Bez poplatků to nepůjde, ale cesty od nich existují

Změnit banku je těžké

Představte si, že jste tazatelem, který se na ulici ptá náhodných respondentů, zda je proti vysokým bankovním poplatkům. Nejspíše uslyšíte kladnou odpověď. Položte druhou otázku: víte, kolik asi platíte na bankovních poplatcích? Odpověď bude nejspíše nejistá: nevím, ale asi hodně. A když se respondenta zeptáte, zda by byl ochoten změnit svoji banku, odpověď „ano“ moc neuslyšíte. Málokdo má rád změnu a změna banky bývá stále vnímána jako složitý, obtížný proces, který je zároveň i nákladný. První omyl.

Politický boj proti poplatkům

V srpnu 2008 do boje proti bankovním poplatkům vyšla i KDU-ČSL. Politická strana chce opět vyvolat veřejnou diskuzi na téma poplatků, usilovat o přenositelnost čísel nebo dokonce pohrozit českým bankám postihy za porušení pravidel hospodářské soutěže. Podle některých názorů politických představitelů neexistuje v České republice konkurence a je nutné systematicky vyvíjet tlak na odstranění bankovních poplatků. Je zajímavé, proč vznikají aktivity právě proti bankovním poplatkům a ne proti jiným. Například poplatky státní správě také nejsou zanedbatelné. Co poplatky za použití ucpaných a nebezpečných dálnic, nejsou také absurdní? Turistické poplatky za ubytování na dovolené, poplatky za odpad, za změnu dokumentů, za vydání rozhodnutí, diskutované poplatky za asistenci Policie České republiky…Politický tlak zaměřený na nižší bankovní poplatky je jen populistickým tahem. A druhý omyl.

Konkurence neexistuje

Na rozdíl od poplatků státní správě nebo samosprávě poplatky placené bankám můžete sami ovlivnit. V současné době zde působí cca 23 bank a družstevních záložen s platným bankovním kódem, které své služby poskytují běžným občanům a provádějí platební styk. Toto číslo je dostatečným argumentem pro pestrý výběr bankovních služeb i cen s nimi spojených. Nenechte si namluvit, že v zemi české nemáme konkurenci anebo že zde je tak zvaný bankovní oligopol. Dávno to není pravda, a to, že zde mají rozdělený trh tři banky, je věc jiná. Třetí omyl.

Poplatky jsou normální, jejich výše nikoli

Ale vraťme se k bankovním poplatkům. Zastávám názor, že platit bankovní poplatky je nejen normální, ale i přirozené, mají-li smysl. Jaký je vlastně fundament slova „poplatek“? Má ukázat hodnotu, cenu služby, kterou požaduji. Další vlastností poplatku může být záměr selekce, zamezit nadměrnému využívání služby. Když se zaměříme na strukturu bankovních poplatků, můžeme diskutovat o jejich (ne)oprávněném účtování, ale ne o jejich neexistenci. Vše je potřeba vidět ze dvou úhlů. Klient chce kvalitní a dostupné služby, nejlépe zadarmo nebo levně. K tomu vyžaduje bezpečí pro své finanční prostředky, slušný úrok pro jejich zhodnocení a výhodné úvěry, když potřebuje peníze půjčit. Tyto požadavky jsou naprosto přirozené, ale obchodně nesmyslné. Má-li být finanční instituce zisková a vydělávat, musí mít na čem vydělávat. Určitě nebudete dávat peníze do banky, která bude mít zdarma všechny služby, úvěry bude rozdávat „za hubičku“ a bude hlasitě inzerovat, že na náklady a zisk si vydělává rizikovými operacemi na finančních trzích. Dlouhodobě nejde vydělávat ani uložením depozit klientů přes noc na účet centrální banky. Výběry z bankomatů jsou fajn službou, ale málokdo si uvědomuje, že nejen samotný bankomat, ale i jeho instalace, provoz a nájem místa pro něj jsou velmi nákladnou záležitostí. Nikdo nebude nadšen z protivného bankéře na periférii města: nízké náklady za nájem a nízká mzda bankéře s jeho nízkou motivací se odrazí na nespokojenosti klientů. Nespojenost znamená nižší zisk. Otevřít banku, oslovit vybranou skupinu klientů a vyzobat pomyslné rozinky na koláči je snadné, ale dělat poctivý bankovní byznys pro širokou klientelu, s pobočkovou sítí a kvalitní úrovní služeb už potřebuje silnou základnu. Majetkovou, personální i technickou. A ta stojí peníze.

Poplatky patří mezi oblíbené a snadné zdroje příjmů bank, ale banky vydělávají i na úrokových maržích. Odpůrci bankovních poplatků často poukazují na to, že v zahraničí jsou bankovní služby levnější nebo zdarma. Mají pravdu jen částečně. Automatizované služby jsou většinou zdarma nebo za nízké poplatky, ale banky utíkají do úroků a do poplatků za ostatní služby. Úrokové sazby spotřebitelských úvěrů, hypoték či kreditních karet jsou vyšší, než u nás. Kromě Francie a Slovenska, kde jsou stanovené úrokové stropy, nejsou výjimkou ani 30% úrokové sazby, které bychom u nás označili pomalu za lichvu. Vyšší jsou i sankční pokuty, zahraniční platby v neeurové měně a všechny ostatní operace, které nejsou běžné. Poplatek za platbu kartou pomalu obrací žaludek i těžce loajálnímu klientovi, ale v zahraničí je běžný a dokonce u některých bank ani není stanovený jeho strop (zvláště u neeurových transakcí). Vynikajícím příkladem pro účtování poplatku za platbu kartou či různé marže za převod měn při karetních transakcích jsou německé, francouzské a americké banky. Stačí se podívat na jejich sazebníky.

Pokud by všechny naše (české) banky měly mít jednotně nulové poplatky a být stále ziskové, úrokové sazby vkladů by museli být velmi blízko nule a úvěry by zdražily alespoň o třetinu. Banky by musely propustit pár tisíc lidí (tím se zvýší nezaměstnanost), zavřít neziskové pobočky a soustředit se na nejlevnější služby. Každá pak bude dělat jen takový byznys, který vydělává, a ztrátové obchody se jednoduše zruší. A to se nikomu líbit nebude.

Problém není v poplatcích, ale v přístupu k nim

Bankovní poplatky jsou zcela legitimní a je jen na nás, zda budeme souhlasit s jejich výší. Odpovídá-li cena kvalitě, nemůžeme nic namítat. V opačném případě není problém zvolit služby konkurence, která umí poskytnout službu levněji. Pro aktivní klienty se vyplatí mít i dvě banky: jednu na transakční operace a druhou na ostatní služby, které levná banka nabídnout neumí (protože by pro ni byly drahé).

Cesta českým bankovním trhem může vést i účtováním poplatků, je-li v hodnotě poplatku nabídnuta kvalita služby. Bohužel, v této oblasti se naše banky musí stále učit. Jednou věcí je poplatek v sazebníku banky (papír snese všechno) a věcí druhou je nutnost konkrétní poplatek účtovat. Ideální by bylo, kdyby zaměstnanec banky sám podle situace či vážnosti klienta mohl rozhodnout, zda mu konkrétní poplatek sníží nebo rovnou promine. Zvýší to nejen důvěru a spokojenost, ale hlavně i vzájemnou loajalitu. Pak bychom neřešili stesky klientů, kteří jednou například opomenou platbu a v zájmu dostání svých závazků urychleně přinesou hotovost na pobočku banky. A za vklad na cizí účet zaplatí a částka se navíc připíše až druhý den (valutou).

Karetní byznys výhodný pro všechny

Kritika poplatků provází i platební karty. Ovšem Evropská komise (EK), už připustila, že ustoupí ze svého regulatorního požadavku na neúčtování nebo snížení poplatků pro obchodníky za transakce kartou. Výměnou za to chce po evropských bankách plné přistoupení na projekt SEPA, který umožňuje provádět standardní platby, trvalé platby a inkasa v rámci eurozóny. Tento krok lze považovat za velmi rozumný. Implementací SEPA banky a hlavně klienti získávají účinnější nástroj, než povinným snížením marží karetních společností (které by se stejně na cenách obchodníků neprojevilo). I účtování poplatků karetních společností a bank vydávajících karty je legitimní. Náklady na infrastrukturu, zabezpečení a back-office nejsou nijak malé a malý kus plastiku v ruce klienta zaručuje bezpečnější a lepší služby, než hotovost. Ani obchodníci neprodělávají. Kdo karty přijímat nechce, nemusí. Kdo je přijímat začal a umí toho chytře využít, určitě si nestěžuje na nezájem zákazníků. Při platbě kartou lidé utrácejí více peněz, více utrácení znamená více obratu, obrat zvyšuje zisk a v konečném důsledku vydělají všechny zúčastněné strany: klient, obchodník, banka i karetní společnost. Finanční kruh se stále točí dokola a každý pokus o jeho zastavení nebo zpomalení se obrátí proti samotným spotřebitelům.

Nepotřebujeme politické tlaky ani legislativní úpravy. Nepotřebujeme ani další diskuzi o bankovních poplatcích. Nejlepším regulátorem je tržní prostředí. A příležitost změnit banku za levnější tu je už minimálně pět let.

Článek byl publikován v časopisu Respekt.