Spočítejte si...

Zavřít

Banky vs. poplatky. Pět sporů a pět výsledků. Jak rozhodovaly soudy a finanční arbitr?

Kauza poplatků za správu úvěru (případně vedení úvěrového účtu či něco podobného) rezonuje českými médii již poměrně dlouho. Co se změnilo?

Do současnosti padlo nejméně pět rozhodnutí soudu nebo finančního arbitra, takže je již co porovnávat. Některá rozhodnutí už ostatně v anonymizované podobě kolují po internetu.

Ilustrační obrázekZdroj: Isifa.com

Ilustrační obrázek

Případ první – Hypoteční banka

Osobně jsem byl nešťastný, že první bankou odsouzenou vrátit poplatek byla právě banka, která již nejméně 8 let nabízí hypotéky bez jakýchkoli poplatků: nejdříve klienti o hypotéky bez poplatků neměli zájem a potom jí soud upře poplatek u úvěru, u kterého byl sjednán. 18. dubna 2013 totiž rozhodl soudce Mgr. Michal Šalamoun ve prospěch klienta, kterému je Hypoteční banka, a.s. nucena vrátit již zaplacené poplatky za vedení a správu úvěru.

Je ovšem pravda, že Hypoteční banka si zde „naběhla“ tak trochu sama. Ve smlouvě, kterou klient podepsal, totiž nebyla uvedena přímo výše poplatku, ale jen odkaz na sazebník. To naprosto není neobvyklé, odkazem na sazebník se cenová ujednání řeší běžně snad ve všech oborech, ve kterých se sjednává velký počet relativně rovnocenných smluv. Soudce zde navíc konstatoval, že banka klientovi tento poplatek nijak nevysvětlila, a klient se s ním neměl možnost seznámit, což podle jeho právního názoru zakládá rozpor se zákonem Soud po těchto zjištěních shrnuje, že a) uvedená položka sazebníku nebyla vůči žalobci individuálně sjednána (jak uvedeno výše), b) nejde o ujednání o ceně (viz výše) a c) jde jednoznačně o ujednání, které zavazuje spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž (s jejich obsahem) se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Je tedy neplatné podle ust. § 56 odst. 3 písm. g) o.z., potažmo ust. § 39 o.z. Spotřebitel totiž v době uzavření smlouvy nevěděl, za co je mu vlastně poplatek účtován, a to i podle jazykového výkladu formulace „vedení a správa úvěru“ lze dospět k závěru, že poplatek byl vytvořen a účtován jen za to, že žalovaná je s žalobcem ve smluvním vztahu…

Zde se ovšem domnívám, že soudce se dopustil hned tří logických kotrmelců: zaprvé klient samozřejmě měl možnost se s poplatkem dopředu seznámit: stačilo o sazebník požádat bankovní úřednici či úředníka. Možná by si neodpustili kyselý obličej, ale zcela nepochybně by ho s tímto sazebníkem seznámili. Stačilo jen chtít.

Druhý kotrmelec spočívá v tom, že § 56 odst. 3 písm. g) zakazuje ujednání, která by spotřebitele zavazovala k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Naprosto ale nezakazuje, aby se k něčemu takovému ve prospěch spotřebitele zavázala banka, protože v takovém případě může být spotřebitel jedině příjemně překvapen, pokud se závazek banky ukáže být rozsáhlejším, než bylo ve smlouvě sjednáno. V tomto případě ale soudce přece píše, že spotřebitel nevěděl, za co je mu poplatek účtován, tedy co má dělat banka, takže by se tento zákaz vztahovat neměl. To, co má dělat spotřebitel sám, bylo totiž celkem jasné.

A konečně zatřetí: soudce nezmínil žádný zákon, který by zakazoval bance účtovat poplatek jen za to, že je s někým ve smluvním vztahu. Žádný takový zákon totiž neexistuje, a to z dobrého důvodu. Každý podnikatel, včetně bank, má v principu ústavně zaručené právo se svobodně rozhodovat, s kým a za jakých podmínek bude do smluvních vztahů vstupovat (výjimky jsou např. u tzv. síťových odvětví, kde každý klient má zaručeno, že s ním nějaký dodavatel plynu či elektřiny uzavře smlouvu). A pokud bude hamižný a bude si chtít nechat platit za to, že je s někým ve smluvním vztahu, je jen na něm, zda najde dostatek klientů, kteří na tuto podmínku přistoupí. Nebo možná klientům svou nabídku osladí někde jinde, třeba výhodnější úrokovou sazbou – a to byl pravděpodobně důvod, proč si žalobce vybral právě tuto banku.

Zásadní tedy je, že v tomto případě soud označil ujednání o poplatku za neplatné nikoli kvůli povaze poplatku samotného, ale primárně proto, že se s tímto ujednáním spotřebitel nemohl dopředu seznámit. To je velmi důležité, jak zanedlouho uvidíme v případě druhého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5.

Finanční arbitr poprvé

A nedlouho poté to s bankami vypadalo ještě hůř: finanční arbitr (pozn.: funkci finančního arbitra v současné době zastává žena, Mgr. Monika Nedelková, takže by se snad slušelo psát „finanční arbitryně“; sama ale v rozhodnutích používá mužský rod, takže se autor tohoto článku této konvence, podle pravidel českého pravopisu, samozřejmě rovněž přípustné, drží. 29. dubna 2013 vydal nález, kterým klientovi přiznal vrácení 80 Kč a Komerční bance, a.s. dále nařídil zaplatit sankci 15 000 Kč.

Na rozdíl od předchozího případu se jednalo o spotřebitelský úvěr v úzkém vymezení tohoto slova, na který dopadá zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. To je velmi zajímavé, protože tento zákon ve svém § 7 výslovně nařizuje, že věřitel je povinen úvěrový účet vést, protože na požádání z něj musí klientovi poskytnout výpis. Výpis sám musí být bezplatný, ale zákon ve své příloze č. 2, čl. I, písm. i) výslovně počítá s možností, že vedení takového účtu bude zpoplatněno. Poplatek ovšem byl účtován pod rubrikou „spravování úvěru“.

Finanční arbitr na základě obsáhlé analýzy došel k závěru, že předmět spravování úvěru není ani ve Smlouvě o úvěru, Příloze, Všeobecných obchodních podmínkách nebo Úvěrových podmínkách, ani Sazebníku jakkoli definován nebo alespoň naznačen“ a dále obsáhlou argumentací, tu více tu méně přesvědčivou, vyloučil všechny činnosti, které za jeho náplň označila Komerční banka, a.s. Za této situace přijal závěr „Za takové situace, kdy obsah spravování úvěru nebyl dohodou smluvních stran blíže vymezen, ani nebyla zjištěna shodná vůle stran závazkového vztahu v otázce tohoto závazku, finančnímu arbitrovi nezbylo než konstatovat, že závazek ke spravování úvěru je neurčitý, neboť ani výkladem nebylo možné určit jeho obsah. Smluvní ujednání zakládající povinnost Navrhovatele k úhradě poplatku za spravování úvěru je tak podle ustanovení § 37 odst. 1 neplatné, neboť je neúčinné.

Autor tohoto článku opět této úvaze příliš nerozumí, neboť alespoň základ správy úvěru je definován výše uvedeným zákonem o spotřebitelském úvěru. Dodatečná definice ve smlouvě by tedy byla do jisté míry jen opakováním zákona a tedy zbytečná. Snad tedy svou roli sehrálo ono nešťastné „spravování“ místo „vedení“.

Zatímco soudní rozhodnutí je v částkách do 10 000 Kč konečné a nelze se proti němu odvolat, proti nálezu finančního arbitra lze uplatnit námitky vždy. Lze předpokládat, že tak Komerční banka učinila a že tedy časem bude vydáno rozhodnutí o jejích námitkách. I toto rozhodnutí pak bude možné napadnout soudně.

Impérium ČSOB vrací úder

Již za měsíc se však opět do centra dění dostal Obvodní soud pro Prahu 5. Žalovanou tentokrát byla Československá obchodní banka, a.s. a šlo opět o úvěr v režimu zákona o spotřebitelských úvěrech. To je důležité, protože tento zákon mimo jiné předepisuje, aby výše všech poplatků byla sjednána přímo ve smlouvě, což ČSOB dodržela. Nemohlo tedy dojít k opakování problému s odkazem na sazebník, který v předchozím soudním sporu vedla k (byť dle autora tohoto článku nesprávnému) výroku ve prospěch klienta. Soud se tedy na rozdíl od svého prvního rozhodnutí vyjadřoval k samotné podstatě poplatku – tentokrát pojmenovaného poplatek za správu a vedení úvěru.

A skutečně soud tentokrát rozhodl ve prospěch banky. Shrnutí jeho závěru zní:

Soud proto uvádí, že předmětný poplatek sazebníku byl se žalobkyní sjednán, jde o ujednání o ceně, které je součástí smlouvy, a jde jednoznačně o ujednání, které zavazuje spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž měl možnost se seznámit před uzavřením smlouvy. Jde tedy o ujednání zcela platné, které není v rozporu s ust. § 56 odst. 1 a 3 obč. zák.. Spotřebitel totiž v době uzavření smlouvy věděl, za co je mu vlastně poplatek účtován, a i podle jazykového výkladu formulace „správa úvěru“ lze dospět k závěru, že poplatek byl vytvořen a účtován za to, že žalovaná vede úvěrový účet žalobkyni. Takovéto ujednání je podle názoru soudu přiměřené, nezpůsobující významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch žalobkyně jakožto spotřebitele, a tedy platné podle výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku i podle článku 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS). Takové ujednání pak není ani v rozporu s dobrými mravy podle ust. § 3 odst. 1 obč.zák.. V neposlední řadě je třeba uvést, že nebylo sjednáno žalobkyní v omylu, když pod termínem správa úvěru i laik si představí to, co opravdu obsahuje – evidenci stavu pohledávky v konkrétním čase. Žalobkyně tak nebyla uvedena v omyl ( ust. § 49a obč.zák.). Takové ujednání není také neurčité. 

Soudce JUDr. Michal Holub se ovšem nespokojil pouze s fundovanou technickou právní analýzou problému, ale upozornil i na morální aspekt celé věci: Rozsudek soudu by měl být nejen v souladu se zákonem, ale i v souladu s principem obecné spravedlnosti (….). Není tak možné ani zneužívat jinak obecně oprávněných práv spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách. S tím nelze než souhlasit: spotřebitelé si své úvěry vybírají podle různých kritérií, kterým přikládají různou váhu. Nedává však smysl a rozhodně by nebylo spravedlivé, aby soud následně arbitrárně k úvěrům některých spotřebitelů přidal bonus v podobě slevy na poplatku, zatímco jiní spotřebitelé, kteří si vybrali úvěr bez poplatku, tento bonus nedostanou, ačkoli platí třeba vyšší úroky.

Komerční banka nezůstává pozadu

Dalším z dotčených soudů je Obvodní soud pro Prahu 1, který je domovským soudem Komerční banky, a.s. Jeho první relevantní rozsudek byl vynesen 10. července a opět vyhrála banka. Iniciátoři kampaně proti poplatkům za vedení úvěrového účtu ihned ústy Mgr. Petra Němce upozornili, že Žalobce se tak ústního jednání neúčastnil a sám se tak dostal do méně výhodného postavení, když se zřekl možnosti účinně reagovat na argumenty a nové důkazy banky. To je jistě pravda, na druhou stranu spory o bankovních poplatcích nejsou otázkou důkazů, ale čistě interpretace práva. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by přítomnost žalobce na rozsudku cokoli změnila.

Autor tohoto článku si navíc dovoluje poznamenat, že pokud bude skutečně nařízeno několik desítek tisíc soudních jednání ve věcech bankovních poplatků, a ve všech bude žalobce zastupovat společnost BSP Lawyer Partners a.s., resp. její advokátní kancelář Toman, Devátý & Partneři, bude se nejspíš strana žalující z jednání alespoň občas omlouvat také, protože rozhodně nebude snadné všechna jednání „oběhat“. Čtěte také: Boj o bankovní poplatky může otevřít pomyslnou Pandořinu skříňku

Argumentace soudce je jakýmsi završením postupného judikaturního vývoje, neboť konstatuje, že „Spolu se sjednanou úrokovou sazbou pak tvoří dohromady celkovou úplatu za poskytnutý úvěr (sporný poplatek je tedy součástí úplaty za úvěr jako takový)“. Poplatek za správu úvěru je tedy podle názoru soudce Mgr. Pavla Freiberta poplatkem za úvěr jako takový, nikoli za nějakou podružnou související činnost.

Česká spořitelna poprvé vítězně

Ještě čerstvější je rozhodnutí finančního arbitra, které bylo vydáno 15. července. Autor tohoto článku sice nemá k dispozici celý text rozhodnutí, kancelář finančního arbitra publikovala úryvky, které jsou zcela jednoznačné:

„…Jelikož v řízení bylo zjištěno, že závazkem Instituce ze Smlouvy o úvěru bylo nejen poskytnutí Úvěru, ale též poskytování dalších služeb s Úvěrem souvisejících, považuje finanční arbitr tento složený závazek za předmět plnění Smlouvy o úvěru. Stejně tak nahlíží finanční arbitr na úrok jako sjednanou cenu Úvěru a na poplatek jako cenu plnění za další služby poskytované v souvislosti s Úvěrem. Finanční arbitr proto musí konstatovat, že není oprávněn posuzovat přiměřenost těchto smluvních ujednání s poukazem na ustanovení § 56 odstavec 2 občanského zákoníku. Finanční arbitr ve svých úvahách ohledně ustanovení § 56 odst. 2 občanského zákoníku zohlednil též cíl, účel a vlastní text Směrnice, avšak ani eurokonformním výkladem příslušného ustanovení § 56 občanského zákoníku finanční arbitr nedospěl k jinému než výše uvedenému závěru…

Vypadá to tedy, že Česká spořitelna v řízení úspěšně upozornila na fakt, že smlouva o spotřebitelském úvěru je komplexem více práv a povinností (složeným závazkem). Správa úvěru a případný poplatek za ni je nedílnou součástí smlouvy o úvěru, respektive jejích cenových ujednání, která skutečně podle § 56 odst. 2 občanského zákoníku není oprávněn posuzovat.

První zprávy z Prahy 4

Na facebookovém profilu JDETO(tečka)DE, který je provázaný se stránkami Mgr. Petra Němce jdeto.de, se objevila ještě jedna informace, která by měla být zajímavá pro klienty, kteří zvažují podání žaloby, ať již samostatně nebo prostřednictvím společnosti BSP Lawyer Partners a.s. či kohokoli jiného.

Obvodní soud pro Prahu 4, který je místně příslušný pro žaloby proti České spořitelně, a.s. a několika dalším bankám, totiž u několika desítek žalobců odmítl vydat elektronický platební rozkaz a rovnou nařídil soudní jednání. Elektronický platební rozkaz lze totiž podle § 172 odst. 1 a 174a odst. 4 občanského soudního řádu vydat pouze v případě, kdy uplatněné právo v plném svém rozsahu vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. Pokud by z nich vyplýval nárok byť o korunu nižší, nebo nárok ze žaloby jednoznačně nevyplývá, platební rozkaz by vydat neměl.

Toto rozhodnutí má trojí dopad: bezprostředně musí klienti k původnímu soudnímu poplatku 400 Kč doplatit dalších 600 Kč, celkem tedy 1000 Kč, protože nesplňují podmínky pro zvýhodněný soudní poplatek. Dále se bude konat ústní jednání, na které by někdo z BSP Lawyer Partners a.s. resp. její advokátní kanceláře, ale ideálně i klient samotný, měl přijít. A konečně fakt, že takto soud postupuje u ne jednoho či dvou žalobců, u kterých by snad mohlo dojít k chybě ve výpočtu, ale nejméně dvou desítek, možná ukazuje, že soud nepovažuje nárok žalobců za tak nepochybný, jako oni sami.

23 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 13. 8. 2013 14:41