Alimenty - i v manželství

Jsou oblasti, kde může být i zmínka o právech a povinnostech ve stínu paragrafů chápána jako údajné popření hloubky citů a upřímných vyznání. Ale i velká láska se může změnit v nenávist a nakřáplý hrdliččin hlas pak začne volat o pomoc. Pak přijde na řadu zákon.

Jsou situace, kdy jsou i moralisté přístupni přečtení strohých slov Zákona o rodině, který řeší důsledky pádů a kotrmelců romantických milostných vzplanutí.

Není jistě potřeba brát k ruce Ústavu a ohánět se vznešenými mezinárodními dokumenty o lidských právech a svobodách, abychom vzali v úvahu, že zákon deklaruje rovná práva rodičů vůči dětem, a to nejen při vymezení jejich rodičovských práv, ale i v patřičné výměře jejich rodičovských povinností. Oba rodiče jsou podle něj povinni přispívat na výživu dětí, a to podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě naopak má právo sdílet rozsah a kvalitu životní úrovně svých rodičů. Toto konstatování je fádností citovaných slov tak běžné, že jej vezmeme v úvahu až tehdy, když jeden z rodičů svým povinnostem nechce rozumět.

V případě rodičů dětí, kteří spolu nežijí, by měla uvedená skutečnost (pokud se o ni sami rodiče nezajímají) probudit příslušné orgány sociálně-právní ochrany dětí, aby daly soudu podnět k soudnímu určení (nebo schválení dohody mezi rodiči) k úpravě výchovy a výživy k dítěti a stanovení rozsahu vyživovací povinnosti toho rodiče, který s dítětem nežije. Soudní „papír“ pak v případě dobrovolného neplnění výživného ze strany povinného rodiče může být účinným prostředkem k jeho exekučnímu donucení.

I na lajdáka manžela jsou paragrafy

Když se selanka manželského soužití změní v bojiště plné šarvátek a manžel – promiňte mi narušení rovnosti obou stran ve svém výkladu, ale muži jsou v těchto případech pro svoji početnost přece jen „typickým“ vzorkem – řeší konfliktní stav útěkem do hospody a „trestáním“ manželky formou nedodání dostatečného oběživa na chod domácnosti a výživu potomka, je mylné se domnívat, že soudní moc zasáhne svým trestajícím mečem až v momentu, kdy je podán návrh na rozvod.

Pokud je žena dostatečně razantní, „umravní“ svého partnera ještě za trvání manželství návrhem na určení výživného pro dítě, a – teď pozor – i návrhem na stanovení výživného pro sebe, neboť manželé mají stanovenou zákonnou vyživovací povinnost. Přitom v žádném případě nepůjde o nějakou symbolickou částku, která by zajišťovala manželce možnost skromného přežití, neboť vyživovací povinnost mezi manžely je zákonem konstruována tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou byla v zásadě stejná, přičemž toto konstatování pak evidentně zpochybňuje „zaběhlou“ konstrukci prezentovanou nejednou „hlavou rodiny“, podle které „platí“, že co je tvoje, je samozřejmě i moje, a co je moje, do toho ti absolutně nic není!

Některé finty na soud neplatí!

Naše doba, která je oproštěná od fádní socialistické pracovní povinnosti a postihu těch, kteří se práce štítili a vyhýbali, přináší nejen nebývalé možnosti nicnedělání, ale svádí i k činnostem, které mohou zastírat skutečné majetkové poměry a výdělkové možnosti.

Pokud by někdo z trucu chtěl své dítě a manželku připravit o zasloužené výživné, nechť vezme v úvahu ustanovení zákona, které praví, že při určení výživného musí soud přihlédnout k odůvodněným potřebám oprávněného, ale i ke schopnostem, možnostem a oprávněným poměrům povinného. Při hodnocení těchto skutečností zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání nebo výdělečné činnosti, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

Chtěl-li by se otec (manžel) vyhýbat určení svých výdělkových poměrů tím, že nepředloží soudu patřičné doklady a neumožní nahlédnout do finančních podkladů, které podléhají ochraně (např. daňového přiznání), stanoví zákon, že průměrný měsíční příjem takového tajnůstkáře činí patnáctinásobek částky životního minima.

Anketa

Pobíráte výživné?

6 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 28. 6. 2006 16:11