovídá mi sestřenice. Tak tomu opravdu nerozumím. Statistika však její slova potvrdila. Bosna získává 12–15 % hrubého domácího produktu prostřednictvím příspěvků od příbuzných ze zahraničí. Příjmy v minulosti dosahovaly srovnatelného procenta například s Kubou, která je z velké části „živena“ imigranty ze Spojených států.

Dneska by měli otevírat McDonald, říká mi po chvilce se smíchem sestřenice. Naskýtá se mi zajímavý pohled. Desítky lidí se tísní před nově otevřenou restaurací McDonald, který právě vstoupil i do Sarajeva. Vedle vchodu postává kuchař jedné z místních restaurací a rozdává bosenské tradiční jídlo – čevapčiči (servírovaný ve speciálním pita chlebu). Dejte si McČevap, hlásá pobaveně. Všechno se děje za přítomnosti medií a kolemjdoucích, kteří se zastavují a všechno bedlivě sledují. 

Sarajevo se dočkalo prvního McDonaldu. Prý je to znak, že se otevírá vstříc Evropě.

Bosna je příkladem zhýralé země

I přes nelichotivý kabát okolních budov, které se téměř rozpadají nebo mají poškozené omítky ještě od dob války, sledujeme, že většina obyvatel je poměrně dobře oblečena. Zahraniční výrobky Bosňané milují a zakládají si na značkovém zboží. To potvrzuje i obchodní bilance, která je silně deficitní. Zatímco se do Bosny dovezlo zboží za 13 616 204 000 marek (13,6 mld.), vývoz byl téměř poloviční. 

Konvertabilna marka, tedy oficiální platidlo Bosny a Hercegoviny, které je navázáno na euro v poměru 1,95 KM/euro, zajistila Bosně nízkou inflaci. Na druhou stranu však přinesla nestabilitu v podobě obrovské úvěrové bubliny. Místo, aby peníze proudily do reálné ekonomiky, šly do sektoru nemovitostí, kde vytvořily obrovskou bublinu plně srovnatelnou například s tou Španělskou.

Příklad nemovitostní bubliny – jakmile je v pozadí rodinný dům, je něco špatně. 

Zatím co mzdy rostly vysokým tempem, hrubý domácí produkt, ani produktivita práce tento trend nenásledovaly. Bosňané se 7762 dolary na obyvatele měli ještě před rokem vyšší mzdy (cca 400 eur oproti 375 eur) než Srbové, kteří měli HDP na hlavu o polovinu vyšší.

Problematická je také enormní velikost státu, téměř polovinu hrubého domácího produktu tvoří veřejný sektor. Značná část společností ještě nebyla zprivatizována. Začít podnikání je velice zdlouhavé a náklady jsou vysoké, stejně jako získat pracovní povolení. Korupce v podobě „urychlovačů“ těchto byrokratických procesů je věcí zcela běžnou.

Závěr

Bosna je smutnou zemí promarněných příležitostí. Vzor kantonizovaného uspořádání v podobě Švýcarska se ani v nejmenším následovat nepodařilo. Problémem je i uzavřenost samotné Bosny a její neschopnost přijmout tvrdá reformní opatření. Země si také nestihla projít tvrdou transformací z centrálně plánované na tržní ekonomiku. Byť je důvěra ve stát malá, většina obyvatel si myslí, že by to měl být právě on, kdo se bude starat o veškeré věci související se životem.

skoleni_15_4

I přesto se však uskutečnily v posledních letech dílčí reformy, které postupně mění situaci. Více než 15 let od války se však zdá jako příliš krátká doba a země bude potřebovat nejméně dvakrát tak dlouhou periodu, aby se posunula dál. A provést bolestivé, ale přesto velmi potřebné reformy. 

Po návštěvě restaurace a ochutnání místního piva (černé je lepší) se vracíme taxíkem domů za 5 marek (tj. 65 Kč). Konkurence na trhu přinesla nižší ceny a postupné zlepšování služeb. Usedám do auta a říkám si, že je na čase přestat řešit podobné věci. Je čas začít si užívat dovolenou! Bosna je krásná hornatá země se svojí panenskou přírodou, o které se málo ví a určitě stojí za návštěvu.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Nejčastěji se věnuje tématům z oblasti investování, financí a makroekonomie.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).