Alimenty - výživné na rodiče

Vyživovací povinnost nemají jen rodiče vůči dětem, ale za jistých okolností též děti vůči rodičům. I této povinnosti se lze domoci soudně, přesto většina případů, kdy se děti o své předky nepostarají, u soudu nekončí. Za jakých okolností se musí děti o rodiče postarat?

Pokusil jsem se vás v předcházejících částech (Alimenty – pro děti a „exmanželku“, Alimenty – i v manželství) přesvědčit, že právo měří – pokud jde o stanovení zásad pro vyměřování výživného – rovným metrem a je háklivé na případy, kdyby ho chtěl někdo ošidit a podvést. Ale právo není a ani nemůže být naprosto dokonalé. Proto již dopředu souhlasím s vašimi výhradami, že si i „alimentační“ paragrafy dovedou s člověkem pohrát. Jistě však se mnou budete souhlasit, že je nepochybně dobré tyhle paragrafy znát, nebát se je použít (a zneužít?) – vždyť i soudní spory např. ohledně vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí jsou osvobozeny od soudních poplatků – a přiměřeně s nimi bojovat.

I děti mají ke svým rodičům vyživovací povinnost!

K soudním sporům osvobozeným od soudních poplatků patří i ty, kdy mají právo i rodiče (a za určitých okolností dokonce i prarodiče) žádat po svých dětech, aby vůči nim splnili svou vyživovací povinnost. Že se tak téměř absolutně neděje, není dokladem toho, jak vzorně se děti o své nemohoucí rodiče starají, ale více toho, že rodiče se stydí žalovat na své děti. Ty totiž, pokud jsou schopny se samy živit, jsou podle zákona povinny svým rodičům zajistit slušnou výživu, jestliže to potřebují…

Někdy se však i rodiče mohou dostat do situace, že za své děti budou platit výživné – budou-li na to mít – , neboť zákon praví, že pokud potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostát, přechází tato povinnost na předky. Příbuzní vzdálenější mají vyživovací povinnost jen v případě, když tuto povinnost nemohou splnit příbuzní bližší.

Příspěvek na výživu neprovdané matce

Zvláštním institutem, který zajišťuje výživu matce dítěte od jeho otce, s nímž není provdána a nežije s ním ve společné domácnosti, je příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce. Takový otec dítěte je pak povinen platit matce nejen výživné na dítě, ale i přiměřeně přispívat na úhradu její vlastní výživy , a to po dobu dvou let. Je povinen navíc uhradit náklady spojené s jejím těhotenstvím a slehnutím (výbavička pro dítě), čímž se odstraňuje riziko vzniku sociální nouze takové matky.

Spory o výživné nejsou vždy jednoduché

Popsali jsme si hlediska, podle kterých řeší soudy případy spravedlivého určení výživného a jeho výše. Judikáty soudů k této problematice dokládají, že povinní nejsou někdy velmi ochotní se často smířit s realitou, že by se měli v rámci své – mnohdy i velmi vysoké – životní úrovně podělit se svými „blízkými“.

V jednom soudním sporu třeba notně zazobaný „tatínek“ dokázal argumentovat proti navrhované výši výživného pro svého syna tím, že v minulém účetním roce veškerý zisk investoval do rozvoje svého podniku. Velmi se pak podivil , že mu soud připomenul, že i „investice“ do syna by bylo třeba zahrnout do jeho účetních rozvah…

A co výprask paragrafem?

Trestní zákon zná ustanovení trestného činu zanedbání povinné výživy, kterého se dopustí ten, kdo i z nedbalosti neplní svou vyživovací povinnost. Je správné, že oprávnění vedle důsledného exekučního vymáhání dlužních částek přistupují k tomu, že podávají trestní oznámení na ty, kteří se své povinnosti vyživovat druhého vyhýbají.

Hrozba trestní sankcí je velmi účinná. Řízení je zastaveno – s využitím zákonem konstruované zvláštní účinné lítosti –, když povinný dlužné výživné, které je předmětem trestního postihu, do vyhlášení rozsudku zaplatí. V řadě případů jde o poslední možnost, jak soudem stanovenou povinnost vynutit.

Anketa

Staráte se o své rodiče dobře?

7 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 5. 10. 2011 17:58